Maurice Leblanc

Maurice Leblanc

Krišťálová zátka

I.

ZATÝKÁNÍ.

Ve stínu se kolébaly dvě loďky, uvázané u malého nábřeží na konci zahrady. Hustou mlhou bylo lze tu a tam na nábřeží jezírka zříti prosvítající osvětlená okna. Právě naproti hýřilo světlem Enghienské kasino, ač byly již poslední dny září. Několik plachet objevovalo se mezi nízkými mraky. Lehký vánek čeřil hladinu vodní.

Arsen Lupin, jenž až dosud kouřil cigaretu v zahradní besídce, naklonil se dolů s nábřeží:

» Grognarde? Le Ballu?… jste tu?«

V každé z obou loděk vztyčil se muž a jeden z nich odpověděl:

»Ano, patrone.«

»Připravte se, slyším auto, vracející se s Gilbertem a Vaucherayem.«

Prošel zahradou, obešel rozestavený dům, jehož lešení tu čněla do tmy, a opatrně otevřel dveře, vedoucí do avenue de Ceinture. Nemýlil se: prudké světlo zaplálo v ohybu a velké otevřené auto zastavilo se před domem. Dva muži s čapkami na hlavách a s vyhrnutými límci u svrchníku vyskočili hbitě na chodník.

Byl to Gilbert s Vaucherayem – Gilbert, dvaceti až dvaadvacetiletý výrostek sympatické tváře, ohebné a mocné postavy – Vaucheray, menší, s prošedivělými vlasy, tváří bledou a nezdravou.

»Nuže?« otázal se Lupin. »Viděli jste ho, poslance?«

»Ano, patrone,« odvětil Gilbert, »viděli jsme ho, jak v sedm hodin čtyřicet nasedal do pařížského vlaku, tak, jak jsme to věděli.«

»V tom případě tedy máme cestu k práci volnou.«

»Dokonale! Vila MarieTeresie je nám k použití.«

Poněvadž řidič auta zůstal na svém sedátku, pravil Lupin:

»Nestůj zde, mohlo by to vzbuditi pozornost. Přijeď přesně o půl desáté, abychom mohli vůz naložit… podaří-li se vůbec celá výprava.«

»Proč by se neměla podařit?« namítnul Gilbert.

Auto odjelo a Lupin, vykračuje se svými novými společníky cestou směrem k jezírku, odvětil:

»Proč? Poněvadž jsem celý ten podnik já nevynášel a v to, co jsem sám nepřipravil, mám jen poloviční důvěru.«

»Bah! patrone, pracuji s vámi již tři léta… Začínám to znáti!«

»Ano, chlapečku, začínáš,« pravil Lupin, »a právě toho se obávám – zašmodrchání… Nuže, do loďky… A ty, Vaucherayi, do druhé… Tak… a teď plujme, chlapci… a pokud možná co nejméně hluku!«

Oba veslaři, Grognard a Le Ballu, zamířili přímo k protilehlému břehu, poněkud vlevo od Kasina.

Nejprve potkali loďku, v níž se držel v objetí muž se ženou a jež plula za dobrodružstvím; pak jinou se zpitými zpěváky. To bylo vše.

Lupin se naklonil k svému společníkovi a šeptnul:

»Poslyš, Gilberte, to tys měl ten nápad s tímhle kouskem nebo Vaucheray?«

»Na mou věru, ani nevím… mluvíme o tom oba již po týdny…«

»Nedůvěřuji totiž Vaucherayovi… Je to prapodivný chlapík… má nepěkné vlastnosti… Sám se divím, že se ho nezbavím…«

»Oh! patrone!«

»Ale ano… ale ovšem, je to nebezpečný hoch… nehledíme-li ani k tomu, že má patrně na svědomí i několik vážnějších hříchů.«

Na chvíli se odmlčel a pak opět pokračoval:

»Tedy jsi si jist, že jsi viděl poslance Daubrecqa?«

»Vlastníma očima, patrone.«

»A víš, že má v Paříži dostaveníčko?«

»Jel do divadla.«

»Dobře, ale jeho sloužcí zůstali v jeho vile v Enghienu…«

»Kuchařka odešla, Leonard, Daubrecqův lokaj a důvěrník, očekává svého pána v Paříži a oba se nemohou navrátiti dříve, než v jednu hodinu s půlnoci. Ale…«

»Ale?«

»Ale musíme počítati na možný Daubrecqův rozmar, na změnu nálady, na neočekávaný návrat, a následkem toho zaříditi se tak, abychom byli hotovi za hodinu.«

»Od kdy máš tyto zprávy?«

»Od dnešního jitra. Tak jsem i s Vaucherayem usoudil, že nastala vhodná chvíle. Za východiště jsem zvolil zahradu oné novostavby, mimo niž jsme prošli, neboť není v noci střežena. Objednal jsem dva kamarády, aby připravili loďky, a telefonoval jsem vám. To je vše.«

»Máš klíče?«

»Od hlavního vchodu.«

»Je to tam ta vila, tam dole, uprostřed parku?«

»Ano, vila MarieTeresie, a poněvadž obě sousední vily nejsou již po čtrnácte dní obydleny, máme dosti času vystěhovati vše, co se nám zalíbí, a přísahám vám, patrone, že to stojí za to!«

Lupin zamručel:

»To je příliš pohodlné dobrodružství. Nemá žádného vděku!«

Přistáli u malé zátoky, kdež pod starou, poloshnilou střechou vystupovalo několik kamenných schodů. Lupin shledal, že nalodění nábytku bude snadné. Ale náhle pravil:

»Někdo je ve vile… Hleďte… světlo!«

»Plynový hořák, patrone… světlo se nehýbá.«

Grognard zůstal u lodí a měl za úkol bdíti na stráži, kdežto Ballu, druhý z veslařů, zamířil k mřížoví avenue de Ceinture a Lupin s druhými společníky plazil se ve stínu až k vchodu do vily.

Gilbert šel první. Tápaje, vložil nejprve klíč do zámku, pak odemkl i bezpečnostní zástrčku. Obojí šilo lehce, dveře se otevřely a všichni tři muži vstoupilí.

Ve vestibulu svítil plynový plamen.

»Vidíte, patrone…« děl Gilbert.

»Ano, ano…« pravil Lupin tiše, »ale zdá se mi, že ono světlo nepocházelo odtud.«

»Ale odkud tedy?«

»Na mou věru, nevím… Kde je salon? Zde?«

»Ne,« odvětil Gilbert neobávaje se mluviti poněkud hlasitěji, »ne, neboť z opatrnosti je vše shromážděno v prvním patře, v saloně a sousedících pokojích.«

»Schodiště?«

»V pravo, za portiérou.«

Lupin zamířil k této portiéře a již již ji odhrnoval, když náhle vlevo, sotva čtyři kroky od něho otevřely se dveře a v nich se objevila mužská hlava s pobledlou tváří a vyděšenýma očima.

»Pomoc! Vrahové! «

A rychle ucouvl zpět za dveře.

»To je Leonard, sluha…!« zvolal Gilbert.

»Bude-li dělat komedie, tak ho srazím…« zaklel Vaucheray.

»Pokoj dáš! Vaucherayi, slyšíš!« nařídil Lupin, rozbíhaje se za sluhou.

Proběhl nejprve jídelnou, kdež vedle lampy na stole ležely talíře a stála láhev vína, a dohonil Leonarda v kabinetě, když se tento nadarmo pokoušel otevříti okno.

»Nehýbej se, chlapíku! Ani slova! Ah, ty!«

Vida, jak Leonard zdvihl pravici, vrhl se jedním vzmachem na zem. Temnem kabinetu šlehly tři výstřely, pak sluha zavrávoral, neboť Lupin mu podtrhl nohy, chopil ho za hrdlo a vyrval mu zbraň.

»Zatracené zvíře!« nadával… »O kousek níže a trefil mne… Vaucherayi, spoutej tohoto chlapíka.«

Kapesní svítilničkou posvítil sluhovi do tváře a ušklíbl se:

»Nu, nejsi moc hezký, panáčku… Nemáš asi příliš čisté svědomá, Leonarde; ostatně být Daubrecqovým pomocníkem… Jsi hotov, Vaucherayi? Nerad bych tu zplesnivět!«

»Žádné nebezpečí, patrone,« pravil Gilbert.

»Ah, opravdu… a ony výstřely, myslíš, že ty neslyšel nikdo?«

»Naprosto nemožné.«

»Aťsi! musíme si pospíšit. Vaucherayi, vezmi lampu a pojďme nahoru.«

Chopil Gilberta za ruku a pospíchaje do prvního patra, pravil:

»Hlupče! takhle se informuješ? Měl jsem pravdu, že jsem nedůvěřoval?«

»Ale, patrone, přec jsem nemohl věděti, že změní svůj záměr a vrátí se k večeři.«

»Musíme věděti vše, máme-li tu čest okrádati lidi. Ať jsem zatrolený, jestliže si vás nechám, Vaucheraye a tebe. Vy jste pěkní chlapíci…«

Pohled na nábytek v prvním poschodí Lupina uklidnil, a prohlížeje kus po kuse, měl dojem uspokojení sběratele, jemuž bylo nabídnuto několik uměleckých kousků.

»Hrome! málo, ale pěkné. Tomuto zástupci národa nechybí vkus… Čtyři fauteuilly d’Aubussonovy… sekretář, ručími za to, že podepsaný Percier-Fonitainem… dvě řezby Gouttiéresovy… pravý Fragonard a padělaný Natter, kterého americký miliardář pohltí jako pravý… krátce, jměníčko. A pak jsou škarohlídové, kteří tvrdí, že se nenalezne již nic autentického. U ďasa, ať činí jako já! Ať hledají!«

Na Lupinův rozkaz a podle jeho návrhů vykonal Gilbert s Vaucherayem ihned metodické vystěhování největších předmětů. Za půl hodiny byla první loďka naplněna a rozhodnuto, aby Grognard a Ballu odjeli napřed a ihned počali s nakládaním na auto.

Lupin střežil jejich odjezd. Když se navracel do domu, zdálo se mu, když byl vkročil do vestibulu, že slyší zvuk slov z kabinetu. Nahlédl dovnitř, Leonard byl sám, ležel na břiše a ruce měl svázány na zádech.

»To ty nadáváš, ty, důvěrníku? Nerozčiluj se. Už jsme téměř hotovi. Jenže, kdybys křičel moc nahlas, tak bychom tě trochu ukonejšili. Máš rád cucáček? Dali bychom ti jeden…«

V okamžení, kdy vystupoval na schodiště, zaslechl znovu slova a napiav sluch rozeznal slova pronesená chraplavým a naříkavým hlasem, slova vskutku přicházející z kabinetu:

»Pomoc!… vrahové!… pomoc! chtějí mne zabít… zavolejte komisaře…!«

»Dokonale potrhlý ten chlapík!« zamručel Lupin… »Safra… vyrušovat policii v devět hodin večer pro takovou maličkost.«

Dal se opět do díla. Trvalo to déle, než myslil, neboť ve skříních nalezli bibeloty takové ceny, že bylo nemyslitelným nevžiti je s sebou, a posléze vykonávali Gilbert s Vaucherayem prohledávání tak důkladně, že to bylo až přílišné. Posléze byl netrpěliv:

»Dosti!« nařídil. »Pro těch několik hniliček, které tu zbývají, nezkažme si vše a nenechejme čekati auto. Jedu.«

Byli na břehu jezera a Lupin sestupoval po schodech. Gilbert ho zadržel:

»Poslyšte, patrone, musíme jeti ještě jednou, nanejvýš pět minut!«

»Ale proč… u všech všudy!«

»To je tak… Bylo nám cosi řečeno o starém reliquiáři… o něčem báječném…«

»Nuže?«

»Nemůžeme to najíti. Myslím na kabinet… Je tam nástěnná skříň s velkým zámkem… pochopíte, že nemůžeme…«

A již se obrátil směrem k vile. Vaucheray ho následoval.

»Deset minut… a ani o vteřinu déle!« volal za nimi Lupin. »Za deset minut odrazím.«

Ale deset minut ulynulo a Lupin ještě neustále čekal.

Pohlédl na hodinky.

»Čtvrt na deset… to je bláznovství,« pravil.

Mimo to si vzpomínal, že po celé to stěhování se Gilbert i Vaucheray chovali dosti podivně, že neopouštěl jeden druhého, jako by se navzájem střežili. Co se to jen dělo?

Mimovolně se Lupin navracel k domu, poháněn nevysvětlitelným nepokojem a současně naslouchal temnému hukotu, ozývajícímu se zdáli Enghienu a zdajícímu se přibližovati… Patrně nějací výletníci…

Rychle zapískal a pospíšil k vratům v mřížoví, aby se rozhlédl po okolí avenue. Ale náhle, když otevíral křídlo brány, ozval se výstřel a po něm výkřik bolesti. Běže, navrátil se k vile, vyběhl po schodech a navrátil se do jídelny.

»Tisíc hromů, co to tu děláte?«

Gilbert a Vaucheray drželi se v zuřivém křížku a váleli se po podlaze, vyrážejíce vzteklé výkřiky. Jejich oděv byl potřísněný krví. Ale náhle srazil Gilbert svého protivníka a vyrval mu z ruky předmět, který rozeznati neměl Lupin času. Vaucheray, jemuž z rány na rameni valila se krev, omdlel.

»Kdo ho poranil? Ty, Gilberte?« tázal se Lupin zoufale.

»Ne… Leonard!«

»Leonard…! Vždyť byl svázán…!«

»Rozpoutal se a vzal zas svůj revolver.«

»Bídník… kde je?«

Lupin se chopil lampy a vstoupil do kabinetu.

Sluha ležel na zádech, ruce měl zkříženy, v hrdlo zatknutou dýku. Tvář byla mrtvolně bledá a pramének krve vytékal z koutku úst.

»Ah!« zakoktal Lupin, ohledav zraněného… »Je mrtev!«

»Myslíte… myslíte?« děl Gilbert třesoucím se hlasem.

»Mrtev, pravím.«

Gilbert zastenal:

»Vaucheray… ho bodl.«

Bled hněvem chopil ho Lupin za ruku:

»Vaucheray… a ty také, lupme! Nebol tys tu také byl a nechal jsi ho. Krev! Krev! Víte, že nechci krve! To je mým pravidlem. U mne se nezabíjí… raději se nechám sám zabít. Ah, tím hůře pro vás, moji chlapíci… To zaplatíte na místě! A bude to drahé…«

Pohled na mrtvolu ho vzrušoval a prudce zatřásl Gilbertem:

»Proč, proč ho Vaucheray zabil?«

»Chtěl ho prohledat a vzíti mu klíče od skříně. Když se k němu sklonil, viděl, že se rozvázal… měl strach… a bodl.«

»Ale výstřel?«

»To Leonard… měl revolver v ruce… Než zemřel, mohl ještě vystřeliti…«

»A klíč od skříně?«

»Vaucheray mu jej vzal.«

»Otevřel…?«

»Ano.«

»A nalezl?«

»Ano.«

»A tys mu to chtěl vzíti… Co to bylo?… Reliquiář…? Ne… něco menšího… Nuže, co, odpověz!«

Z mlčení a odhodlaného pohledu Gilbertova poznal, že nedostane odpovědi. S výhrůžným posuňkem pronesl:

»Budeš mluviti, chlapíčku… Jako že se jmenuji Lupin, donutím tě ke zpovědi. Ale teď je nejprvnějším: pryč odtud! Pomoz mi… odneseme Vaucheraye.«

Vrátili se do jídelny a Gilbert se sklonil nad zraněného, když ho Lupin zarazil:

»Slyš!«

Vyměnili tentýž pohled znepokojení. V kabinetě kdosi mluvil… temný, tichý, vzdálený hlas… a přece ihned poznali, že není v místnosti nikoho kromě mrtvého, jehož temné obrysy se stínily na podlaze.

A hlas mluvil dále, ihned ostrý, dušený, třesoucí se, měnivý, křičící, úděsný. Pronášel nezřetelná slova, přerývané slabiky.

Lupin pocítil, jak mu na čele vyvstává pot. Co to bylo za nesrozumitelný, tajemný hlas, jako hlas ze záhrobí?

Naklonil se ke sluhovi. Hlas se odmlčel, pak začal znovu.

»Posvěť mi lépe,« pravil Lupin Gilbertovi.

Chvěl se poněkud, zmítán oním nervosním strachem, kterýž je nesnadno ovládnouti, neboť nebylo tu pochyby: Gilbert odkryl stínítko lampy a bylo zřejmo, že ač hlas vychází přímo z mrtvoly, tělo se ani nehýbá, krvavá ústa se ani nepohnou.

»Patrone, bojím se,« zakoktal Gilbert.

A opět tentýž zvuk, totéž nosové šeptání.

Lupin se dal do smíchu a rychle chopil mrtvolu a odtáhl ji stranou.

»Výborně!« pravil, vida lesklý, kovový předmět. »Výborně, tak je to. Opravdu, bylo na čase!«

Na zemi leželo telefonní naslouchátko, jehož drát sahal až k přístroji na zdi.

Lupin přiložil naslouchátko k uchu. Hned zaslechl opět celý ten mnohonásobný hluk různých hlasů, výkřiků, promíseného volání, hluk několika různých osob mluvících do téhož přístroje: »… Jste tam?… Neodpovídá… To je strašné… Zabili ho… Jste tam…? Co se děje…? Jen odvahu… Pomoc přichází… policisté… vojáci…«

»U ďasa!« zvolal Lupin, pouště naslouchátko.

Děsná pravda se mu zjevila. Hned na počátku; když se dálo stěhování, podařilo se Leonardovi, jehož pouta nebylo příliš pevná, vztyčiti se, sejmouti naslouchátko – patrně zuby – spustiti je na zem a žádati telefonicky o pomoc.

To byla ona slova, která byl před chvíli Lupin zaslechl, když se vracel po odjezdu první loďky: »Pomoc… pomoc… Vrahové… zabijí mne!«

A teď centrála odpovídala. Policie byla na cestě. Lupin si vzpomněl na hluk, který pět minut před tím zaslechl na zahradě.

»Policie… zachraň se, kdo můžeš…« vykřikl, utíkaje k východu z jídelny.

Gilbert namítl:

»A Vaucheray?«

»Tím hůře pro něho!«

Ale Vaucheray se probral ze své mdloby a prosil:

»Patrone, takhle mne přece neopustíte?«

Přes hrozící nebezpečí se Lupin zastavil a s pomocí Gilbertovou pozdvihl zraněného, když se tu z venčí ozval hluk.

»Příliš pozdě!« pravil.

V téže chvíli ozvaly se rány na dveře v zadními průčelí. Běžel k východu na terrasu: muži již obklopili dům a přibližovali se. Snad by se mu bylo podařilo ještě je předběhnouti a i s Gilbrtem dostati se až na břeh, ale jak by bylo možno uprchnouti za palby pronásledovatelů?

Zamkl a zastrčil závoru.

»Jsme zavřeni… v pasti,« zasténal Gilbert.

»Mlč!« děl Lupin.

»Ale viděli nás, patrone. Slyšte, jak klepají.«

»Mlč…« opakoval Lupin. »Ani slova… Ani pohybu.«

Sám stál nehybně, jeho tvář byla dokonale klidná a měl vzhled toho, kdo je zamyšlen nad jakousi situací, již může podrobit všestrannému pozorování. Byla to jedna z oněch chvil, které nazýval vrcholnými minutami života, oněmi minutami, které jediné dodávají životu jeho ceny a důležitosti. V této tísni, a byt bylo nebezpečí sebe bližší, počínal vždy tím, že si tiše počítal: »jedna… dvě… tři… čtyři… pět… šest…« tak dlouho, až údery jeho srdce nabyly opět pravidelnosti a obvyklého rytmu. Pak teprve přemýšlel, ale s jakou bystrostí! s jakou podivuhodnou silou! s jakou hlubokou vnímavostí pro všechny možné události! Všechny jisté veličiny tyčily se v jeho mozku, neznámých nebylo – vše předvídal a připouštěl. A s celou svou logikou a ve vší jistotě se rozhodoval.

Po třiceti až čtyřiceti vteřinách, zatím co venku se dobývali do dveří a lámali zámky, pravil svému druhovi:

»Pojď za mnou.«

Vstoupil do salonu a tiše otevřel křídlo okna a odsunul záclony. Venku přebíhali lidé a útěk byl nemožným. Počal volati ze všech sil udýchaným hlasem:

»Sem…! Pomoc…! Držím je…! Pomoc…! Sem.!«

Vytáhl revolver a vystřelil dvě rány do větví stromů. Pak se vrátil k Vaucherayovi, sklonil se k němu a zamazal si ruce i obličej krví z jeho rány. Pak se obrátil prudce ke Gilbertovi, chopil ho za rameno a povalil ho na zem.

»Co chcete, patrone…! Co to děláte?«

»Nechej, a mlč!« pronesl Lupin velitelským hlasem, »ručím za všechno… ručím za vás oba… Nechej mne dělat, co chci… Vyvedu vás z vězení… ale k tomu musím býti sám volným.«

Tropil hluk a volal otevřeným oknem:

»Sem!« volal… »mám je! Pomoc!«

A úplně tiše dodal:

»Rozmysli si dobře… Máš mi co říci…? nějaké sdělení, které by nám mohlo býti užitečným?«

Gilbert se zuřivě bránil, neboť ve svém překvapení nemohl pochopiti Lupinův plán. Vaucheray, jenž byl chápavější a jenž ostatně následkem svého poranění se vzdal veškeré naděje na útěk, se ušklíbl:

»Nechej ho, idiote… jen ať on se odtud dostane… to je přec hlavní!«

Náhle si Lupin vzpomněl na předmět, kterýž Gilbert odňal Vaucherayovi a vložil do kapsy. Chtěl se ho zmocniti.

»Ah! to nikdy!« vyrazil Gilbert, jemuž se podařilo vymaniti se mu z rukou.

Lupin ho znovu porazil. Ale náhle, když se v okně objevili dva muži, Gilbert popustil a dal předmět Lupinovi, kterýž jej, ani naň nepohlédnuv, vstrčil do kapsy. Šeptl:

»Zde, patrone, zde… vysvětlím vám… buďte ujištěn, že…«

Neměl času dokončiti svou větu. Dva policisté a jiní, je následující muži a vojáci vnikli všemi otvory do místnosti a přispěli Lupínovi na pomoc.

Hned se chopili Gilberta a pevně ho svázali. Lupin se vztyčil.

»To je dost, že už jdete,« pravil, »ten chlap mi dal práce; druhého jsem poranil, ale tenhle…«

Policejní komisař se rychle otázal:

»Viděl jste sluhu? Zabili ho?«

»Nevím,« odvětil.

»Nevíte?«

»Jak bych mohl věděti, přišel jsem s vámi všemi současně z Enghienu, když se rozkřikla zpráva o vraždě. Jenže zatím co vy jste obíhali dům nalevo, běžel jsem napravo. Jedno okno bylo otevřeno. Vskočil jsem dovnitř právě v okamžiku, kdy oba tito bandité chtěli utéci. Na toho« – ukázal na Vaucheraye – »jsem střelil a pak jsem se vrhl na jeho druha.«

Jak ho mohl někdo podezírati? Byl zakrvácen. On vydal policii vrahy sluhovy. Deset osob vidělo rozuzlení jeho hrdinného zápolení se zlosyny.

Ostatně byl rozruch příliš velký, než aby někdo rozvažoval a ztrácel času v osnování pochyb. Lidé z okolí proudili do vily. Vše bylo vzrušeno. Pobíhali po celé vile, nahoru, dolů, od půdy až do sklepa. Volali na sebe, pokřikovali a nikdo nepomyslil na zjištění tak pravděpodobného tvrzení Lupinova.

Zatím však objev mrtvoly v kabinetě vnukl policejnímu komisaři pocit jeho odpovědnosti. Rozkázal, aby byl dům vyklizen, a postavil ke vchodu strážníky, aby nikdo nemohl dovnitř, ani ven. Pak, neváhaje déle, dal se do ohledání místa a počal s výslechem.

Vaucheray udal své jméno. Gilbert odmítl prozraditi své a namítal, že bude vypovídat jen v přítomnosti svého advokáta. Ale když ho nařkli ze zločinu vraždy, označil pachatelem Vaucheraye, který se opět bránil, napadaje Gilberta, a oba se dali do zuřivé hádky, se zřejmým úmyslem upoutati na se komisařovu pozornost. Když se tento obrátil k Lupinovi, aby se ho otázal na jeho svědectví, seznal, že neznámého nebylo již v pokoji.

Bez nedůvěry pravil jednomu ze strážníků: »Řekněte tomu pánovi, že bych se ho rád otázal na několik věcí.«

Hledali pána – kdosi ho viděl na perroně před domem, kterak si zapaloval cigaretu. Nabídl cigarety i hloučku vojáků a odešel směrem k jezírku, pravě, aby ho v případě potřeby zavolali.

Zavolali, nikdo neodpověděl.

Přiběhl vojín a hlásil, že nějaký pán vstoupil do loďky a prudce vesloval na jezírko.

Komisař pohlédl na Gilberta a seznal, že byl podveden.

»Chyťte ho!« zvolal. »Střelte po něm… je to spolu vinník!«

A rozběhl se ihned sám, následován dvěma strážníky, zatím co druzí zůstali u zajatců. Se břehu viděl ve vzdálenosti několika set metrů muže, kterýž ve stínu se ukláněl a mával na pozdrav kloboukem.

Nadarmo vystřílel jeden z policistů všechny náboje svého revolveru.

Vánek přinášel ozvuk slov. Pán zpíval, vesluje dále: Teče voda, teče, vítr do ní fouká…

Ale komisař zpozoroval u přístavu vedlejší vily připoutanou loďku. Přelezli plot, dělící obě zahrady, a když byl vojákům nařídil, aby bděli nad pobřežím a chopili se uprchlíka, kdyby chtěl přistáti, vstoupil s oběma policisty do loďky a pustil se za Lupinem.

Bylo to dosti lehké, neboť v jasném svitu luny bylo možno pozorovat jeho směr, a možno si pomysliti, že chtěl přeplouti jezírko, směřuje poněkud do prava, to jest směrem ke vsi Saint-Gratien.

Ostatně komisař brzy zjistil, že dík zručnosti svých lidí a snad i dík lehkosti své loďky nabývá předskoku.

V desíti minutách dohonil polovinu vzdálenosti.

»Dobře, nepotřebujeme vojska, abychom mu zabránili vystoupiti na břeh. Rád bych ho poznal, chlapíka. Nechybí mu jisté množství odvahy,« pravil komisař.

Podivným bylo jen, že se vzdálenost zmenšovala nepoměrným způsobem, tak jako by uprchlík zoufal chápaje marnost útěku. Strážníci zdvojnásobili své úsilí. Loďka sklouzala po vodě s největší rychlostí. Ještě nanejvýš sto metrů a muž byl polapen.

»Stůj!« nařizoval komisař.

Nepřítel, jehož sedící postavu rozeznával, ani sebou nepohnul. Vesla plula podle loďky. A tato nehybnost byla jaksi znepokojující. Bandita takového zrna mohl zcela klidně očekávati své pronásledovatele, aby pak draze prodal svou kůži, aby se snad i výstřely jich zbavil dříve, než by ho oni mohli napadnouti.

»Vzdej se!« volal komisař.

V té chvíli se měsíc zatemnil. Všichni tři muži se rychle vrhli na dno loďky, neboť se jim zdálo, že postřehli výhrůžně gesto.

Loďka hnána svým rozběhem, přiblížila se k druhé.

Komisař zamručel:

»Nenechejme sebou pohrávati. Vystřelme, jste připraveni?«

A znova zvolal:

»Vzdej se… ne-li…«

Žádná odpověď.

Nepřítel se nehýbal.

»Vzdej se… Ruku dolů… Nechceš? Tím hůře… Počítám… Jeden… dva…«

Strážníci nečekali ani povelu. Vystřelili a ihned sklonivše se k veslům popohnali loďku mocným odrazem, takže dostihla cíle.

Revolver drže v ruce a střeže nejmenší pohyb nepřítelův, komisař namířil a zvolal:

»Jediný pohyb a roztříštím ti lebku!«

Ale nepřítel sebou ani nepohnul, a když plavidla na sebe narazila a oba strážníci pustili vesla, aby se připravili na prudký zápas, komisař pochopil příčinu tohoto trpného chování se: v loďce nebylo ani živé duše. Nepřítel unikl plováním, zanechávaje v rukou vítězů část uloupených předmětů, jejichž shluk, korunovaný kabátem a tvrdým kloboukem, mohl v temnotách a spěchu vzbuditi dojem sedící osoby.

Ve svitu sirek prohlíželi zbytky uprchlíkovy garderoby. V klobouce nebylo monogramu, v kapsách kabátu ani listin ani tobolky. Ale byl učiněn objev, který měl příhodě dodati značného významu a děsně přitížiti osudu Gilbertovu a Vaucherayovu: v jedné z kapes byla uprchlíkem zapomenuta navštívenka, navštívenka Arsena Lupina.

Téměř v téže chvíli, kdy policie se zmocnila opuštěne loďky a táhla ji za sebou, pílíc za dalším hledáním, a co vojíni, rozběhlí po břehu, darmo poulili oči, aby zahlédli něco z námořní bitvy, vystoupil zmíněný Arsen Lupin klidně na břeh v oněch místech, z nichž byl před dvěma hodinami odplul.

Byl přivítán svými druhými dvěma pomocníky, Grognardem a Le Ballu, dal jim rychle několik vysvětlivek, vskočil do automobilu mezi křesla a bibeloty poslance Daubrecqua, zabalil se do kožišin a dal se pustými cestami dovézti až do svého nábytkového skladiště v Neuilly, kdež ponechal další chauffeurovi. V nájemném automobilu dojel do Paříže a vystoupil nedaleko Saint Philippe-du-Rouile.

Nedaleko odtud, v rue Matignon, měl přízemní byt se zvláštním vchodem, byt, o němž z celé jeho bandy věděl jediný Gilbert.

S velkým zadostiučiněním se převlekl a osušil, neboť přes svou silnou povahu byl úplně prokřehlý. Jako každého večera, když uléhal, vyprázdnil obsah svých kapes na římsu u krbu. Tu teprve zpozoroval vedle své tobolky a klíčů předmět, který v poslední minutě mu Gilbert vpustil do ruky.

A byl velmi překvapen. Byla to zátka z karafy, malá, křišťálová zátka, jakých se používá k lahvím likérů. A tato křišťálová zátka neměla na sobě nic pozoruhodného. Nanejvýš Lupin pozoroval, že mnohoplošná hlavička byla až k hrdélku pozlacena. Ale jinak nebylo na ní vskutku nic nápadného.

»A o tenhle kousek skla tak Gilbert a Vaucheray stáli? A proto zabili sluhu, proto se pustili do křížku, proto ztráceli drahocenný čas, proto se odvážili vězení… soudu… šibenice? Hrome… to je směšné!«

Nezdržuje se dále hloubáním o této záležitosti, ač se mu zdála velmi zábavnou, položil zátku na římsu krbu a ulehl.

Měl zlé sny. Gilbert a Vaucheray klečeli na dlaždicích svých cel, spínali k němu úpěnlivě ruce a vyráželi děsné výkřiky:

»Pomoc…! Pomoc…!« volali.

Ale přes veškeré své úsilí nemohl se probrati ze sna. Sám byl spoután neviditelnými pouty… a chvěje se, trýzněn hnusnou vidinou, musil býti přítomen smutečním přípravám i toilettě odsouzenců, děsnému divadlu…

»Hrome!« pravil, vstávaje po celé řadě takových snů, »to jsou špatná znamení. Na štěstí nehřešíme na slabost mozku. Jinak…«

Dodal:

»Ostatně máme tu nablízku talisman, který, mohu-li důvěřovat Gilbertovi a Vaucherayovi, dostačí, aby s Lurpinovou pomocí zažehnal zlý osud a dal zvítěziti dobré věci. Prohlédněme si naši křišťálovou zátku.«

Vstal, aby si ji vzal a podrobněji prohlédl. Unikl mu výkřik. Křišťálová zátka zmizela…

II.

9 – 8 = 1

Je něco, co přes své dobré vztahy k Lupinovi a důvěru, již mi tak lichotivě věnoval, je něco, co jsem nikdy nemohl dokonale postřehnouti: je to organisace jeho bandy.

O jsoucnosti této bandy nemůže býti žádné pochyby. Jistá dobrodružství nemožno jinak vysvětliti než účastí nesčetných důvěrníků, neodolatelných sil a mocných součinitelů, všech to sil, poslouchajících jediné a obrovské vůle. Ale jak se tato vůle na ně přenáší? Jakými prostředníky a za jakých poměrů? Toho nevím. Lupin mlčí o svém tajemství a tajemství, která chce Lupin zachovati, jsou, možno tak říci, nerozluštitelná.

Budiž mi tedy dovoleno pronésti alespoň domněnku, že tato banda, ostatně podle mého názoru velmi omezená a proto tím obavyhodnější, doplňuje se přijímáním neodvislých jednotlivců, prozatímních soudruhů, vyhledaných odevšud a z kterékoliv země, jsoucích výkonnými činiteli autority, již začasté ani neznají. Styk mezi nimi a mistrem zprostředkují zasvěcenci, důvěrníci, ti, kteří zastávají přední místa pod přímými rozkazy Lupinovými.

Gilbert i Vaucheray patřili k těmto posledním. A proto se spravedlnost ukázala, co se jich dotýkalo, neúprosnou. Poprvé držela Lupinovy spoluvinníky, prokázané, jisté spoluvinníky, a tito spoluvinníci vykonali vraždu! A bylo dokázáno, že to byla zamýšlená, připravená vražda, obžaloba byla zbudována na důkazech – a to znamenalo: šibenici! Důkaz o úkladnosti vraždy byl nesporný, bylo to volání Leonardovo telefonem několik minut před smrtí: »Pomoc, vrahové… zabijí mne!« Toto zoufalé volání zaslechli dva muži, poštovní zřízenec a jeho soudruh, kteří o něm rozhodně svědčili. A po tomto volání byl ihned vyburcován policejní komisař, který se svými lidmi a vojáky se rozeběhl do vily MarieTeresie.

Hned od prvních dnů měl Lupin přesný pocit nebezpečí. Prudký zápas, kterýž vedl s lidskou společností, vstupoval do nového a děsného období. Přízeň se obracela. Tentokráte běželo o vraždu, čin, proti kterémuž on sám vystupoval – a ne již o pouhé zajímavé uzmutí několika předmětů bohatému bankéři nebo starému šlechtici, kdy uměl přivésti smíšky na svou stranu a získati si veřejné mínění pro sebe. Tentokráte nešlo o útok, ale o obranu a o zachránění hlav soudruhů.

Malý zápisek, který jsem opsal z jednoho jeho notýsků, v nichž často shrnuje a; vysvětluje obtížné situace, zachovává nám postup jeho úvah:

»Nejprve je jedno jisté: Gilbert a Vaucheray si se mnou zahráli. Výprava do Enghienu, zdánlivě určená k vybrání vily MarieTeresie, měla jiný, skrytý cíl. Za celého jednání tkvěl jim tento účel na mysli, a pod nábytkem, v přístěncích, všude hledali jedinou věc, nic jiného: jen křišťálovou zátku. Nuže, chci-li nahlédnout do temnot, musím nejprve věděti něco o tom. Je jisto, že z tajných příčin má tento záhadný kousek skla v jejich očích ohromnou cenu… A nejen pro ně, ale i pro jiného, neboť této noci měl někdo tu odvahu vniknouti do mého bytu a dotyčný předmět uzmouti.«

Tato krádež, jejíž byl Lupin obětí, znepokojovala ho nezvyklou měrou.

Dva stejně nerozluštitelné problémy loudily se mu na mysl. Nejprve: kdo byl oním tajemným vetřelcem? Jedině Gilbert, jenž používal jeho naprosté důvěry a jenž mu vykonával úřad soukromého sekretáře, znal jeho útulek v rue de Matignon. Nuže, Gilbert byl ve vězení. Měl si mysliti, že by ho byl Gilbert zradil a poštval naň policii? Jak pak vysvětliti to, že místo aby zatkla Lupina, spokojila by se tím, že by mu tajně odebrala křišťálovou zátku?

Ale bylo něco ještě podivnějšího: Připustil-li, že bylo možným otevříti dveře jeho příbytku – a tomu musil připustiti, ačkoliv to nic nedokazovalo – jak se mohli dostati k němu do pokoje? Jako každého večera podle svého zvyku, jehož nikdy neopominul, otočil z vnitřku klíč a zastrčil závorku. A přec – to bylo též nesporno – křišťálová zátka zmizela, aniž by se kdo dotkl zámku a závorky. A ač se Lupin chlubíval jemným sluchem i za spánku, neslyšel ničeho, žádný hluk ho neprobudil!

Hledal jen málo. Věděl příliš dobře, že je to jedna z oněch záhad, které nelze vysvětliti jinak, než po poznání okolností. Ale znepokojen a rozrušen zavřel ihned svůj byt v přízemí v ulici Matignon, přísahaje, že do něho už nikdy nevkročí.

A ihned obíral se dopisováním s Gilbertem a Vaucherayem.

I s této strany očekávalo ho nové zklamání. Policie, ač nemohla dokonale dokázat Lupinovu spoluvinu, rozhodla, že vyšetřování se nemá díti venku v Seine-et-Oise, ale v Paříži u hlavního soudu. Tak byli Gilbert a Vaucheray vsazeni do věznice v Santé. A v Santé jako v Soudním paláci chápali, že je nutno zabrániti veškerému styku Lupina se zatčenými a proto policejní prefekt předepsal celou řadu úzkostlivých opatření, zachovávaných až směšně podrobně všemi podřízenými. Ve dne i v noci střežili vyzkoušení a vždy titíž strážníci Gilberta a Vaucheraye a nespouštěli je s očí.

Lupin, jenž v této době se ještě dík svým vlastnostem nedosadil na místo policejního ředitele* a jenž následkem toho nemohl učiniti v Bezpečnostním paláci příslušná opatření, musil po čtrnácti dnech bezvýsledných snah zanechati pokusů.

Učinil tak se vztekem v srdci a s roustoucím neklidem.

V některém případě není nejnesnadnějším ukončiti, ale začíti, pravil si často.

Ale jak začíti? Jakou cestou?

Obrátil pozornost na poslance Daubrecqua, původního majitele křišťálové zátky, jenž pravděpodobně musil znáti její důležitost. Ale jak se Gilbert dozvídal o činech a zvycích poslance Daubrecqua? Jak se dálo Gilbertovo pozorování? Kdo jim podal zprávy o tom, kde ztráví Daubrecq onen večer? To bylo ihned několik zajímavých otázek k luštění.

Ihned po vyloupení vily MarieTeresie přestěhoval se Daubrecq do svého zimního bytu v Paříži a obýval nyní ve vlastním domě vlevo od oné malé třídy Lamartinovy na konci avenue Viktora Huga.

Lupin, převlečený a mající podobu starého soukromníka, který jde procházkou s holí v ruce, usadil se na jedné z laviček poblíž nároží avenue a třídy Lamartinovy.

Hned prvního dne byl překvapen jedním objevem. Dva muži, oblečení jako dělníci, jejichž vzhled však s dostatek prozrazoval jejich úkol, střežili poslancův dům.

Když Daubrecq vyšel, pustili se za ním a vrátili se opět s ním. Večer, jakmile pohasla světla v paláci, ihned odešli.

Lupin se pustil za nimi. Byli to tajní policisté.

»Hleďme, hleďme,« pravil. »To je něco zajímavého. Tedy Daubrecq je podezřelý?«

Ale čtvrtého dne navečer připojilo se k oběma mužům dalších šest, kteří se dohodovali v nejtemnějším místě Lamartinovy třídy. A mezi novými osobami poznal Lupin k svému velkému překvapení podle postavy a způsobu pohybů známého Prasville, bývalého advokáta, bývalého sportovce, bývalého cestovatele, nynějšího miláčka Elyséejí, dosazeného z tajných a záhadných příčin na místo generálního tajemníka policejní prefektury.

A náhle si Lupin vzpomněl: dva roky před tím odehrála se v paláci Bourbonském prudká srážka mezi Prasvillem a poslancem Daubrecquem. Příčina byla neznámá. Téhož dne poslal Prasville své svědky. Daubrecq odmítl se bíti.

Krátký čas poté byl Prasvill jmenován generálním tajemníkem.

»To je podivné… to je podivné…« pravil si Lupin zamyšleně, pozoruje počínání Prasvillovo.

V sedm hodin družina Prasvillova popošla směrem k avenui Henri Martin. Dvířka vedoucí do zahrady vlevo od Daubrecquova domu se otevřela a poslanec vyšel. Dva detektivové se mu ihned pověsili na paty a jako on vstoupili do tramwaye v ulici Taitbout.

Prasville ihned přešel ulici a zazvonil. Domek pro vrátného se otevřel a vrátná přišla otevříti. Rychle se domlouvali a pak byl Prasville i s lidmi vpuštěn.

»Domovní prohlídka, tajná a nezákonná,« pravil si Lupin. »Pravidla slušnosti vyžadují, abych byl přítomen, nevyhnutelně přítomen.«

Bez nejmenšího váhání zamířil k domu, jehož dveře nebyly uzamčeny. Přecházeje mimo domovnici, která střežila okolí, pravil spěšným tónem toho, kdo je opožděn:

»Ti pánové jsou uvnitř?«

»Ano, v pracovně.«

Jeho plán byl prostý. Kdyby byl překvapen, bude se vydávati za některého dodavatele. Záminka byla zbytečnou. Když byl prošel pustou dvoranou, mohl vklouznouti do jídelny, kdež nebylo ani človíčka, ale mohl sám dobře viděti, neboť byla oddělena pouze zasklenými dveřmi od pracovny, v níž byl Prasville se svými pěti muži.

Prasville dobýval se pomocí paklíčů do zásuvek. Pak prohrabával všechny schránky na listiny, zatím co čtyři z mužů vytahovali z knihovny každý svazek, probírali listy v nich a prohlíželi vazby.

»Rozhodně,« pravil si Lupin, »hledají nějakou listinu… papír… snad bankovky.«

Prasville se rozhořčil:

»To je hloupost…! nenajdeme pranic!«

Ale neustal od pátrání, neboť náhle chopil se starožitného stojanu se čtyřmi láhvemi na likéry, vyňal čtyři zátky a prohlížel je.

»Hleďme!« pomyslil si Lupin, »on také se pouští do zátek? Tedy přec nejde o papír? Opravdu, tomu už nerozumím.«

Pak prohlížel Prasville různé předměty a pravil:

»Kolikrát jste sem přišli?«

»Poslední zimy šestkráte,« bylo mu odpověděno.

»A prohledali jste vše?«

»Všechny místnosti, a to po celé dny, kdy byl na voličském tourné.«

»Ale… přece…«

Pokračoval:

»Teď přec nemá žádného sluhy?«

»Ne, hledá však. Jí v restaurantu a domovnice mu vykonává jakž takž úklid. Žena ta je nám dokonale oddána.«

Téměř půl druhé hodiny konal Prasville tvrdošíjně svá pátrání, bral do rukou všechny drobnosti… ale při tom dbal toho, aby je opět položil přesně na své místo, s něhož je vzal. V devět hodin vrazili do pokoje oba strážníci, kteří byli stopovali Daubrecqua.

»Vrací se!«

»Pěšky?«

»Pěšky.«

»Máme tedy čas?«

»Oh! ovšem.«

Bez veškerého spěchu, rozhlédnuvše se naposled a přesvědčivše se ještě, že vše je na svém místě a nic neprozrazuje jejich návštěvu, Prasville a jeho lidé odešli.

Situace se stávala pro Lupina kritickou. Odejde-li, vydával se nebezpečí, že se srazí s Daubrecquem, zůstane-li, nebezpečí, že již nebude moci odejíti. Ale zjistiv, že okna jídelny mu mohou posloužiti za přímý východ do Lamartinovy třídy, rozhodl se, že zůstane. Ostatně byla příležitost prohlédnouti si Daubrecqua z tak blízka příliš lákavou, aby jí nevyužitkoval, a poněvadž Daubrecq přicházel od jídla, bylo pravděpodobně, že do jídelny nevstoupí.

Čekal tedy, připraven skrýti se za sametovou portiéru, kterouž bylo možno zakrýti skleněné dveře.

Zaslechl hluk dveří. Někdo vkročil do pracovny a rozžehl světlo. Poznal Daubrecqua.

Byl to velký, zavalitý muž, s krátkým krkem a okolkem šedivého vousu, nosící vždy na ochranu svého slabého zraku černý cvikr za svými brýlemi.

Lupin pozoroval jeho energickou tvář, hranatou bradu a vyvstalé lícní kosti. Jeho ruce byly chlupaté a silné, nohy oblé, a když kráčel tak se shrbenými zády, přenášel střídavě váhu těla s jedné na druhou, což mu dodávalo jakéhosi vzhledu čtyřnožce. Ale nad tváří klenulo se obrovské čelo, sklenuté, s podivnými hrbolky a vráskami.

Celek měl v sobě cosi bestiálního, odpuzujícího, divokého a Lupin si vzpomněl, že ve sněmovně nazývali Daubrecqua »lesním mužem«, a to nejen proto, že se vždy držel stranou a nepřátelil se se svými druhy, ale i pro jeho vzhled, způsoby, chůzi a mocné svalstvo.

Daubrecq usedl k psacímu stolu, vyňal z kapsy pěnovou dýmku, vyhledal mezi několika balíčky tabáku, které se sušily v široké vase, bálíček marylandu, roztrhl pásku, nacpal dýmku a zapálil si. Pak se dal do psaní dopisů.

Po chvíli se zarazil a zamyslil, pohlížeje upřeně na jisté místo psacího stolu.

Hbitě uchopil malou krabičku na poštovní známky. Pak prohlížel umístění několika předmětů, kterých se byl Prasville dotkl a postavil opět na jejich místo, prohlížel je pozorně a ohmatával rukou, skláněl se k nim, jako by jistá znamení, jen jemu známá, mohla mu podati vysvětlení.

Posléze se chopil tlačítka elektrického zvonku a stiskl knoflík.

Minutu poté vstopuila domovnice.

Pravil:

»Byli zde, že ano?«

A poněvadž žena váhala, naléhal:

»Hleďte, Klemence, otevřela jste vy tuhle schránku na známky?«

»Ne, pane.«

»Nuže… a já jsem zalepil víčko malým kouskem lepenky. A proužek byl přetržen…«

»Ale mohu vás ujistiti, pane…« začala žena.

»Proč lžete,« pravil, »když jsem vám řekl, abyste dovolila tyto návštěvy?«

»Já jsem…«

»Vy jste ráda, když můžete zobat z dvou mis… Budiž!«

Podal jí padesátifrankovou bankovku a pravil:

»Byli zde?«

»Ano, pane.«

»Titíž jako na jaře?«

»Ano, všech pět… ještě s jedním… jenž jim velel.«

»Velký…? hnědovlasý?«

»Ano.«

Lupin viděl, jak se Daubrecquovy čelisti sevřely, pak poslanec pokračoval:

»Toť vše?«

»Pak přišel za nimi ještě jeden… a pak, před chvílí, dva další, ti, co obyčejně stojí před domem na stráži.«

»Byli zde v pracovně?«

»Ano.«

»A odešli, když jsem se navracel? Několik minut před tím?«

»Ano, pane.«

»Je dobře.«

Žena odešla. Daubrecq se dal opět do psaní. Pak natáhl ruku, napsal na list papíru, ležící na okraji stolu, několik písmen a vtyčil list, jako by jej nechtěl pustiti s očí.

Byla to čísla. Lupin mohl čísti odčítací rovnici:

9 – 8 =1.

A Daubrecq opakoval mezi zuby napsané.

»Není o tom pochyby,« pravil hlasitě.

Napsal ještě krátký dopis a na obálku napsal adresu, již mohl Lupin přečísti, když byl Daubrecq položil dopis vedle sešitu:

»Pan Prasville, generální tajemník policejní prefektuiry.«

Pak znovu zazvonil.

»Klemence,« pravil domovnici, »chodila jste za svých mladých let do školy?«

»Toť se ví, že ano, pane.«

»A učila jste se počtům?«

»Ale, pane…«

»Umíte dobře odčítat?«

»Proč?«

»Poněvadž nevíte, že devět bez osmi je jedna, a to, jak vidíte, je velmi důležité. Není možno existovat, neznáte-li tuto základní pravdu.«

Takto rozmlouvaje povstal a obešel celý pokoj, ruce maje složeny za zády a kolébaje se v kyčlích. Pak šel ještě jednou, zastavil se před dveřmi do jídelny a otevřel dveře.

»Problém, kterýž se ostatně může i jinak luštit,« pravil. »Odečte-li se od devíti osm, zbude jeden. A kde zbude ten jeden? He! Je správně počítáno, a pán, že ano, je toho báječným důkazem.«

Ohmatal sametovou záclonu, do jejíchž záhybů se Lupin byl rychle ukryl.

»Vskutku, pane, vy se tam udusíte! Nepomýšleje ani na to, že bych se mohl baviti tím, že bych do záclony bodal dýkou… Vzpomeňte si na šílenství Hamletovo, slova Poloniova: »Je to krysa, pravím vám, velká krysa…« Nuže, pane Polonie, vylezte ze své díry!«

To bylo postavení, kterému nebyl Lupin zvyklým a které nenáviděl. Polapiti druhé do pasti a pak se jim posmívat, to ano, ale aby jeho samého polapili a pak si z něho tropili šašky? A přec, čeho mohl dosáhnouti?

»Je trochu bledý, ten pan Polonius… Ale, hleďme, to je ten panáček, co stál od čtyř dnů na nároží! Také od policie, pane Polonie? Nuže, vzpamatujte se, neublížím vám… Ale, vidíte, Klemence, správnost mého výpočtu. Jak vy jste řekla, vešlo sem devět chlapíků a já, když jsem se navracel, napočítal jsem jich z dáli osm. Osm odečteno od devíti zbude jeden, a ten jeden zůstal tu zřejmě na zvědy. E c ceh o m o!«

»A dále?« pravil Lupin, mající šílenou chuť vskočiti mu na hrdlo a přinutiti ho k mlčení.

»Dále? Ale nic, můj milý. Co byste chtěl dále? Komedie je skončena. Budu vás jen prositi, abyste donesl svému pánovi, panu Prasvillovi, tento malý lísteček, který jsem mu napsal. Klemence, ukažte panu Poloniovi cestu. A přijde-li ještě jednou, ihned mu otevřte dveře dokořán. Jste tu jako doma, pane Polonie. Jsem váš oddaný sluha…«

Lupin váhal, rád by opanoval a vrhl mu do tváře nějakou frázi na rozloučenou, poslední slovo, tak jako se říká na jevišti, na konec výstupu, aby se docílilo pěkného odchodu, alespoň s válečnou ctí. Ale jeho porážka byla tak ubohá, že nemohl učiniti nic více, než naraziti jedním pohybem klobouk na hlavu a podupávaje, následovati domovnici. Bylo to ubohé zadostiučinění.

»Lumpe! Šibale!« volal, když se ocitl venku, obraceje se k Daubrecquovým oknům. »Bídníku! Sketo! Poslanče! Tohle mi draze zaplatíš…! Ten panáček si dovoluje…! Panáček má odvahu…! Nuže dobře, přísahám vám, pane, že toho neb onoho dne…«

Soptil vztekem a přec ve svém nitru uznával sílu tohoto nového nepřítele a nemohl popříti mistrovského tahu, který Daubrecq prokázal v této záležitosti.

Lhostejnost Daubrecquova, jistota, s níž si zahrával se zřízenci policie, opovržení, které měl k prohlídkám svého bytu a nad to vše podivuhodná chladnokrevnost, obratnost a impertinence jeho chování vůči devátému muži, muži, který ho špehoval, to vše označovalo muže pevného charakteru, mocného, vyrovnaného, jasnovidného, odvážného, jistého samým sebou a kartami, které má v ruce.

Ale jaké to byly karty? Jakou hru hrál? Kdo držel bank? A do jaké míry byla ta i ona strana zúčastněna? Toho Lupin nevěděl. Ničeho neznaje, vrhal se nejodvážněji se skloněnou hlavou do bitvy, mezi zarputilé odpůrce, jejichž posici ani neznal, ani zbraně, ani prameny podpor, ani tajné plány. Neboť jak by mohl vlastně připustiti, že cílem tolika úsilí by bylo nabýti pouhé křišťálové zátky!

Jediná věc ho těšila: Daubrecq ho neodhalil. Daubrecq myslil, že je zřízencem policie. Následkem toho neměl ani Daubrecq, ani policie tušení, že se do jejich záležitosti vloudil kdosi třetí. To bylo jeho jediné plus a jediná vůdčí nitka, zaručující mu volnost jednání, jemuž připisoval svrchované důležitosti.

Nemeškaje, rozpečetil dopis, který mu Daubrecq dal pro generálního tajemníka prefektury. Obsahoval těchto pár řádek:

Na dosah ruky, můj milý Prasville! Dotkl jsi se ho! Ještě kousek, a bylo to, ale ty jsi příliš hloupý.

A pomyslím-li si, že nenalezli nikoho lepšího, kdo by mne srazil v prach… ubohá Francie! Na shledanou, Prasville, ale zastihnu-li tě při činu, tím hůře pro tebe! Zastřelím tě!

Daubrecq.

»Na dosah ruky…« opakoval si Lupin, když dočetl list. »Ten chlap snad píše pravdu. Nejprostější skrýše jsou nejlepší. Ale přece jen bude nutno, abychom se sami podívali… a bude též nutno zjistiti, proč je tento Daubrecq předmětem tak důkladného dozoru, a sebrati trochu zpráv o jeho vzácné osobě.«

Zprávy, které Lupinovi dodala zpravodajská kancelář, byly souhrnem následující:

»Alexis Daubrecq, ode dvou let poslanec za okres Bouches-du-Rhône, patří k straně neodvislých; jeho mínění je dosti nejasné, ale jeho voličská situace velmi pevná dík ohromným sumám, které vydává pro svou kandidaturu. Nemá jmění a přec má v Paříži svůj palác, v Enghienu a v Nizze vilu a pravidelně velké ztráty při hře, aniž by kdo věděl, odkud béře peníze. Má velký vliv, dostane co chce, ačkoliv se nestýká s ministry a nezdá se míti ani přátel, ani politických vztahů.«

»Obchodnický žvást,« pravil si Lupin. »Potřebuji soukromých zpráv, policejních zpráv, které mne poučí o soukromém životě tohoto pána a dovolí mi, abych mohl jistěji jednati v těchto temnotách a zvěděti, zda nejsem na scestí, obírám-li se Daubrecquem. Hrome, jak ten čas utíká!«

Jeden z příbytků, které Lupin v této době obýval a do něhož se nejčastěji navracel, byl v rue Chateaubriand, nedaleko Vítězného oblouku. Byl tam znám pod jménem Michela Beaumonta. Měl tu dosti pohodlný byt a sluhu, Achilla, velmi oddaného chlapíka, jehož hlavním úkolem bylo přijímati telefonické depeše Lupinových důvěrníků.

Když se navrátil domů, dověděl se k svému překvapení, že již alespoň hodinu naň čeká jakási dělnice.

»Cože? Ale vždyť sem ke mně nikdo jaktěživ nechodí? Je mladá?«

»Ne… nemyslím.«

»Nemyslíš?«

»Má na hlavě místo klobouku háčkovaný šál a nerozeznal jsem obličej. Nejspíše je to nějaká příručí… z nějakého obchodu, neelegantní…«

»Po kom se ptala?«

»Po panu Michelu Beaumontovi,« odvětil sluha.

»To je podivné. A proč? Za jakým účelem?«

»Pravila mi prostě, že se to týká enghienské příhody… Tak jsem tedy myslil…«

»Cože, enghienské záležitosti? Což ona ví, že jsem v to zapleten? Ona ví, že bydlím zde…?«

»Nemohl jsem na ní ničeho vyzvěděti, ale myslil jsem, že ji musím přijmouti.«

»Dobře jsi udělal. Kde je?«

»V saloně.«

Lupin prošel rychle předsíní a otevřel dveře do salonu.

»Co to žvaníš?« pravil k sluhovi. »Vždyť tu nikdo není!«

»Nikdo?« zvolal Achilles, přistupuje.

Vskutku, salon byl prázdný.

»Ne, ale tohle je silné!« zvolal sluha. »Není tomu ani dvacet minut, co jsem se sem z opatrnosti zase podíval. Seděla zde na židli. Přec jsem neměl vlčí mhu!«

»Hleďme, hleďme,« děl si Lupin podrážděně. »Kde jsi byl, zatím co tu ta žena čekala?«

»V předsíni, patrone. Nevyšel jsem odtamtud ani na vteřinu! Přec bych ji musil viděti odcházet, u ďasa!«

»Ale přec zde není.«

»Ovšem… ovšem,« mručel zděšený sluha. »Byla netrpělivá a odešla. Ale rád bych, u čerta, věděl, kudy!«

»Kudy?« pravil Lupin, »na to nemusíš být kouzelníkem, abys to zvěděl.«

»Cože…?«

»Oknem! Hleď, je ještě pootevřeno… jsme v přízemí… ulice je večer téměř pustá… Není žádné pochyby!«

Rozhlížel se po pokoji a přesvědčoval se, zda nebylo nic uzmuto nebo přemístěno. Ostatně v pokoji nebylo žádného cenného předmětu, žádných důležitých listin, které by mohly vysvětliti návštěvu a pak náhlé zmizení ženino. A přec, proč ten nevysvětlený útěk?

»Netelefonoval nikdo?« otázal se.

»Ne.«

»Nedošla žádná večerní pošta?«

»Ano, s poslední poštou došel jeden dopis.«

»Dej jej sem.«

»Položil jsem jej jako obyčejně pánovi na římsu krbu.«

Lupinův pokoj byl za salonem, ale spojovací dveře byly zataraseny. Bylo nutno projiti předsíní.

Lupin rozžal elektrické světlo a po chvíli zavolal:

»Nevidím, kde by byl –«

»Ale… položil jsem jej vedle nůžek…«

»Není tu…«

»Podívám se…«

Ale Achilles nadarmo hledal, nadarmo odsunul sloupkové hodiny, nadarmo hledal po zemi… dopis byl pryč.

»Ah! Hrom a blesky!« zamručel. »To ona… ona jej ukradla… a když jej měla… táhla! Oh, stvůra…!«

Lupin namítl:

»Blázníš? Vždyť není spojení mezi oběma mistnostmi.«

»Tak jak si to tedy představujete, patrone?«

Odmlčeli se oba. Lupin se pokoušel ovládnouti svůj hněv a sebrati své myšlenky.

Otázal se:

»Prohlédl jsi ten dopis?«

»Ano!«

»Nebylo na něm nic zvláštního?«

»Nic. Obyčejná obálka, adresa psaná tužkou.«

»Ah, tužkou?«

»Ano, jakoby spíše spěšně naškrábaná, než napsaná.«

»A adresa… Zapamatoval sis?« otázal se Lupin s jistou úzkostí.

»Zapamatoval, poněvadž se mi zdála směšnou…«

»Mluv, ale mluv!«

»Zněla: Monsieur de Beaumont Michel.«

Lupin prudce zatřásl sluhou.

»Jsi si jist, že tam bylo »de« Beaumont? A že »Michel« bylo za Beaumont?«

»Dokonale!«

»Ah!« zamručel Lupin vzrušeným hlasem, »to byl dopis od Gilberta!«

Stál nehybně, pobledlý a se staženou tváří. Nebylo pochyby, dopis ten byl od Gilberta. To byla formule, kterou na Lupinův rozkaz již po léta používal Gilbert na veškeré korespondenci. Posléze našel ve svém vězení – dík jakým opatřením! – dík jaké lsti! – posléze našel prostředky dáti vhoditi na poštu dopis. Rychle načrtl pár těch řádek! A co se s nimi stalo? Co obsahovaly? Jaké návody podával nešťastný vězeň?

O jakou pomoc lkal? jaké cesty navrhoval?

Lupin prohlížel pokoj, jenž proti salonu obsahoval dosti důležitých listin. Ale žádný zámek nebyl vyloupen, takže bylo nutno domýšleti se, že ona žena neměla jiného úmyslu, než zmocniti se onoho dopisu. Donucuje se zůstati klidným, otázal se:

»Dopis přišel, když ona žena byla přítomna?«

»Ano, současně. Domovník zazvonil v tutéž chvíli.«

»Mohla viděti obálku?«

»Ano.«

Uzávěr z toho sám vyplýval. Zbývalo jen zvěděti, jakým způsobem vykonala návštěvnice onu krádež. Přejitím zevně z okna do okna? To bylo vyloučeno, neboť okno v Lupinově pokoji bylo uzavřeno. Spojovacími dveřmi? Nemožnost: Lupin našel obě zástrčky na obou stranách zasunuté.

A přec není možno pouhým úsilím vůle proniknouti pevnou zdí. Aby někdo někam pronikl a opět se odtamtud dostal, je třeba průchodu, a poněvadž se čin udál v několika minutách, bylo nutno předpokládati, že onen průchod již tu byl, že byl snad kdesi ve zdi a oné ženě již napřed znám. A poněvadž zeď byla hladká, bez obložení, bez čalounů a bez krbu, a bylo zřejmo, že neobsahuje průchodu, soustředila se celá pozornost na dveře.

Lupin přešel do salonu a počal prohlížet dveře. A hned se zachvěl. Na první pohled poznal, že jedna z šesti výplní dveří, ona vlevo dole, není správně zasazena; byla trochu šikmo a Lupin, skloniv se, seznal, že je zadržována jen dvěma malými hřebíčky, které ji přidržovaly jako prkénko v rámci obrazu. Vytáhl hřebíčky a výplň vypadla.

Achilles vykřikl zděšením. Ale Lupin namítl:

»Nu a co dále? Jsme tím dále? Tady je prázdný obdélník, dlouhý patnáct až osmnáct centimetrů a vysoký as čtyřicet. Snad nebudeš tvrditi, že by tímto otvorem proklouzla žena, když by byl příliš úzkým i pro sebe hubenější desítileté děcko.«

»To ne, ale mohla protáhnouti ruku a odstrčiti závoru.«

»Spodní ano,« pravil Lupin. »Ale horní závoru ne, neboť vzdálenost je příliš veliká. Pokus se a uvidíš.«

Achillovi se nepodařilo.

»Nuže?« pravil.

Lupin neodpovídal. Dlouho zůstal zamyšlen.

Pak náhle nařídil:

»Můj klobouk… svrchník…«

Spěchal, hnán nutkavou myšlenkou. A jakmile vyběhl, vskočil do nájemného auta:

»Rue Matignon – a rychle…«

Sotvaže přijel před vchod bytu, v němž mu byla uzmuta křišťálová zátka, skočil s vozu, otevřel zvláštní vchod, vyběhl nahoru, běžel do salonu, rozsvítil a poklekl ke dveřím, spojujícím salon s pracovnou.

Uhodl. Jedna z malých výplní se taktéž otevírala.

A jako v druhém bytě v rue Chateaubriand, byl otvor jen tak velký, že bylo možno prostrčiti ruku, ale nebylo možno odstrčiti horní zástrčku.

»Hrom do toho!« zvolal, neschopen déle ovládati hněv, který již po dvě hodiny vřel. »Hrom do toho všeho, z téhle historky se nevypletu!«

Vskutku, ovíjela ho zatvrzelá nepřízeň a odsuzovala ho, aby tápal zbytečně a nemohl zužitkovat příznivých výsledků, které jeho umíněnost nebo sám vývin věcí mu kladl do rukou. Gilbert mu svěřil křišťálovou zátku, Gilbert mu poslal dopis. Obé v téže chvíli zmizelo.

A to nemohlo býti, jak až dosud myslil, souhrnem náhodných událostí, nezávislých jedna na druhé. Ne! To byl výsledek protivné vůle, sledující vytčený cíl se zázračnou zručností a nepochopitelnou odvahou, napadající jeho, Lupina, v jeho nejtajnějších a nejjistějších skrýších a rozrušující ho svými prudkými a tak neočekávanými ranami, že se proti nim ani nemohl brániti. Ještě nikdy při svých dobrodružstvích nenarazil na takové překážky.

A v jeho nitru pomalu se vzmáhal strach před hrozící budoucností. Jedno datum mu tkvělo před očima, děsné datum, značící neodvratný den, kdy spravedlnost vykoná své dílo pomsty, datum, kdy za jednoho bledého jitra dubnového vystoupí na popraviště dva muži, kteří chodívali po jeho boku, dva jeho soudruzi, kteří tak podlehnou děsnému osudu.

III.

SOUKROMÝ ŽIVOT ALEXISE DAUBRECQUA.

Nazítří dne, kdy policie vykonala prohlídku jeho bytu, navracel se poslanec Daubrecq od snídaně do svého bytu, když ho zastavila jeho domovnice. Podařilo se jí nalézti kuchařku, jíž mohl úplně důvěřovati.

Kuchařka, jež se přišla o chvíli později představiti, vykázala se prvotřídními vysvědčeními, podepsanými osobami, u nichž bylo se snadno otázati. Byla velmi čilá, ač již poněkud starší, a podvolila se vykonávati sama všechny práce, bez pomoci sloužícího – byloť to Daubrecquovou podmínkou, který tím chtěl snížiti možnost špionáže.

Poslední její místo bylo u člena parlamentu, hraběte Saulevata, a Daubrecq ihned telefonoval na jeho adresu. Intendant hraběte podal mu nejlepší doporučení a Daubrecq ji přijal.

Jakmile přišla její zavazadla, dala se ihned do práce, čistila, uklízela celý den a připravila jídlo.

Daubrecq poobědval a odešel.

As v jedenáct hodin, když domovnice ulehla, sešla kuchařka dolů a pootevřela opatrně vrátka do zahrady. Přiblížil se jakýsi muž.

»Jsi to ty?« pravila.

»Ano, jsem to já, Lupin.«

Odvedla ho do pokojíka, který obývala v třetím poschodí a jehož okna vedla do zahrady, a ihned počla naříkati:

»Zase přetvářky a opět podvody! Nemůžeš mne nechati na pokoji, místo abys mne používal při svých kouscích?«

»Co chceš, má drahá Viktorie,† potřebuji-li osobu slušného zevnějšku a neochvějných mravů, vzpomenu vždy jen na tebe. Musí tě to jen těšiti.«

»A takhle se ty bavíš!« zastenala. »Strkáš mne zase znovu vlkovi do tlamy a děláš si z toho posměch.«

»Čeho se odvažuješ?«

»Čeho se odvažuji! Moje vysvědčení jsou padělána.«

»Vysvědčení nejsou nikdy pravdiva.«

»A pozná-li to pan Daubrecq? Otáže-li se na oněch místech?«

»Už se otázal.«

»Cože? Co říkáš?«

»Telefonoval intendantovi hraběte Saulevata, u něhož jsi měla, tak řečeno, tu čest sloužiti.«

»Vidíš, že jsem prozrazena!«

»Intendant hraběte neskrblil tvou pochvalou.«

»Vždyť mne nezná!«

»Ale já, já ho znám! Já jsem ho dosadil na jeho místo u hraběte Saulevata. Tedy pochopíš…«

Viktorie se poněkud uklidnila:

»Nuže – ať se děje vůle Páně… či spíše tvoje… A jaká je má úloha v celé té věci?«

»Musíš mne zde ubytovati. Živila jsi mne kdysi svým mlékem. Můžeš mi postoupiti polovinu svého pokoje. Spáti budu na pohovce.«

»A dále?«

»Dále mi poskytneš nezbytné potravy.«

»A dále? Podle mých návodů a za mého řízení provedeš řadu pátrání majících za cíl…«

»Majících za cíl…?«

»Nalezení drahocenného předmětu, o němž jsem ti řekl.«

»Čeho?«

»Křišťálové zátky.«

»Křišťálové zátky…? Ježíš, Maria! To je řemeslo! A nenajdeme-li tu zatrolenou zátku?«

Lupin ji chopil jemně za ruku a děl vážným hlasem:

»Nenajdeme-li, pak Gilbert, malý Gilbert, jehož znáš a jehož tak miluješ, zaplatí to pravděpodobně hlavou – právě tak jako Vaucheray.«

»Vaucheray, to je mi jedno… takový lump! Ale Gilbert…!«

»Četla jsi dnešní večerní listy? Záležitost se horší čím dále tím více. Vaucheray jako z udělání obviňuje Gilberta, že on bodl, a jako z udělání patří nůž, jímž byla vražda provedena, právě Gilbertovi, Dnes ráno to bylo dokázáno. Načež Gilbert, jenž je inteligentní, ale nezkušený, pustil se do historek a lží, v nichž se ještě hůře zapletl. Tak, tu tedy jsme! Chceš mi pomoci?«

Poslanec se vrátil o půlnoci.

Od toho okamžiku a po následující dny zařídil Lupin svůj život podle Daubrecqua. Jakmile tento vyšel, dal se Lupin do hledání.

Konal je metodicky, rozděluje každou z místností na díly, které opouštěl teprve tehdy, když je probádal do nejmenší skuliny a když vyčerpal všechny možné kombinace.

Viktorie také hledala. Na nic nebylo zapomenuto. Nohy od stolů, příčky židlí, prkénka parket, čalouny, rámy zrcadel a obrazů, hodiny, podstavce soch, závěsy záclon, telefonické i elektrické přístroje, vše, co vynalézavá mysl mohla zvoliti za skrýši, bylo prohlédnuto.

A byly střeženy i nejmenší úkony poslancovy, bezděčné pohyby, jeho pohledy, knihy, které četl, dopisy, které psal.

Bylo to lehké: zdálo se, že žije úplně otevřeně. Nikdy nebylý žádné dveře uzamčeny. Nepřijímal návštěv. A jeho jsoucnost plynula s pravidelností stroje. Odpoledne chodil do sněmovny, večer do klubu.

»A přec je v tom nějaký háček,« říkal Lupin.

»Nic v tom není, říkám to,« sténala Viktorie, »ztrácíš svůj čas a nadarmo nás chytnou.«

Přítomnost policejních zřízenců a jejich přecházení pod okny ji vzrušovalo. Nemohla si představit, že jsou tu z jiné příčiny, a myslila, že číhají již jen na ni, Viktorii. A pokaždé, když se navracela z trhu, byla překvapena, že ji žádný z těch mužů nechopil za rameno.

Jednoho dne se navrátila celá rozrušená. Koš s nákupem se jí chvěl v rukou.

»Nuže, co je, má dobrá Viktorie?« děl Lupin, »ty jsi celá sezelenala.«

»Sezelenala… že ano… však mám proč!«

Musila si usednout a teprve po značném úsilí podařilo se jí vypraviti ze sebe:

»U zelenářky přišel ke mně nějaký člověk…«

»Hrome! Chtěl tě unésti?«

»Ne… dal mi dopis –«

»A ty si naříkáš? To je rozhodně žhoucí vyznání lásky!«

»Ne… Je to pro vašeho patrona,« pravil. »Pro mého patrona?« otázala jsem se. »Ano, pro pána, co zůstává ve vašem pokojíku.«

»Cože?«

Tentokráte se Lupin zachvěl.

»Dej to sem!« zvolal, vytrhuje jí dopis.

Neměl žádné adresy.

Ale v obálce byla druhá a na té stálo:

»Pan Arsen Lupin, t. č. ošetřovanec Viktorie.«

»Hrome,« zamručel, »to je silné.«

Roztrhl druhou obálku. Obsahovala list papíru, popsaný velkými tiskacími písmenami:

»VŠE, CO DĚLÁTE, JE ZBYTEČNÉ A NEBEZPEČNÉ… VZDEJTE SE TÉ PARTIE.«

Viktorie vykřikla a omdlela. Lupin pocítil, že se začervenal až po uši, tak, jako by byl co nejhruběji pokárán. Pociťoval pokoření duellanta, jehož nejtajnější myšlenky byly hlasitě oznámeny ironickým protivníkem.

Ale jinak neřekl ani slova. Viktorie vykonávala dále svou službu. Lupin zůstal celý den v pokoji a přemýšlel.

Večer nespal.

A neustával si opakovati:

»Nač přemýšleti? Narážím na jeden z oněch problémů, které jsou myslitelně a úvahou neluštitelny. Je jisto, že nejsem na záležitosti zúčastněn sám a že mezi policií a Daubrecquem je – mimo třetího vetřelce, jímž jsem já – ještě čtvrtý účastník, pracující na svůj vrub, a ten mne zná a vidí mi zřetelně do hry. Ale kdo je tím čtvrtým hráčem? A pak, neklamu se? A pak… Ah, pst, spěme…!«

Ale nemohl usnouti a celá část noci tak uplynula.

As ve čtyři hodiny zrána se mu zdálo, že zaslechl dole v domě nějaký zvuk. Rychle vstal a se shora se chodiště zpozoroval Daubrecqua sestupujícího s prvního poschodí a mířícího do zahrady.

Minutu později se Daubrecq navrátil s mužem, jehož byl přijal u zahradních dveří a jenž měl obličej zahalený v široký kožešinový límec. Vešli do poslancovy pracovny.

Lupin předvídal možnost podobné události a učinil svá opatření. Poněvadž okna kabinetu a okna jeho pokoje, oboje umístěná v zadním průčelí domu, směřovala do zahrady, připevnil na svém balkoně provazový žebřík, který tiše rozvinul a po němž sestoupil až k hornímu okraji oken.

Okna byla uzavřena okenicemi, ale okna se končila nahoře poloobloukem a ten byl volný a Lupin, ač nemohl slyšeti, co se mluví, mohl viděti vše, co se dálo uvnitř v kabinetě.

Zjistil ihned, že osoba, již byl považoval za muže, je vlastně žena – žena ještě mladá, ačkoliv v její černé vlasy se mísily stříbrné nitky, žena prosté, jednoduché elegance, vysoké postavy, jejíž hezká tvář měla onen znavený a melancholický výraz, které dodává zvyklost utrpení.

»Kde jsem ji, u ďasa, viděl?« tázal se Lupin. »Nu, tohle jsou přec rysy, pohled, vzhled, které znám!«

Vzpřímena, opírajíc se o stůl, nehybna, naslouchala Daubrecquovi. Ten, taktéž stoje, mluvil živě a vzrušeně. Byl obrácen k Lupinovi zády, ale když se Lupin poněkud naklonil, mohl viděti v zrcadle se odrážející obraz poslancovy tváře. A zhrozil se, s jakýma podivnýma očima, s jakým vzhledem surové a divoké touhy pohlížel na návštěvnici.

Zdálo se, že jí je to na závadu, neboť usedla a sklopila oči. Tu se k ní Daubrecq naklonil a zdálo se, že se chystá ji obejmouti svými dlouhými pažemi s obrovskými pěstmi. A náhle Lupin spatřil, jak po smutné tváři ženině kanou velké slzy.

Ztratil Daubrecq rozvahu při pohledu na tyto slzy? Prudkým pohybem objal ženu a přivinul ji k sobě. Odstrčila ho s hněvivou prudkostí. A po krátkém boji, v němž se Lupinovi objevila krutá a zrůzněná tvář mužova, stáli oba proti sobě vztyčeni, jako zosobnění dvou úhlavních nepřátel.

Pak se odmlčeli. Daubrecq se posadil, vyhlížel zle, tvrdě a ironicky. A mluvil znovu, poklepávaje úsečně na stůl, jako by kladl podmínky.

Žena se nehýbala. Převyšovala ho svou vysokou postavou, byla však poněkud roztržitá a zraky bloudily v neurčitu. Lupin jí nespouštěl s očí, uchvácen onou bolestnou a energickou tváří, a hledal nadarmo ve své paměti, kde ji již viděl – náhle však zpozoroval, že lehce pootočila hlavu a že neznatelně pohybovala rukou.

A její ruka sklouzla níže a plazila se podél stolu a Lupin viděl, že na pokraji stolu stojí karafa na vodu s křišťálovou zátkou s pozlacenou hlavičkou. Ruka dosáhla karafy, hmatala, tápala, lehce se nazdvihla a uchopia zátku. Rychlý pohyb hlavy, jeden pohled a pak byla zátka opět umístěna na své místo. Bezpochyby to nebyla ona, jíž si ona žena přála.

»Hrome,« pravil Lupin, »i ona hledá křišťálovou zátku! Rozhodně naše záležitost se každým dnem zaplétá!«

Ale když se opět podíval do tváře návštěvnice, byl překvapen náhlým a nepředvídaným výrazem její tváře, výrazem děsným, neúprosným a krutým. A viděl, že ruka pokračuje ve svém pohybu ke stolu a že neznatelným postupem a neustálým sunutím odsunuje knihy a pomalu a jistě přibližuje se k dýce, jejíž ostří se třpytilo mezi pohozenými listy.

Nervosně se chopila rukojeti.

Daubrecq rozmlouval dále. A nad jeho zády pozdvihovala se pozvolna ruka, neochvějně, a Lupin viděl vypoulené a upřené oči ženy upírající se na totéž místo šíje, které zvolila pro svůj nůž.

»Vyvedete pěknou hloupost, má krásná madame,« pomyslil si Lupin.

A již uvažoval, jakým způsobem uprchne a odvede Viktorii.

Ale žena váhala, pozdvižená paže se zastavila. Ale bylo jen krátké zaražení. Sevřela zuby a celá její tvář, zrůzněná hněvem, se ještě více stáhla. A učinila děsný pohyb.

V témže okamžení Daubrecq vyskočil se své židle a přimkl se ke stolu, a obrátiv se, bleskem uchopil v letu útlou ruku ženy.

A podivným bylo, že jí neřekl žádných výčitek, tak, jakoby to, co učinila, ho nepřekvapilo více, než něco velmi obyčejného, přirozeného a prostého. Pokrčil rameny jako ten, kdož je zvyklý na podobná nebezpečí, a mlčky přecházel pokojem.

Pustila zbraň a plakala, držíc hlavu v dlaních, vzlykala, až jí to celou otřásalo.

Pak se vrátil k ní a řekl ještě několik slov, poklepávaje opět na stůl.

Zavrtěla hlavou, že ne, a poněvadž naléhal, dupla prudce nohou, křičíc, že to až Lupin slyšel:

»Nikdy…! Nikdy…!«

Tu beze slova šel pro její plášť, položil kožešinu na její ramena, zatím co ona zahalovala tvář v krajkový šál.

A odvedl ji.

Dvě minuty později zavřela se mříž v zahradě.

»Škoda, že jsem nemohl za ní běžeti a pohovořiti si s ní trochu o Daubrecquovi. Myslím, že my dva bychom na něho stačili.«

Rozhodně bylo tu co k vysvětlování. Nepřijímal poslanec Daubrecq, jehož denní život byl tak spořádaný, jisté návštěvy v noci, kdy jeho dům nebyl střežen policií?

Poručil Viktorii, aby povolala dva muže z jeho bandy, aby po několik nocí střežili dům. A příští noci bděl sám.

A jako předešlé noci, tak i této o čtvrté zrána zaslechl hluk. Poslanec, jako den před tím, někoho přiváděl.

Lupin sestoupil hbitě po svém žebříku, a když dospěl na své místo, uzřel muže, klečícího u Daubrecquových nohou a v šíleném zoufalství usedavě plačícího.

Daubrecq, usmívaje se, několikráte ho odstrčil, ale muž se chápal jeho nohou jako šílenec a v skutečném záchvatu šílenství náhle vyskočil, chytil poslance za hrdlo a převalil ho na pohovku. Daubrecq se bránil, nejprve bezúspěšně, s napiatými žilami. Ale svou neobyčejnou silou brzy nabyl převahy a přinutil svého protivníka k nehybnosti.

Držel ho jednou rukou a druhou ho jednou, dvakrát udeřil do tváře.

Muž pomalu povstal. Byl bledý a vrávoral. Chvíli čekal, tak jako by chtěl nabýti chladné krve. A pak s úděsným klidem vytáhl svůj revolver a namířil na Daubrecqua.

Daubrecq sebou ani nepohnul. Usmíval se opovržlivě a nevyrušuje se více, než kdyby naň děcko napřáhlo svou pistolku.

Mužova ruka se zbraní zůstala natažena patnáct, dvacet vteřin. Pak stále s onou pomalostí, v níž se jevilo ovládání tím působivější, že následovalo nejvyšší krisi vzrušení, odtáhl svou zbraň, vstrčil jí do kapsy a z druhé vyňal svou peněženku.

Daubrecq přikročil.

Peněženka se rozevřela. Objevil se svazek bankovek.

Daubrecq se ho rychle zmocnil a počítal.

Byly to tisícovky.

Bylo jich třicet.

Muž přihlížel. Neušlo mu ani námitky, ani pohyb odporu. Chápal zřejmě marnost svých slov. Daubrecq byl z oněch, kteří neustoupí. Proč tedy ubíjeti čas prosbami nebo nutiti se darmými urážkami a planými hrozbami? Mohl zasáhnouti nedosažitelného nepřítele? Sama Daubrecquova smrt by ho neosvobodila od Daubrecqua.

Vzal svůj klobouk a šel.

Když Viktorie přišla v jedenáct hodin s trhu, přinesla Lupinovi lístek, který mu posílali jeho druzi.

Četl:

– »Muž, jenž byl dnes v noci u Daubrecqua, je poslanec Langeroux, předseda neodvislé levice. Nezámožný, četná rodina.« –

»Hleďme,« pravil si Lupin. »Daubrecq není tedy ničím jiným než pouhým vyděračem, ale safra, safra, prostředky, jichž užívá, jsou zatroleně vydatné!«

Tyto události dodaly nové síly Lupinovu postavení. Tři dny poté přišel jiný návštěvník, jenž nechal u Daubrecqua značnou sumu. A den později čtvrtý, jenž odešel bez perleťového náhrdelníku.

První se nazýval Dechamont, senátor, bývalý ministr. Druhý byl markýz d’Albufex, poslanec, bonapartista, bývalý předseda politické kanceláře prince Napoleona.

U obou byla scéna podobná onomu setkání se Daubrecqua s Langerouxem, prudká a tragická, končící se vítězstvím Daubrecquovým.

»A tak dále…« pomyslil si Lupin, když nabyl těchto poznatků. »Byl jsem přítomen čtyřem z těchto návštěv. Nezvím více, budu-li při desíti, dvacíti, třicíti… Stačí, dozvím-li se pomocí svých přátel jmen návštěvníků… Půjdu k nim…? Proč? Nemají příčiny, proč by se mi měli svěřiti. A jinak opět smím se tu zdržovat pátráním, které mne nepřibližuje k cíli a které může i sama Viktorie obstarat?«

Byl na rozpacích. Novinky z vyšetřování proti Gilbertovi a Vaucherayovi byly čím dále tím horší, dny plynuly a každé hodiny se tázal sama sebe – a s jakou úzkostí – zda jeho úsilí nebude míti za výsledek, podaří-li se vůbec, rozluštění zcela jiné a naprosto rozlišné od toho, jež sledoval. Neboť bude míti, až rozluští vyděračské manévry Daubrecquovy, prostředky pomoci Gilbertovi a Vaucherayovi?

Toho dne rozhodla náhoda jeho rozpaky. Po snídani zaslechla Viktorie část Daubrecquova rozhovoru, vedeného telefonem:

»Vezmu loži jako před šesti týdny,« pravil Daubrecq.

A dodal, usmívaje se:

»Doufám, že nebudu zatím zase vykraden.«

Pro Lupina nebylo pochyb. Daubrecq ztráví večer tímže způsobem jako před šesti nedělemi, zatím co on vykradl jeho vilu v Enghienu. A nyní bylo hlavní poznati osobu, s níž se shledá, zvěděti tak snad způsob, jímž se Gilbert a Vaucherey dověděli, že bude Daubrecq nepřítomen od osmi hodin večer do jedné s půlnoci.

Odpoledne s pomocí Viktorie a věda, že Daubrecq přijde dříve k diner než obyčejně, vyšel Lupin z domu.

Šel do svého bytu v rue Chateaubriand, povolal telefonem tři své přátele, oblekl frak a udělal si, jak říkal, hlavu ruského prince se světlými vlasy a krátce přistřiženými licousy.

Druhové přijeli automobilem.

V témže okamžiku přinesl mu Achilles telegram, adresovaný panu Michelu Beaumontovi, v rue Chateaubriand. Telegram zněl:

»NECHOĎTE DNES VEČER DO DIVADLA… VAŠE ZAKROČENÍ MŮŽE VŠE ZHATITI.«

Vedle něho na krbu stála vása s květinami. Lupin ji chytil a mrštil jí o zem.

»Toť se rozumí, toť se rozumí,« zaskřípěl zuby. »Hrají si se mnou, jako si já obyčejně zahrávám s jinými. Tytéž prostředky. Tytéž lsti. Jenže je tu jeden rozdíl…«

Jaký rozdíl? Nevěděl sám. Opravdu byl zmaten, rozrušen až do nejhlubšího vnitra a jednal dále jen ze zatvrzelosti, jaksi z povinnosti, nemoha však docíliti své obvyklé vervy a svého obvyklého vzletu.

»Pojedeme,« pravil k svým druhům.

Na jeho rozkaz zastavil chauffeur nedaleko Lamartinovy třídy, ale nezastavil motor. Lupin předpokládal, že Daubrecq bude chtíti uniknouti oběma detektivům a vskočí náhle do nějakého auta; nechtěl, aby mu poslanec snad unikl.

Ale nevzpomněl na Daubrecquovu vychytralost.

O půl osmé byly dveře zahrady dokořán otevřeny, objevilo se ostré světlo a z domu rychle vyjel motocykl, přejel zahradou, chodníkem, ulicí, zatočil před autem a ujížděl tak rychle směrem k Bois, že bylo nemožno pustiti se za ním.

»Šťastnou cestu, pane Spěšný,« pravil Lupin, pokoušeje se vtipkovati, ale ve vnitru mu to vřelo.

Pozoroval své druhy, doufaje, že u některého postihne posměšný úsměv. Jak by si byl rád na něm zchladil své nervy!

»Vrátíme se,« pravil po chvíli.

Pozval je k diner, pak si zapálili doutníky a vyjeli autem na prohlídku divadel, počínajíce operettou a vaudevillem, pro kteréž doufal, že Daubrecq se svou dámou budou míti spíše náladu. Vzal si křeslo, prohlédl lože a šel.

Pak přešel k vážnějším divadlům, Renaissance, Gymnase.

Posléze téměř v deset hodin zahlédl v divadle Vaudeville loži téměř zúplna zastřenou dvěma zástěnami a pomocí zpropitného zvěděl od biletářky, že je v ní starší již pán, zavalitý, menší, a dáma, zahalená hustou krajkovou šálou.

Vedlejší lože byla volná, zaplatil ji a navrátil se ke svým přátelům, aby jim dal nezbytné rozkazy, pak si usedl vedle tajemného páru.

Za přestávky rozeznal v jasnějším osvětlení Daubrecqův profil. Dáma, jež seděla v pozadí lože, zůstala neviditelnou.

Oba mluvili pošeptmu, a když byla opona znovu vytažena, mluvili dále, ale tak, že Lupin nerozuměl ani slova.

Uplynulo deset minut. Někdo zaklepal na jejich dveře. Divadelní sluha.

»Pan poslanec Daubrecq, ano?« otázal se.

»Ano,« děl Daubrecq udiveným hlasem. »Ale jak víte mé jméno?«

»Nějaký pán vás prosí k telefonu a řekl mi, že mám jíti do lože číslo 22.«

»Ale kdo je to?«

»Pan markýz d’Albufex.«

»Co mám říci?«

»Kdo…? Cože…?«

»Přijdu… jdu… «

Daubrecq rychle povstal a šel za sluhou.

Ještě ani nezmizel za ohybem chodby, když byl již Lupin v jeho loži. Zavřel dveře a usedl vedle dámy.

Potlačila výkřik.

»Mlčte…« nařídil jí, »musím s vámi mluviti, je to velmi důležité.«

»Ah…« šeptla mezi zuby. »Arsen Lupin.«

Byl zděšen. Chvíli zůstal tak udiven, že zapomněl zavříti ústa. Tato žena ho znala! Ale nejen to, že ho znala, nýbrž poznala ho i v jeho přestrojení! Ať byl již jakkoliv navyklý na nezvyklé příhody, tohle ho přece uvádělo ve zmatek.

Nepomýšlel ani na popření a zakoktal:

»Vy víte… vy víte?«

A prudce, dříve než měla času tomu zabrániti, strhl jí závoj.

»Cože, je to možné?« zvolal se vzrůstajícím úžasem.

Byla to ona žena, již viděl několik dní před tím u Daubrecqua, žena, která pozdvihla na Daubrecqua dýku a chtěla ho vší svou nenávistnou silou bodnouti.

I ona zdála se býti vzrušena.

»Což, vy jste mne již viděl…?«

»Ano, oné noci v jeho domě… viděl jsem váš útok…«

Obrátila se jako k útěku. Rychle ji chytil:

»Musím zvěděti, kdo jste. Abych to zvěděl, dal jsem telefonovati Daubrecqovi.«

Zděsila se.

»Cože, tedy to není markýz d’Albufex?«

»Ne, je to jeden z mých druhů.«

»Daubrecq se tedy vrátí…«

»Ano, ale máme čas… Slyšte mne… Je nutno, abychom se shledali. On je vaším nepřítelem. Zachráním vás od něho!«

»Proč? Za jakým účelem?«

»Nesmíte mi nedůvěřovati… Je jisto, že naše zájmy jsou tytéž… Kde vás zastihnu? Zítra, že ano? V kolik hodin…? Kde?«

»Nuže dobrá…«

Pohlížela naň se zřejmým váháním, nevědouc, co počíti, co říci, pina nepokoje a pochyb.

Domlouval jí:

»Oh, prosím vás…! Odpovězte… jediné slůvko, a ihned… Bylo by velmi politováníhodné, kdyby mne zde zastihl… Prosím vás…«

Zřetelným hlasem odvětila:

»Mé jméno vám říci… je zbytečné… Nejprve se uvidíme a pak mi vysvětlíte… Ano, uvidíme se! Zítra ve tři hodiny odpoledne na rohu boulevardu…«

V témže okamžení byly dveře lože otevřeny, či spíše brutálně vytrženy a objevil se Daubrecq.

»Hrom a blesky,« zamručel Lupin vztekem, že byl přistižen dříve, než se mu zdařilo, co chtěl.

Daubrecq se krátce zachechtal:

»Ah, je to tak… tušil jsem něco takového… Ah, zálud s telefonem je již trochu vyšlý z mody, pane! Nebyl jsem ani na polovině cesty, když jsem zvětřil odkud vane vítr!«

Strčiv Lupina do popředí lože a usednuv vedle dámy, pravil:

»Nuže, můj milý princi, kdo pak jsme? Sluha z prefektury? Pravděpodobně! Ti tak jednávají.«

Prohlížel si Lupina, jenž se nehýbal, a pokoušel se pojmenovati tuto tvář, ale nepoznal toho, jehož již jednou nazval Poloniem.

Lupin, taktéž ho nespouštěje s očí, přemýšlel. Za nic na světě by byl teď nenechal partie tak, jak byla, a poněvadž byla tak příznivá příležitost, chtěl se ihned dohodnouti se svým úhlavním nepřítelem.

Žena, sedící nehybně na svém křesle, prohlížela oba muže.

Lupin děl:

»Vyjděme, pane, venku se snadněji dohodneme.«

»Zde, můj princi,« naléhal poslanec, »zde se dohodneme, a to hned, v následující přestávce. Nebudeme tím nikoho vyrušovati.«

»Ale…«

»Nestojí to za řeč, chlapíčku, již se ani nehneš.«

A chopil Lupina za límec se zřejmým úmyslem nepustiti ho dříve, dokud nebude přestávka.

Byl to nerozvážný pohyb. Jak by se byl Lupin mohl podrobiti takovému pokoření, a zvláště před ženou, ženou, jíž nabídl své spojenectví, ženou – a po prvé myslil na to – jež byla hezká a jejíž vážná krása se mu zalíbila. Celá jeho pýcha se v něm vzepřela.

Ale mlčel. Přijal svým ramenem těžkou váhu ruky a dokonce i jako pokořený, přemožený, téměř bojácný se prohnul pod touto tíží.

»Ah, chlapče!« zasmál se poslanec, »zdá se mi, že již nevzdoruješ!«

Na jevišti bylo mnoho herců, hovořili, hlučeli.

Daubrecq trochu povolil ve svém objetí a Lupin chápal, že nadešla příznivá chvíle.

Prudce udeřil ho rozpiatou dlaní jako ostřím sekyry do lokte.

Bolest zmátla Daubrecqua. Lupin se mu vymkl úplně a vyskočil, aby ho chopil za hrdlo. Ale Daubrecq přešel též okamžitě k odboji, učinil pohyb zpět, a chopili se za ruce.

Chopili se s nadlidskou silou, celá energie obou zápasníků se v nich soustředila. Daubrecquovy ruce byly obludné a Lupin, stištěný jimi jako kleštěmi, měl dojem, že zápasí ne s člověkem, ale s nějakou děsnou obludou, s gorilou obrovského vzrůstu.

Stáli u dveří, sehnuti jako zápasníci, kteří se střeží. Kosti praskaly. V prvním podlehnutí byl by poražený chopen za hrdlo a uškrcen. A to se dálo v náhlém tichu, neboť herci na jevišti naslouchali pozorně jednomu, který šeptal jakási slova…

Žena, přitisknutá ke stěně, pohlížela zděšeně na oba muže; kdyby byla jedním pohybem přispěla tomu neb onomu, musilo býti vítězství pro něho rozhodnuto.

Ale koho se přidrží? Co mohl znamenati Lupin v jejích očích? Přítele nebo nepřítele?

Rychle přistoupila do popředí lože, oddělila zástěnu a sklonivši se, zdála se někomu kynouti. Pak se vrátila a pokoušela se proklouznouti ke dveřím.

Lupin, jako by jí chtěl pomoci, pravil:

»Zdvihněte přec křeslo.«

Mluvil o křesle, jež se skácelo a dělilo ho od Daubrecqua a přes něž bojovali.

Žena se naklonila a odtáhla křeslo. Na to Lupin čekal.

Zbaven jsa překážky, zasadil špičkou boty ránu Daubrecquovi do holeně. Výsledek byl týž, jako prve při úderu rukou. Bolest vyvolala chvilečku rozptýlení, roztržitost, jíž ihned využitkoval, odrazil vztažené ruce Daubrecquovy a zaťal mu všech deset prstů kolem hrdla.

Daubrecq odolal, pokoušel se odtrhnouti škrtící ho ruce, ale již se dusil a jeho síly slábly.

»Ah, opičáku,« zamručel Lupin, porážeje ho na zem. »Proč nezavoláš o pomoc? Bojíš se snad skandálu?«

Při hluku, který způsobil Daubrecqův pád, bylo z vedlejší lože zaklepáno na stěnu.

»Dobře,« děl Lupin šeptmo, »drama se odehrává na jevišti. Tohle je mou záležitostí, dokud tuhle gorilu nezničím.«

Netrvalo to dlouho. Poslanec se dusil. Omráčil ho úderem do čelisti. Lupinovi zbývalo jen odvésti ženu a prchnouti s ní, než propukne poplach.

Ale když se obrátil, viděl, že žena již odešla.

Nemohla býti daleko. Vyskočil z lože a běžel, nestaraje se o biletářky a sluhy.

Vskutku, v přízemním vestibulu ji uzřel otevřenými dveřmi, vedoucími na Chausse d’Antin.

Vstupovala do automobilu, když už jí dobíhal.

Dvířka se zavřela.

Chopil se kliky a chtěl otevříti.

Tu se z vnitra automobilu vynořil muž, zasadil mu ránu pěstí do obličeje, ne tak zručně, ale stejně prudce, jako byl on učinil Daubrecqovi.

A jak byl úderem omráčen, přec měl v úděsném překvapení času poznati onoho muže a i muže převlečeného za chauffeura.

Byli to Grognard a Le Ballu, oba veslaři loděk z příhody enghienské, druhové Gilberta a Vaucheraye, krátce dva jeho, Lupinovi, spoluvinníci.

*

Když se dostal do svého bytu v rue Chateaubriand a omyl svou zakrvácenou tvář, zůstal Lupin celou hodinu sedět jako omráčený. Poprvé zakoušel bolest zrady. Poprvé se jeho váleční druhové obraceli proti svému vůdci.

Mechanicky, aby se rozptýlil, sáhl po večerní poště a roztrhl pásku novin. Mezi posledními zprávami četl tyto řádky:

»Záležitost vily Marie Terezie. Podařilo se objeviti pravou identitu Vaucheraye, jednoho z vrahů sluhy Leonarda. Je to zlosyn nejhoršího druhu, jenž byl již dvakráte pod různými jmény odsouzen par contumance pro vraždu. Není pochyby, že bude odhaleno pravé jméno jeho spoluvinníka Gilberta. V každém případě je vyšetřující soudce rozhodnut předložiti případ co nejdříve porotnímu soudu. Nikdo nebude moci naříkati na zdlouhavost spravedlnosti.«

Mezi jinými listy a prospekty byl dopis.

Lupin zavrávoral, když spatřil jeho adresu:

Byl řízen panu de Beaumont (Michel).

»Ah,« zašeptal. »Toť dopis od Gilberta.«

Obsahoval těchto pár slov:

»Patrone, pomozte…! Jsem ztracen. Bojím se… Mám strach!«

I tato noc byla pro Lupina jen nocí zlých snů a těžké můry. A této noci ho opět trápila děsná, hnusná vidění.

IV.

NÁČELNÍK NEPŘÁTEL.

»Ubožák,« zašeptal Lupin, čta příštího dne znovu dopis Gilbertův, »jak asi trpí!«

Od prvého dne, kdy se s ním setkal, zalíbil si toho velkého, bezstarostného mladíka, radujícího se ze života. Gilbert mu byl tak oddán, že by se byl dal zabíti na pouhý pokyn svého mistra. A Lupin miloval jeho přímost, jeho dobrou náladu, prostotu a šťastnou tvář.

»Gilberte,« říkával mu často, »ty jsi počestný člověk. Hleď, na tvém místě bych zanechal tohoto řemesla a stal bych se pořádným občanem.«

»Až po vás, patrone,« odpovídal Gilbert, usmívaje se.

»Nechceš?«

»Ne, patrone. Počestný muž pracuje, snaží se, ale já mám chuť býti uličníkem, dokud mne nechají…«

»Kdo… dokud tě nechá?«

Gilbert mlčel. Mlčel vždy, když se ho někdo dotazoval na první léta jeho života, a Lupin věděl jen, že je sirotkem již od mladosti a že žil tak i onak, měně jméno a prováděje nejpodivnější řemesla. Bylo tu jakési tajemství, které nikdo nemohl odhaliti, a zdálo se, že je nerozluští ani spravedlnost.

Ale nezdálo se, že by toto tajemství bylo pro spravedlnost příčinou k průtahu. A pod jménem Gilberta, byt pod nesprávným jménem, pošle Vaucherayova spoluvinníka před porotu a zasáhne s touže neochvějnou silou.

»Ubožák,« opakoval si Lupin. »Tím, že ho tak pronásledují, jsem já vinen. Obávají se, že by jim unikl, a spěchají, aby došli k cíli dříve, než se tak stane. Spěchají s rozsudkem, pak budou spěchati s popravou… Dvacetiletého hocha! jenž nezabil a nebyl spoluvinníkem vraha!«

Bohužel Lupin věděl, že to není možné dokázati a že musí zamířiti své úsilí na něco jiného. Ale nač? Měl se vzdáti stopy křišťálové zátky?

Nemohl se k tomu rozhodnouti. Jeho jediným rozptýlením bylo jíti do Enghienu, kdež obývali Grognard a Le Ballu, a přesvědčiti se, že odtamtud zmizeli ihned po vraždě ve vile MarieTeresie. Mimo to se obíral jedině Daubrecquem a nechtěl se obírati ničím jiným.

Ba neodvážil se věnovati ani nejmenší pozornosti záhadě přímo jeho se dotýkající, zradě Grognarda a Le Ballu, k jich vztahům k dámě s šedivými vlasy, špionáží, jejímž byl on předmětem, on, on!

»Tiše, Lupine,« říkal si, »v horečce činíme špatné uzávěry. Tedy mlč! A zvláště žádných uzávěrů. Nic není hloupějšího než vyvozovati jeden čin z druhých, dokud nepřijde jeden, o kterýž jest možno se opříti. Tápeme beztak. Poslechni jen svého instinktu. Jdi podle své jasnovidnosti, podle svého vznětu, mimo veškeré rozumování a mimo veškeru logiku, neboť jsi přesvědčen, že celá ta záležitost otáčí se kol té zatracené zátky. Jdi odvážně! Jdi za Daubrecquem a jeho křišťálem!«

Lupin se řídil těmito úvahami dříve, než je proslovil. V tom okamžení, kdy je pronášel, seděl – byl to jakýsi soukromník se skřipcem a v obnošeném svrchníku – seděl na lavičce v avenui Viktora Huga. Bylo to třetí den po příhodě v divadle. Místo bylo dosti vzdáleno od Lamartinovy třídy. Podle jeho rozkazů měla Viktorie každého dopoledne v touže hodinu přejíti mimo tuto lavičku.

»Ano,« opakoval si, »křišťálová zátka, toť vše… Až ji budu míti…«

Viktorie přicházela, držíc svůj košík s nákupem přes ruku. A ihned zpozoroval její neobyčejné vzrušení a bledost.

»Co je?« otázal se Lupin, kráčeje po boku své staré chůvy.

Vešla do velkého kupeckého krámu, plného lidí a obrátila se k němu:

»Zde máš,« pravila pohnutým hlasem, »zde máš, co hledáš.«

A vyňala předmět z koše a podala mu jej. Lupin byl zmaten: držel v ruce křišťálovou zátku.

»Je to možné? Je to možné?« šeptal, jako by ho mátla snadnost tohoto rozluštění.

Ale zátka tu byla, skutečná a hmatatelná. A podle tvaru, rozměrů a pobledlého zlata facet ji poznával, o tom nebylo pochyby, poznával křišťálovou zátku, kterou měl již jednou v ruce. Pouze malý, nepatrný škráb na dříku, na nějž se dobře pamatoval, chyběl.

Ostatně vykazovala-li zátka všechny znaky již známé, neměla na sobě nic nového. Byla to zátka křišťálového skla a nic více. Žádná specielní značka jí nerozlišovala od jiných takových. Nebylo na ní napsáno žádné znamení, žádná číslice a vybroušena jsouc z jednoho kusu, neobsahovala nic jiného, než svou hmotu.

»Tedy – co?«

A Lupin zřel náhle a jasně hloubku svého omylu. Co mu bylo platným míti křišťálovou zátku, neznal-li její ceny? Tento kousek skla proň neexistoval, měl proň cenu jedině smyslem, kterýž mu přikládal. Dříve než jej vezme, musí věděti! A kdo mu mohl zaručiti, že neprovede tím, když jej uzme Daubrecquovi, nějakou velkou hloupost?

To byla nerozřešitelná otázka, ale vtírala se mu s prostou tvrdošíjností.

»Jen žádné hlouposti!« pravil si, vkládaje zátku do kapsy. »V této čertově záležitosti jsou chyby nenapravitelné.«

Nespustil Viktorii s očí. Provázena jedním z prodavačů, šla od oddělení k oddělení, proplétala se mezi zákazníky. Pak stála dosti dlouho u pokladny a přešla mimo Lupina.

Poručil jí pošeptmu:

»Jděte za Jansonovo lyceum.«

A šel za ní do tiché uličky, kdež přešlo i za dne málo lidí.

»A stopuje-li nás někdo?«

»Ne,« odpověděl. »Podíval jsem se dobře. Poslouchej! Kde jsi nalezla zátku?«

»V zásuvce jeho nočního stolku.«

»Ale tam jsme přec už hledali?«

»Ano – a hledala jsem zase včera ráno. Bezpochyby ji tam dal dnes v noci.«

»A bezpochyby si ji odtamtud také vezme,« poznamenal Lupin.

»Snad.«

»A nenajde-li jí?«

Viktorie se poděsila.

»Odpověz mi-,« děl Lupin, »nenajde-li jí, obviní tebe z krádeže?«

»Ovšem!«

»Tak ji tam tedy dej zpět, a to rychle!«

»Můj Bože, můj Bože,« zasténala, »jen aby to zatím nezpozoroval. Dej mi ji – rychle!«

»Tu máš, zde je,« děl Lupin.

A hledal v kapse svrchníku.

»Nuže?« děla Viktorie, vztahujíc ruku.

»Nuže,« pravil po chvíli, »je pryč.«

»Cože?«

»Na mou věru… už tu není… vzali mi ji.«

Dal se do smíchu a do tohoto smíchu se tentokráte nemísilo pranic hořkosti.

Viktorie byla pohoršena.

»Že se můžeš smáti… v takovém případě…!«

»Co chceš? Přiznej, že je to opravdu směšné. To už není drama, kteréž hrajeme, to je pohádka, kouzelná hra, pohádka jako »Ďáblovy pilulky« nebo »Kouzelná lampa«. Jakmile budou míti několik týdnů volno, napíši román »Začarovaná zátka neboli Neúspěchy ubohého Arsena«.«

»Ale kdo ti ji vzal?«

»Co to žvaníš…? Ulétla sama… zmizela z mé kapsy… Čáry – máry – fuk!«

Chopil Viktorii jemně za ruku a pravil vážnějším tónem:

»Jdi domů, Viktorie, a neznepokuj se. Je zřejmé, že tě viděli, když jsi mi ji dávala, a využitkovali tlačenice v krámě, aby mi ji vyfoukli z kapsy. To nám dokazuje, že jsme střeženi mnohem ostražitěji, než jsem myslil, a to protivníky prvního druhu. Ale pravím ti ještě jednou, buď klidna. Počestní lidé mají vždy poslední slovo. Nemáš pro mne jiných zpráv?«

»Ano. Včera večer, když byl Daubrecq pryč, byla v domě opět prohlídka. Viděla jsem světlo v pokojích.«

»A domovnice?«

»Dosud nespala.«

»Tedy páni z policejní prefektury hledají dále. Na brzkou shledanou, Viktorie, přijdu zase k tobě.«

»Cože, ty chceš…?«

»Čeho se tím odvažuji? Tvůj pokoj je ve třetím poschodí. Daubrecq netuší ničeho.«

»Ale oni…?«

»Oni? Kdyby měli v úmyslu mi provésti něco zlého, byli by to již provedli. Jsem jim pouze nepohodlným, ale nebojí se mne. Tedy na shledanou přesně v pět hodin.«

Ještě jedno překvapení očekávalo Lupina. Večer mu Viktorie oznámila, že když ze zvědavosti otevřela zásuvku nočního stolku, našla tam Lupinovi uzmutou křišťálovou zátku.

Lupin se již nevzrušoval těmito kouzelnými příhodami. Pravil si prostě:

»Tedy ji zase přinesli. A osoba, která ji přinesla a jež se vloudila do Daubrecquova domu nevysvětlitelnými prostředky, ona osoba soudila jako já, že zátka nesmí zmizeti. A přec Daubrecq, jenž ví, že je až do nejtajnější skrýše prohledáván, nechal onu zátku v zásuvce, jako by jí nepřisuzoval žádné důležitosti! Pak si o tom učiňte správný posudek…!«

Neučinil-li si tedy Lupin posudku, nemohl zabrániti vzniku jistých úvah, určitých shluků myšlenek, kteréž mu dávaly tušiti nejasné světlo, jaké vídáme při výjezdu z tunelu.

»Je rozhodně nutno,« pravil si, »abych se co nejdříve setkal s »nimi«. Pak budu pánem situace.«

Uplynulo pět dní, aniž Lupin narazil na nový poznatek. Šestého dne k ránu dostal Daubrecq návštěvu poslance Laybacha, kterýž, jako jeho druhové, poklekl před ním a posléze mu vydal dvacet tisíc franků.

Uplynuly opět dva dny, pak noc a ke druhé hodině ráno zaslechl Lupin, sedlící na stráži v druhém poschodí na schodech, zaskřípění dveří, vedoucích z dvorany do zahrady. Ve stínu poznal či spíše uhodl dvě osoby, vystupující po schodech a zastavivší se v prvém poschodí před Daubrecquovým pokojem.

Co tam dělaly? Do pokoje nemohly vstoupiti, neboť, jak Lupin věděl, zastrkoval Daubrecq každého večera závory. Tedy co chtěly?

Lupin zaslechl temný zvuk jakési práce na dveřích. Pak k němu dolehla lehce šeptaná slova:

»Jde to?«

»Ano, výborně, ale bude lépe nechati toho na zítřek, neboť…«

Lupin nezaslechl již konce věty. Vetřelci sestupovali, tápajíce po schodech. Dveře se opět tiše zavřely, pak i mříž v zahradě.

»To je zvláštní,« pomyslil si Lupin. »V domě, v němž Daubrecq cosi pečlivě ukrývá a v němž se ne bez obav předpokládá možnost prohlídek, je provoz jako ve mlýně. Viktorie vpouští sem mne, domovnice pány z prefektury… budiž, ale kdo zrazuje Daubrecqua ve prospěch těchto lidí? Anebo mám se domýšlet, že jednají samostatně? Jaká to odvaha! Jaká znalost místa!«

Odpoledne za Daubrecquovy nepřítomnosti podrobil prohlídce dveře pokoje v prvním poschodí. Hned pochopil: jedna z dolních výplní byla obratně vyňata a zadržována ve své posici dvěma neviditelnými hřebíčky. Lidé, kteří práci provedli, byli tedy tíž, kteří pracovali u něho v rue Matignon a v rue Chateaubriand.

Zjistil, že toto opatření bylo však staršího data, že otvor byl připraven napřed jako v předvídání pozdější bezprostřední nutnosti nebo příznivých okolností.

Den uplynul Lupinovi rychle. Brzo se dozví! Dozví se nejen způsobu, jímž užívali jeho protivníci oněch malých otvorů zdánlivě nepotřebných, neboť nebylo možno dosáhnouti jimi k horní zástrčce, ale zví, kdo je oním tak vynalézavým, činným protivníkem, proti němuž byl až dosud bezmocným.

Jedno ho znepokojovalo. Večer Daubrecq, kterýž si již při diner naříkal na nevolnost, vrátil se již v deset hodin a zvláštní věc! zastrčil ve dvoraně zástrčku u dveří do zahrady. Budou moci »oni« vykonati své záměry a dostati se až k Daubrecquovu pokoji?

Když Daubrecq zhasil světlo, čekal Lupin ještě hodinu, pak pro každý případ připravil svůj provazový žebřík a poté zaujal své strážné stanovisko na schodech mezi prvním a druhým poschodím.

Čekání ho neunavovalo. O hodinu dříve než včerejšího dne pokusil se někdo otevříti dveře vestibulu. Když se to nepodařilo, uplynulo několik minut za naprostého ticha. A Lupin již pomýšlel, že se vzdali plánu, když se náhle zachvěl. Aniž by nejmenší zvuk proknilkl tichem – někdo přicházel. Neslyšel ho, tak byl krok oné osoby tlumen kobercem schodiště, ale zábradlí, na němž držel ruku, se zachvělo. Někdo vystupoval po schodech.

A tou měrou, jak stoupal, zmocňoval se Lupina neklid: neustále ono ticho. Podle chvění zábradlí věděl, že se ona osoba přibližuje, a z každého záchvěvu mohl souditi na počet schodů, ale žádný jiný úkaz nepodával mu onoho temného dojmu, který zakoušíme rozeznáváním pohybů toho, jehož nevidíme, zaslechnutím hluku, který neslyšíme. A přec se měl ve stínu utvořiti temnější stín, a něco, alespoň něco mělo změniti způsob ticha. Nic, jako by tu nebylo nikoho!

A Lupin, proti své vůli a proti důkazu pravdy, počínal věřiti, že byl obětí šálení smyslů, neboť zábradlí se již nechvělo.

Trvalo to dlouho. Váhal, nevěda co počíti, nevěda co mysliti. Ale něco ho vzrušilo. Hodiny odbíjely druhou s půlnoci. Podle zvuku rozeznal hodiny Daubrecquova pokoje. A byl to zvuk hodin, od kterých nejsme odděleni překážkou zavřených dveří.

Rychle sestoupil a přiblížil se ke dveřím. Byly zavřeny, ale dole vlevo byl otvor, otvor povstalý vynětím jedné z výplní.

Naslouchal. Daubrecq se v té chvíli obrátil na loži a ozval se jeho pravidelný, trochu chraptivý dech. A Lupin slyšel zcela zřetelně, jak někdo prohledává Daubrecquovy šaty. Bezpochyby byl někdo v pokoji, jenž hledal cosi v šatech, které Daubrecq svlékl.

»Tentokráte myslím, že se věc trochu osvětlí,« pomyslil si Lupin. »Ale u ďasa, jak se tam ten chlapík dostal? Podařilo se mu odsunouti závory a otevříti dveře?… Ale proč je za sebou zase zavřel?«

Ani chvíli – je to dosti nezvyklé u muže, jakým je Lupin, a nevysvětluje se to jinak než jakousi nevolností, již v něm vzbuzovala celá tato záležitost – ani na chvíli netušil jednoduchou skutečnost, která se mu měla zjeviti. Sestupoval dále a skrčil se na prvních schodech schodiště a tak zahradil cestu mezi dveřmi Daubrecquova pokoje a východem z domu, cestu, jíž se musil vetřelec nezbytně dáti, aby se dostal k svým spolúvinníkům.

S jakou úzkostí pátral v temnotách! Onoho Daubrecquova nepřítele, jenž byl i jeho vlastním, Lupinovým soupeřem, toho odhalí! A pouštěl se do projektů. Ah! Kořist uzmutá Daubrecquovi, již si teď zase vezme sám, zatím co Daubrecq spí a zatím co vetřelcovi druhové čekají na prahu domovních dveří nebo u vchodu do zahrady na svého náčelníka.

A vetřelec se navracel. Lupin byl varován novým zachvěním zábradlí. Znovu se snažil s napiatými nervy a vzrušenými čivy rozeznat přibližující se tajemnou bytost. Náhle ji rozeznal na několik metrů od sebe. On sám byl skryt v nejtemnějším zákoutí a nemohl býti objeven. A ten, jehož viděl – jak nezřetelně! – přibližoval se stupeň po stupni s nekonečnou opatrností, přidržuje se kovového zábradlí.

»Safra, co je to zač?« pomyslil si Lupin, jemuž bušilo srdce.

Rozluštění se blížilo. Neopatrný pohyb Lupinův byl neznámým zpozorován a ten se ihned zarazil. Lupin se obával, aby mu snad neunikl, skočil po něm a byl překvapen, vraziv do prázdna a naraziv na zábradlí, aniž by zasáhl tmavé těleso, kteréž viděl. Ale ihned se pustil za ním, proběhl dvoranou a dostihl nepřítele v téže chvíli, kdy tento dobíhal ke dveřím do zahrady.

Zazněl výkřik děsu a na něj odvětilo zvolání z venkovské strany dveří.

»Ah, ďasa! co to je?« zamručel Lupin, jehož ruce se sevřely na čemsi drobném, chvějícím se a stenajícím.

A náhle – chápaje – zděsí se a stanul* chvíli nerozhodnut, co počíti s dobytou kořistí. Ale lidé za dveřmi volali a hlučeli. Tu, obávaje se, aby se snad Daubrecq nevzbudil, vstrčil maličké pod kabát nja prsa, utlumil křik zchumlaným kapesníkem a rychle vyběhl do třetího poschodí.

»Na,« pravil Viktorii, která se uděšeně probudila, »zde ti přivádím nepřemožitelného náčelníka našich nepřátel, Herkulesa oné bandy. Máš tu nějaký cucáček?«

Posadil na pohovku šestileté až sedmileté děcko, droboučké ve svém šedivém trikotu, mající na hlavě pletenou šedou čapku, a jehož hezoučká tvářička byla bledá, oči uděšené a celé uplakané.

»Kde jsi to sebral?« děla Viktorie zděšena.

»Dole na schodišti, když vyšlo z Daubrecquova pokoje,« odvětil Lupin, ohmatávaje nadarmo trikot a doufaje, že dítě přineslo z onoho pokoje nějakou kořist.

Viktorii bylo ho líto.

»Ubohý andílku! Pohleď… jak se namáhá zabrániti vykřiknouti… Ježíš Maria, má ručky jako led! Neboj se, chlapíčku, nikdo ti neublíží… pán není zlý.«

»Ne,« pravil Lupin, »nejsem zlý ani trošičku, ale je tu druhý, velmi zlý pán, který se vzbudí, budou-li dělat dole u dveří takový rámus. Slyšíš, Viktorie?«

»Kdo je to?«

»Druhové našeho mladého Herkulesa, banda nepřemožitelného náčelníka.«

»Co se stane?« šeptala už zase poděšena Viktorie.

»Poněvadž nechci, aby mne polapili v pasti, podívám se o kousek dále. Půjdeš s sebou, Herkule?«

Zaobalil dítě do vlněné přikrývky tak, že mu vyčnívala jen hlava, dal mu co nejpečlivěji roubík a dal si je Viktorií přivázat na záda.

»Vidíš, Herkule, upláchneme! To je legrace, co? Tak, šups! dejme se na cestu. Netrpíš závratí?«

Vyhoupl se na podprseň okna a stoupl na žebřík. Minutu poté stál v zahradě.

Nepotřeboval naslouchati, neboť rány bušené do domovních dveří ozývaly se ještě zřetelněji. Divil: se pouze tomu, že nebyl tím hlukem probuzen Daubrecq.

»Neuspořádám-li to, tak ještě vše zkazí,« pravil si Lupin.

Zastavil se na nároží domu, skryt nocí, a měřil vzdálenost dělící ho od mříže. Dveře byly otevřeny. Vpravo viděl podjezd, na němž se hemžili oni lidé, vlevo stál pavilon vrátného.

Domovnice vyšla ze své lože a stojíc pod podjezdem, prosila hlučící, aby ustali.

»Ale mlčte, mlčte… on přijde!«

»Ah, výborně,« pravil si Lupin, »ta dobrá žena je i jejich spojenkyni. Hrome, ta si nahrabe!«

Skočil k ní a chopil ji za krk, šeptaje slova:

»Řekni jim, že mám dítě… Ať si přijdou pro ně ke mně do rue Chateaubriand.«

Trochu dále v ulici stál nájemný automobil, jak Lupin předpokládal, najatý bandou. Jako by byl jejím členem, vskočil do vozu a rozkázal ihned odjeti do svého bytu.

»Nuže,« pravil k dítěti. »Netrvalo to dlouho, že ano… Odpočineš si trochu na pánově pohovce.«

Jeho sluha Achilles spal, Lupin tedy uložil maličkého sám a laskal ho a chlácholil.

Dítě bylo jako omámeno. Jeho ubohá tvářička byla křečovitě stažena a zračil se v ní výraz strachu i úsilí nebáti se, chuti dáti se do křiku i žalostného snažení potlačiti vzlykání.

»Plač, maličký,« pravil Lupin, »to ti ulehčí.«

Maličký neplakal, ale hlas Lupinův byl tak něžný a chlácholivý, že se poněkud uklidnil a v klidnějších locích a uvolněnějším výrazu úst nalezl Lupin, jenž ho pečlivě pozoroval, něco, co již znal, jakousi nepopíratelnou podobnost.

Bylo mu to jako dotvrzením jistého jeho tušení, fakt, která se v jeho mozku nyní řadila jedna k druhým.

A nemýlil-li se, měnila se situace opravdu zvláštním způsobem a nebyl dalek toho, kdy převezme velení celé záležitosti. Až do té doby…

Zazněl zvuk zvonku, pak ihned znovu a znovu, prudčeji.

»Koukej,« děl Lupin děcku, »maminka jde pro tebe… Nehýbej se!«

Běžel ke dveřím a otevřel.

Vstoupila žena, vzrušená až k šílenosti.

»Můj syn… kde je můj syn!« zvolala.

»V mém pokoji,« děl Lupin.

Netázajíc se déle a prozrazujíc, že zná cestu, zamířila rychle do pokoje.

»Mladá žena s šedivými vlasy,« zamručel Lupin, »přítelkyně a nepřítelka Daubrecquova; je to tak, jak jsem myslil.«

Přistoupil k oknu a pozdvihl záclonu. Dva muži přecházeli na protějším chodníku: Grognard a Le Ballu.

»Ani se neskrývají,« dodal. »To je dobré znamení. Uvážili, že se nemohou beze mne obejíti a že musí poslouchati patrona. Zbývá hezká dáma s šedivými vlasy. To bude nesnadnější! Tak, teď my dva, matinko!«

Nalezl matku a synka v objetí, matku znepokojenou, s očima vlhkýma od slzí, dotazující se synka:

»Nestalo se ti nic? Opravdu? Oh! jak ses asi bál, můj malý Jacquesi!«

»Je to chlapík,« prohlásil Lupin.

Neodpověděla, ale ohmatávala trikot dítěte, tak jako to učinil Lupin, bezpochyby, aby zvěděla, zda noční jeho výprava měla úspěch, a tiše se dotazovala.

»Ne, mama, ujišťuji tě, že ne,« pravilo dítě.

Jemně je objala a laskala, takže dítě, vyčerpané námahou a pohnutím, brzo usnuto. Ještě dlouho zůstala nad ním nakloněna. I ona zdála se býti unavena a žádoucí odpočinku.

Lupin nerušil její úvahy. Pohlížel úzkostlivě na ni s pozorností, jíž nemohla poznati, a zapamatoval si přesně výraz jejích širokých víček a přesné tahy vrásek. A přec ji shledával hezčí, než myslil, oné dojímavé krásy, kterou dodává zvyklost utrpení oněm jistým obličejům, které jsou lidštější a citlivější jiných.

Měla tak smutný výraz, že v návalu instinktivní sympatie se k ní přiblížil a děl:

»Nevím, jaké jsou vaše záměry, ale ať jsou jakékoliv, potřebujete pomoci. Samotná nemůžete míti úspěchů.«

»Nejsem sama.«

»Oni dva muži tam venku? Znám je. Ti neznamenají pranic. Prosím vás, užijte mých služeb. Vzpomeňte si onoho večera v divadelní loži! Tehdy jste chtěla již mluviti. Nuže, neváhejte tedy ani dnes!«

Obrátila k němu své zraky, dlouho ho pozorovala a jako by se nemohla odtrhnouti od oné jeho vůle, zašeptala:

»Co víte? Co víte o mně?«

»Neznám mnoho. Neznám vaše jméno; ale vím…«

Přerušila ho posuňkem a náhlým rozhodnutím, ovládajíc toho, kdož ji nutil promluviti, zvolala:

»Zbytečno! To, co posléze můžete věděti, je málo a nemá žádného významu. Ale jaké jsou vaše záměry? Nabízíte mi svou pomoc? jakou? v čem? k čemu? Vrhl jste se bezhlavě do této záležitosti, a nalézám-li vás v cestě při každém svém pokusu, je zřejmo, že vy se chcete dostati k cíli… k jakému?«

»K jakému? můj Bože, zdá se mi, že mé chování…«

»Ne,« pravila energicky, »žádná slova. Mezi námi je třeba jistoty, a abychom k ní došli – naprosté upřímnosti. Dám vám případ: Daubrecq má předmět ohromné ceny, ne samým sebou, ale tím, co představuje. Ten předmět znáte. Dvakráte jste jej měl v rukou. Dvakráte jsem vám jej vzala. Nuže, mám právo věřiti, poněvadž jste si jej chtěl přivlastniti, že jste chtěl užíti mocí, o níž vite, a užíti jej za vlastním účelem.«

»Jak to?«

»Ano, užiti ho ve vlastním zájmu, v zájmu vašich osobních záležitostí, souhlasících s vašimi zvyky…«

»– – – lupiče a podvodníka,« dokončil Lupin.

Nenamítala. Pokoušel se čísti v hloubi jejích očí její tajné myšlenky. Co chtěla od něho? Čeho se obávala? Nedůvěřovala-li mu, měl i on nedůvěřovati této ženě, která mu již dvakráte odňala křišťálovou zátku, aby ji navrátila Daubrecquovi? Ať byla Daubrecquovi nepřítelkyní až na smrt, jak dlouho a do jaké míry zůstane podrobena jeho vůli? Neodváží se – tím, že se jí prozradí – prozrazení i Daubrecquovi? A přec se nikdy nedíval do vážnějších a upřímnějších očí.

Neváhaje již, prohlásil:

»Můj cíl je prostý: osvobození Gilberta a Vaucheraye.«

»Opravdu…? Opravdu?« zvolala všecka se chvějíc a dotazujíc se ho úzkostlivým pohledem.

»Znáte-li mne…«

»Znám vás… Vím, kdo jste… Již po měsíc jsem účastna vašeho života, aniž o tom máte potuchy… a přec z různých příčin ještě pochybuji.«

Pravil pevně:

»Neznáte mne! Kdybyste mne znala, věděla byste, že nemůže býti pro mne oddechu, dokud moji dva druhové… či spíše jen Gilbert, neboť Vaucheray je zločinec… dokud Gilbert neunikne děsnému osudu, který ho očekává.«

Přiskočila k němu a chopila ho přímo šíleně za ramena:

»Cože, co pravíte? Děsný osud…? Tedy myslíte… myslíte?«

»Musím mysliti,« děl Lupin, jenž cítil, jak ji tato pohrůžka vzrušuje, »vskutku musím mysliti, že nepřijdu-li včas, je Gilbert ztracen.«

»Mlčte… mlčte!« zvolala, prudce ho chápajíc za hrdlo. »Mlčte… zapovídám vám to říkati… Není žádné příčiny… to jen vy myslíte!«

»Nejen já, ale i Gilbert…«

»Cože? Gilbert? Jak to víte?«

»Od něho.«

»Od něho?«

»Ano, neboť on doufá jen ve mne, on, jenž ví, že jediný člověk na světě ho může zachrániti, a jenž mne před několika dny volal zoufale ze své kobky. Zde je ten dopis.«

Chopila chtivě papír a čtla, zajíkajíc se:

»Pomozte, patrone… jsem ztracen. Bojím se… pomozte!«

Pustila papír. Ruce sáhly do prázdna. Zdálo se, jako by vypoulené oči viděly děsný obraz, který již tolikráte před tím mučil Lupina. Vykřikla, pokoušela se vzpřímiti a omdlela.

V.

SEDMADVACET.

Dítě spalo klidně na lůžku. Jeho matka se ani nehýbala na otomanu, na kterýž ji Lupin uložil, ale její klidnější oddychování a do obličeje se navracející krev ohlašovalo její brzké procitnutí.

Lupin zpozoroval, že se jí na ruce třpytí snubní prsten a na tenkém řetízku visící medailónek že se uvolnil ze svého úkrytu: za pasem. Naklonil se a obrátiv jej, uzřel zmenšenou fotografii, představující muže, as čtyřicátníka, a dítě, či spíše dospívajícího hocha v úboru realisty. Prohlížel bedlivě jeho svěží tvář, obklopenou kudrnatými vlasy.

»Je to tak…« pravil. »Ah, ubohá žena!«

Ruka, již uchopil do svých, se pozvolna zahřívala. OČi se otevřely a zase zavřely. Zašeptala:

»Jacqu!«

»Neznepokojujte se… spí… vše je v pořádku.«

Přišla úplně k vědomí. Ale poněvadž mlčela, počal Lupin s otázkami, aby u ní pozvolna vyvolal potřebu sděliti mu vše. A pravil, ukazuje na medailónek s fotografií:

»Ten student je Gilbert, že ano?«

»Ano,« odvětila.

»A Gilbert je váš syn?«

Zachvěla se a zašeptla:

»Ano, Gilbert je můj syn, můj nejstarší syn.«

Byla tedy matkou Gilbertovou, matkou Gilberta – vězně v Santé, obžalovaného ze zločinu vraždy a pronásledovaného tak úporně spravedlností!

Lupin pokračoval:

»A druhá fotografie?«

»Je můj muž.«

»Váš muž?«

»Ano, zemřel před třemi léty.«

Usedla. Život se v ní znovu vzbouzel a s ním i strach před životem a úděs všech těch děsných věcí, které ji ohrožovaly. Lupin pravil dále:

»Váš manžel se jmenoval?«

Váhala chvíli, pak odpověděla:

»Mergy.«

Zvolal:

»Viktorien Mergy, poslanec?«

»Ano.«

Nastalo dlouhé ticho. Lupin nezapomněl vzruchu a hluku, který způsobilo toto úmrtí. Tři roky před tím vpálil si poslanec Mergy v couloirech sněmovny kuli do mozku, aniž zanechal slovíčko vysvětlení a aniž bylo možno zjistiti jakoukoliv příčinu k této sebevraždě.

»Příčinu toho,« děl Lupin, dokončuje svou myšlenku slovy, »neznáte?«

»Neznám.«

»Snad Gilbert?«

»Ne, Gilbert zmizel již několik let před tím, vyhnán a proklet mým manželem. Jeho žal byl velký, ale byla tu jiná pohnutka…«

»Jaká?« děl Lupin.

Ale nebylo již nezbytno, aby Lupin kladl otázky. Madame Mergy nemohla již mlčeti a zvolna nejprve, se strachem vyvolati v paměti vše to, co se událo, vyprávěla:

»Je tomu pětadvact let. Jmenovala jsem se Clarissa Darcelová a moji rodičové ještě žili. Tehdy jsem se ve společnosti v Nizze seznámila s třemi mladými muži, jejichž jména vám osvětlí celé další drama. Byl to Alexis Daubrecq, Viktorien Mergy a Louis Prasville. Všichni tři se dobře znali, byli přáteli ze studií, sloužili u téhož pluku. Prasville tehdy miloval jistou herečku, zpívající v opeře v Nizze. Druzí dva, Mergy a Daubrecq se zamilovali do mne. O tom a ostatně o celé této historii, budu stručnou. Skutečnost je sama dosti výmluvná. Od prvního okamžení jsem milovala Mergyho. Snad jsem se dopustila chyby, že jsem se ihned neprohlásila. Ale upřímná láska je vždy bojácnou, váhavou a úzkostlivou a já jsem jí nechtěla prohlásiti až po úplné jistotě a volnosti. Na neštěstí tato doba vyčkávání, tak rozkošná pro tajně se milující, vzbudila v Daubrecquovi naděje… A jeho hněv byl krutý…«

Clarissa Mergy se odmlčela na několik vteřin a pak pokračovala vzrušeným hlasem:

»… Na to si budu navždy vzpomínat. Byli jsme všichni tři v salonu. Ah, dosud slyším slova, která pronesl, slova nenávisti a hrozné vyhrůžky. Viktorien byl zmaten. Nikdy neviděl svého přítele v takové postavě, s odpuzující tváří, s výrazem šelmy… Ano, divé šelmy… Skřípal zuby. Dupal. Jeho oči – tehdy nenosil brýle – jeho oči, podlité krví, koulely se v důlcích a neustále opakoval: »Pomstím se… pomstím… Ah! nevíte, čeho jsem schopen! Bude-li třeba, počkám deset, dvacet let… Ale přijde to jako úder blesku… Ach, vy nevíte… Pomstíti se… Činiti zlo jen pro zlo samé… A budete oba prositi na kolenou, ano, na kolenou!«

Pomocí svého otce, jenž v té chvíli vešel a pomocí sluhy vyhodil Viktorien hnusnost tu bytost. Šest neděl poté stala jsem se ženou Mergyho.«

»A Daubrecq?« přerušil ji Lupin. »Nepokusil se?«

»Ne, ale v den svatby nalezl Louis Prasville, jenž nám přes Daubrecqúv odpor byl za svědka, po svém návratu domů ženu, již miloval, onu herečku Opěry mrtvou, zardoušenou…«

»Cože?« zvolal Lupin, vyskakuje: »Daubrecq…?«

»Vědělo se jen, že ji Daubrecq již po několik dni obtěžoval svým dvořením, víc se nezvědělo. Bylo nemožno zjistiti, kdo za Prasvillovy nepřítomnosti vešel do domu a kdo vyšel. Nebylo nalezeno žádných stop, naprosto ničeho…«

»Ale Prasville…«

»Pro Prasville a pro nás nebylo pochyby. Daubrecq chtěl mladou ženu unésti, snad znásilniti, a při zápolení ztratil rozvahu a hlavu, chopil ji za hrdlo a téměř nevědomky ji zabil. Ale nebylo žádných důkazu a Daubrecq zůstal neobtěžován.«

»Co se stalo dále?«

»Po léta jsme o něm neslyšeli. Věděli jsme jen, že se úplně ruinoval hrou a že cestoval v Americe. A já, proti své vůli, jsem zapomínala na jeho hněv a jeho hrozby, jsouc hotova věřiti, že mne již nemiluje a nepomýšlí již na svou pomstu. Ostatně jsem byla příliš šťastnou, než abych se obírala tím, co se netýkalo mé lásky, mého štěstí, politického postavení mého manžela a zdraví mého syna Antonína.«

»Antonína?«

»Ano, toť pravé jméno Gilbertovo, kterýž ve všem neštěstí alespoň uchoval své pravé jméno v tajnosti.«

Lupin se otázal s jistým váháním:

»V které době… Gilbert… začal?«

»Nemohu vám říci správnou dobu. Gilbert – nazývám ho tak raději a nevyslovují jeho skutečného jména – Gilbert jako dítě byl týž, jaký je podnes, milý, všem příjemný, roztomilý, ale líný a nevázaný. Když mu bylo patnácte let, dali jsme ho do jednoho studijního ústavu nedaleko Paříže, abychom ho oddálili trochu od sebe. Za dva roky nám ho poslali zpět.«

»Proč?«

»Pro jeho chování. Objevilo se, že častokráte v noci utekl z ústavu a že i na celé týdny, kdy, jak říkal, dlel u nás, zmizel…«

»Co dělal?«

»Bavil se, sázel na dostihách, potloukal se v kavárnách a nočních místnostech.«

»Měl tedy dosti peněz?«

»Ano.«

»Kdo mu je dával?«

»Jeho zlý genius, muž, jenž stranou od jeho rodičů ho vyváděl z koleje, uváděl na scestí, kazil, vyrval rodičům, naučil ho lži, neřesti, krádežím…«

»Daubrecq?«

»Daubrecq.«

Clarissa Mergy skryla v sepiatých rukou své začervenání. Pokračovala znaveným hlasem:

»Daubrecq se pomstil. Den po tom, kdy můj muž vyhnal naše nešťastné dítě, zjevili nám Daubrecq ve svém nejcyničtějším dopise hnusnou úlohu, již hrál, a úklady, pomocí jichž se mu podařilo zkaziti našeho syna. A pokračoval: »Jednoho dne přestupkový soud… později porota… a pak, doufejme, šibenice!«

Lupin zvolal:

»Cože? Daubrecq že sosnoval tuto záležitost?«

»Ne, ne, v tom je pouze náhoda. Ona hnusná předpověď byla jen vysloveným jeho přáním. Ale jak mne poděsila. Byla jsem tehdy nemocna. Můj druhý syn, malý Jacques, se tehdy právě narodil. A každý den nám přinášel zprávy o nových hříších vykonaných Gilbertem, o padělaných podpisech, podvodech… tak, až jsme jednoho dne ohlásili ve svém okolí, že odjel do ciziny a pak že umřel. Byl to bídný život a byl ještě bídnější, když vypukla politická bouře, v níž měl můj manžel ztroskotati.«

»Jak to?«

»Stačí vám jediné slovo, jméno mého muže je na listině sedmadvacíti.«

»Ah!«

Jedním rázem se zdvihl závoj před Lupinovými zraky a jako v zásvitu blesku uzřel celou oblast věcí, které se až dosud skrývaly v temnotách.

Silnějším hlasem Clarissa pokračovala:

»Ano, jeho jméno je tam vepsáno, ale omylem, následkem jakési neuvěřitelné nepřízně osudu, jehož byl obětí. Viktorien Mergy byl vskutku členem komise pověřené přehlídkou francouzského průplavu Dvou moří. Hlasoval s těmi, kdož schválili projekt Společnosti. A přijal dokonce, ano, pravím to otevřeně a určuji sumu, přijal patnáct tisíc franků. Ale přijal je pro jiného, pro jednoho ze svých politických přátel, v něhož naprosto důvěřoval a jehož byl nevědomým a slepým prostředníkem. Domníval se, že učiní dobrý skutek, a zatratil sebe sama. V den, kdy po sebevraždě předsedy Společnosti a po útěku pokladníkově provalila se celá záležitost průplavu se vší svou sítí podvodů a úplatků, teprve toho dne se dověděl: můj muž, že několik jeho druhů přijalo úplatky, a pochopil, že jeho jméno jako jejich, jako jména jiných poslanců, předsedů, vlivných členů parlamentu, je vepsáno na tajemné listině, o
níž se náhle mluvilo. Ah, byly to děsné dny, které následovaly! Bude listina uveřejněna? Bude jeho jméno proneseno? Jaké to byly útrapy! Vzpomenete si na vzrušení ve sněmovně, na ono ovzduší hrůzy a očekávání. Kdo má onen seznam? Nevědělo se. Bylo známo pouze, že existuje. To bylo vše. Dvě jména byla vydána veřejnému hněvu. Dva muži byli smeteni vichřicí. A nikdy se nezvědělo, odkud vyšlo nařčení a v jakých rukou byly obviňující papíry.«

»Daubrecq!« naléhal Lupin.

»Eh, ne,« zvolala madame Mergy. »Tehdy nebyl Daubrecq ještě ničím, objevil se na jevišti až později. Ne… vzpomeňte si jen… bylo to pak náhle prozrazeno oním, jenž listinu měl, byl to Germinaux, bývalý Strážce Pečeti, bratranec předsedy Společenstva průplavu. Nemocen záduchou, psal na svém smrtelném ioži policejnímu prefektovi a odkázal mu onu listinu, sděluje, že ji najdou po jeho smrti v pokladně v jeho pokoji. Dům byl obklopen strážemi, prefekt se nastěhoval k nemocnému. Germinaux zemřel. Otevřeli pokladnu. Byla prázdná.«

»Tentokráte Daubrecq,« tvrdil Lupin.

»Ano, Daubrecq,« vykřikla téměř Mme Mergy, jejíž vzrušení vzrůstalo každou minutou. – »Alexis Daubrecq, jenž převlečen, nepoznatelný, byl po půl roku Germineauxovým sekretářem. Jak se dověděl, že Germimeaux má onen slavný papír? Na tom nezáleží. Jen to je jisto, že on vypáčil pokladnu v noci před smrtí Germineauxovou. Vyšetřováním to bylo dokázáno a zjištěna i osobnost Daubrecquova.«

»Ale nebyl zatčen?«

»Proč? Předpokládalo se jen, že listinu dobře uklidil. Zatknouti ho, bylo opět zvířiti celou onu zlou příhodu, které již byl každý syt a již se snažili stůj co stůj ututlati.«

»Nuže, co se stalo?«

»Vyjednávali.«

Lupin se dal do smíchu.

»Vyjednávati s Daubrecquem! To je směšné!«

»Ano, velmi směšené,« děla Mme Mergy trpce. »Zatím on jednal a ihned bez váhání šel přímo k cíli. Týden po krádeži přišel do poslanecké sněmovny, dal si vyvolati mého muže a brutálně na něm žádal do čtyřiadvaceti hodin sumu třiceti tisíc franků. Ne-li, tož skandál a hanbu! Můj manžel znal Daubrecqua, znal jeho neúprosnost, zášť a ukrutnost. Ztratil hlavu a zastřelil se.«

»Hloupost!« Lupin nemohl si zabrániti pronésti spravedlivou kritiku. »Daubrecq má seznam sedmadvaceti jmen. Chce-li, aby jeho tvrzení bylo uvěřeno, musí uveřejniti celou listinu, vydati dokument neho při nejmenším jeho fotografii a učiní-li to, vyvolá sice skandál, ale zbavuje se ihned vší další možnosti vydírání.«

»Ano a ne,« pravila.

»Jak to víte?«

»Od Daubrecqua, od Daubrecqua, jenž mne přišel navštíviti, bídník, a vypravoval mi cynicky o své rozmluvě s mým chotěm a reprodukoval do detailu svou rozmluvu. Nuže, neexistuje jen tento seznam, neexistuje jen onen slavný papír, na který pokladník zaznamenával jména a vyplacené obnosy a na nějž, jak si vzpomenete, dal předseda Společosti před svou smrtí svůj krvavý podpis. Není jen to. Jsou ještě jiné důkazy, kterých nezasvěcení neznají: je to korrespondence předsedy společnosti s pokladníkem, předsedy s členy poradní komise atd. Ovšem, důležitý je pouze onen seznam, načrtnutý na listu papíru: toť jediný, nepopíratelný důkaz, který by nic neprospělo koperovati nebo fotografovati, neboť jeho pravost může býti zjištěna jiným, mnohem neomylnějším způsobem. Ale i ostatní listiny jsou nebezpečné. Dostačily již k tomu, aby zničily dva poslance. A i s tím umí Daubrecq hráti výborně. Poděsí zvolenou oběť, zblzní ji, pohrozí jí neodvratným skandálem – a pak buďto zaplatí požadovanou sumu, anebo se zabije, jako můj muž. Chápete?«

»Ano,« děl Lupin.

A v následující pomlčce představil si život Daubrecqův. Zřel pána oné listiny, užívajícího své moci, vystupujícího pozvolna ze stínu, rozhazujícího plnýma rukama peníze vymačkané ze svých obětí, davšího se jmenovat radou, poslancem, vládnoucího hrozbami a hrůzou, netrestaného, nedosažitelného, nedostižného, obávaného vládou, která si raději dala líbiti jeho rozkazy, než aby mu vyhlásila válku, respektovaného soudními kapacitami; tak mocného, že posléze dosazen na místo policejního prefekta Prasville pro jedinou příčinu své osobní nenávisti Daubrecqua.

»A sešla jste se s ním opět?« pravil.

»Ano. Musila jsem. Můj manžel zemřel, ale jeho čest zůstalá nedotčena. Nikdo netušil pravdu. A abych ochránila alespoň jméno, které mi zanechal, musila jsem se poprvé sejíti s Daubrecquem.«

»Vskutku, poprvé, neboť pak následovaly další?«

»Mnohé,« pravila zrůzněným hlasem, »ano, mnohé další… v divadle… za jistých večerů v Enghienu… nebo v Paříži za noci, neboť hanbila jsem se za tyto schůzky a nechtěla jsem, aby o nich někdo věděl. Ale musila jsem… poháněl mne popud mnohem silnější než to vše… povinnost pomstíti svého manžela…«

Sklonila se k Lupinovi a pravila vášnivým hlasem:

»Ano, pomsta, pomsta byla pohnutkou mého chování a jedinou starostí mého života. Pomstíti svého manžela, pomstíti svého syna, pomstíti se za všechno zlo, které mi učinil… neměla jsem jiného snu, jiného přání a jiného cíle! Přála jsem si pouze zdrcení onoho muže, jeho znicení, slz – jako by on uměl ještě plakati! – jeho nářku, jeho zoufalství…!«

»Jeho smrti,« přerušil ji Lupin, vzpomínaje na výstup v Daubrecquově pracovně.

»Ne, smrti ne! Často jsem o tom přemýšlela. Šatna jsem naň dokonce pozdvihla ruky… Ale k čemu? Učinil svá opatření. Listina nebyla k nalezení. A pak zavražděním bych nebyla naplnila svou pomstu… Má nenávist šla mnohem dále… Toužila jsem po jeho zatracení a zničení a k tomu cíli vedl jediný prostředek: vy trhati mu jeho drápy. Daubrecq, zbavený listiny, která ho činí tak mocným, není již Daubrecquem. Je náhlou troskou, vrakem, a to za nejubožejších okolností! To jsem hledala, po tom se snažila.«

»Ale Daubrecq se přec nemohl mýliti ve vašich úmyslech?«

»Ne, ovšem ne. A pravím vám, byla to prazvláštní dostaveníčka ta naše, já bdící nad ním a snažící se uhodnouti v jeho pohybech a za jeho slovy skrývané tajemství… a on… on…«

»A on,« dokončil Lupin myšlenku Clarissy Mergy… »on číhaje na kýženou kořist… na ženu, jíž nikdy nepřestal milovati… a jíž miluje… a jíž žádá ze všech sil a celou svou zuřivostí…«

Sklopila hlavu a pravila prostě:

»Ano.«

Byl to vskutku podivný souboj, který vedly tyto dvě bytosti, oddělené od sebe tolika nepřekonatelnými rozdíly. Jaká musila býti vášeň Daubrecquova, odvažoval-li se oné neutuchající hrozby smrtí a uváděl-li k sobě, do svého domu tuto ženu, jejíž život zničil! Ale jak se musil také cítiti nedotknutelným a jistým!

»A vaše pátrání mělo úspěch – jaký?« tázal se Lupin.

»Moje pátrání nemělo dlouho výsledku,« pravila. »Ony způsoby, jichž jste vy užil, ony, jichž použila policie, těch všech jsem použila před lety já, a to bez výsledku. Počínala jsem již zoufati, když jsem jednoho dne našla u Daubrecqua v jeho vile v Enghienu pod jeho psacím stolem náčrtek dopisu, zahozeného do koše na papír. Byl psán jeho rukou, špatnou angličtinou. Čtla jsem:

Vyhlubte křišťál uvnitř takovým způsobem, aby povstalou dutinu nikdo nemohl tušiti…

Snad bych byla neposoudila oné větě celou důležitost, jíž zasluhovala, kdyby nebyl Daubrecq, jenž v té chvíli byl právě v zahradě, nepřiběhl zpět a s významným spěchem neprohledával koš.

Pohlédl na mne podezíravě.

»Byl tu… dopis…«

Dělala jsem, jako bych nechápala. Nenaléhal, ale jeho vzrušení mi neušlo a zařídila jsem svá pátrání v tomto směru. Tak o měsíc později nalezla jsem uprostřed popelu v krbu v salonu polovinu anglického účtu. John Howard, brusič skla v Stourbridge, dodal poslanci Daubrecquovi křišťálovou láhev podle žádaného modelu. Slovo »křišťál« mi bylo nápadné, odjela jsem do Stourbridge, podplatila jsem dílovedoucího sklárny a zvěděla jsem, že zátka láhve byla podle znění objednávky vyhloubena uvnitř takovým způsobem, aby povstalou dutinu nikdo nemohl tušiti.«

Lupin zavrtěl hlavou.

»Tyto zprávy vylučují sice všecky pochyby, ale přece se mi nezdá, že by pod oním zlacením… A pak skrýše je velmi malička…«

»Malá, ale dostačující,« pravila.

»Jak to víte?«

»Prasville mi to řekl.«

»Vy se s ním setkáváte?«

»Od té doby ano; před tím jsme s ním, můj manžel a já, přerušili z jistých příčin styky. Prasville je mužem víc než pochybné morálky, ctižádostivec bez zásad, a hrál v záležitosti Průplavu Dvou moří zlou úlohu. Dostal také peníze? Pravděpodobně. Ale to bylo jedno, potřebovala jsem pomoci. Byl tehdy právě jmenován generálním tajemníkem prefektury. Zvolila jsem jeho.«

»Znal chování vašeho syna Gilberta?« otázal se Lupin.

»Ne. Právě pro postavení, které zaujímá, byla jsem tak opatrnou, že jsem jemu jako jiným sdělila o Gilbertovu odjezdu i smrti. V ostatním jsem mu odhalila čistou pravdu, to jest příčiny, které způsobily sebevraždu mého manžela, a cíl mnou sledované pomsty. Když jsem mu vylíčila své objevy, skákal radostí a cítila jsem, že jeho zášť proti Daubrecquovi dosud neochabla. Mluvili jsme dlouho a dověděla jsem se, že seznam onen je psán na Jakémsi hedvábném papíře, velmi tenkém, kterýž schumlán v kuličku mohl se dokonale vměstnat do nejmenšího prostoru. Pro něho i pro mne nebylo pochyb. Znali jsme skrýši. Bylo ujednáno, že budeme jednati každý samostatně a budeme si tajně dopisovati. Spojila jsem se s Klemencí, domovnicí z Lamartinovy třídy, ženou to úplně mi oddanou…«

»Ale Prasvilleovi již méně věrnou,« děl Lupin, »neboť mám důkazy, že ho zradila.«

»Teď snad, ale s počátku ne, a policejní prohlídky byly časté. V oné chvíli, je tomu teď půl roku, objevil se mi opět Gilbert. Matka nepřestane milovati syna, ať učinil cokoliv a ať činí cokoliv. A pak Gilbert je tak roztomilý…! znáte ho. Plakal, objímal Jacquesa, svého malého bratra… Odpustila jsem mu…«

Pokračovala tišeji, oči upřeny k zemi:

»Proč nezabránilo nebe mému odpuštění! Ah! kdyby se mohla navrátiti tato chvíle, měla bych onu děsnou odvahu vyhnati ho! Mé ubohé dítě… Já jsem je ztratila.«

Její slova zněla zamyšleně:

»Snad bych byla měla tu odvahu, kdyby býval takovým, jakým jsem si ho dlouho představovala a jakým – jak mi řekl – dlouho vskutku byl… se znaky neřesti a nepravosti ve tváři, rozdrbaný, odpuzující… Ale byl-li snad nepoznatelný co do zevnějšku, přec co do morálního stanoviska prodělal – jak to říci – jisté zlepšení… Vy jste ho podporoval, pozdvihl a ačkoliv jeho živobytí mi bylo hnusným… přec zachovával jakési dekorum… cosi jako stín počestnosti pronikalo na povrch… Byl vesel, bezstarostný, šťasten… A mluvil o vás s takovou úctou…«

Rozpačitě vybírala slova, neodvažujíc se před Lupinem odsouditi druh existence, kterýž si Gilbert vyvolil, a přec opět nemohouc jí chváliti.

»Dále?« děl Lupin.

»Pak jsem ho vídala často. Přicházel ke mně na chviličku nebo já k němu a procházeli jsme se venkovem. Tak jsem mu pozvolna vyprávěla naši historii. Vzplanul ihned, i on chtěl pomstíti se Daubrecquovi i za zlo, které na něm spáchal. Jeho první myšlenkou – a ta, to musím přiznati, se vůbec nezměnila – bylo dorozuměti se s vámi.«

»Ano, to bylo správné…« zvolal Lupin.

»Vím, vím… a byla jsem téhož názoru. Na neštěstí podlehl můj ubohý Gilbert – znáte jeho slabost – vlivu jednoho ze svých soudruhů.«

»Vaucheraye, že ano?«

»Ano, Vaucheraye, bludné duše, plné žluči a závisti, potměšilého ctižádostivce, muže lsti a temnot, muže, který nabyl nad mým synem značného vlivu. Gilbert učinil tu chybu, že se mu svěřil a prosil ho o radu. Od toho pochází všechno zlo. Přemluvil ho a přemluvil i mne, že bude lépe, budeme-li jednati sami. Studoval onu záležitost, uchopil se jejího vedení a posléze zorganisoval výpravu do Enghienu, za vašeho vedení vyloupení vily MarieTeresie, kterou Prasville a jeho zřízenci nemohli důkladně prohledati následkem bdělého dozoru Leonardova. Bylo to šílenství. Měli jsme se buď poddati vašim zkušenostem, nebo vás nechati úplně mimo hru, pod hrozbou neblahých nedorozumění. Ale co chcete? Vaucheray nás ovládal. Svolila jsem Daubrecquovi k rozmluvě v divadle. Zatím se měla věc odbýti. Když jsem se k dvanácté vrátila domů, dozvěděla jsem se o strašném výsledku, zavraždění Leonardově, zatčení mého syna. Hned js
em tušila budoucnost. Děsná předpověď Daubrecquova se splňovala, to byla porota, to bylo odsouzení. A to mou vinou, mou vinou, matky, která srazila svého syna do propasti, z níž ho nemůže již nic vytáhnouti.«

Clarissa spínala ruce a záchvěvy horečky jí lomcovaly. Jaké utrpení se může přirovnati mukám matky, chvějící se o hlavu svého syna. Pohnut útrpností, Lupin pravil:

»Zachráníme ho! O tom není ani zbla pochyby. Ale je nezbytno, abych znal vše až do nejmenších podrobností. Dokončete tedy své vypravování, prosím vás… Jak jste se ještě téhož večera dozvěděla o událostech enghienských?«

Ovládla se a tvář majíc staženu úzkostí odvětila:

»Od dvou vašich lidí, či spíše dvou spoluvinníků Vaucherayových, jemuž byli úplně oddáni a které zvolil za veslaře obou lodí.«

»Jsou to titíž, oo jsou venku, Grognard a Le Ballu?«

»Ano. Po vašem návratu z villy, když jste po pronásledování komisařem vystoupil na břeh jezera, řekl jste jim spěšně několika slovy, co se stalo, a odjel jste svým autem. Jako šílení přiběhli ke mně, aby mi sdělili hrůznou novinku. Gilbert byl ve vězení! Ah děsná noc! Co učiniti? Jíti k vám? Ovšem a prositi vás o pomoc? Ale kde vás nalézti? Tu teprve Grognard a Le Ballu nuceni okolnostmi rozhodli se prozraditi mi úlohu svého přítele Vaucheraye, jeho ctižádosti, jeho usilování dlouho zamýšleného…«

»Zbaviti se mne… že ano?« ušklíbl se Lupin.

»Ano, Gilbert používal veškeré vaší důvěry, Vaucheray pak střežil Gilberta a tak zvěděl všechny vaše byty. Ještě několik dní a jakmile by byl jednou majitelem křišťálové zátky, velitelem všemohoucí moci Daubrecquovy, byl by vás vydal polici, načež by vaše banda se stala jeho…«

»Blbec!« zamručel Lupin. »Takový podřízený človíček!«

A dodal:

»Tedy proto byly náplně dveří…«

»Byly jím vyříznuty, v předpokladu boje, který by se mohl rozvinouti mezi vámi a Daubrecquem, u něhož vykonal nejprve podobná opatření. Měl ku pomoci jakéhosi akrobata, skřítka děsně hubeného, jemuž tyto otvory dostačily a který tak mohl špehovat celou vaši korespondenci a vaše tajemství. Měla jsem ihned nápad: abych zachránila svého staršího syna, použila jsem jeho bratra, mého malého Jacquesa, tak drobného a inteligentního a odvážného, jak jste mohl viděti. Vyšli jsme v noci. Podle udání mých druhů našla jsem v Gilbertově příbytku druhé klíče od vašeho bytu v rue Matignon, v němž jste patrně měl spáti. Cestou mne posilnili Grognard a Le Ballu v mém rozhodnutí a pomýšlela jsem méně na to, jak vás požádati o pomoc, než na to, jak vám odejmouti křišťálovou zátku, která samozřejmě, byla-li v Enghienu ukořistěna, musila býti u vás. Neklamala jsem se. Po několika minutách mi ji Jacques, jenž se vloudil d
o vašeho pokoje, přinesl. Odcházela jsem, třesouc se nadějí. Teď jsem byla já paní talismanu, a ponechám-li si jej, aniž bych o tom zpravila Prasvillea, budu míti nad Daubrecquem plnou moc. Budu s ním činiti, co mně bude libo a řízen mnou, otrok mé vůle, vykoná tolik pochůzek ve prospěch Gilbertův, kolik bude třeba, prosadí to, že ho nechají uprchnouti nebo alespoň že ho neodsoudí. A to bude Gilbertova spása.«

»Nuže?«

Clarissa povstala a v rozhorlení celé své bytosti sklonila se k Lupinovi a pravila temným hlasem:

»V onom kusu křišťálu nebylo pranic, slyšíte, žádný papír, žádná skrýš. Celá enghienská výprava byla marnou! Zbytečným bylo zavraždění Leonarda, marným zatčení mého syna! Marným všechno mé snažení!«

»Ale proč? Proč?«

»Proč? Poněvadž jste ukradli Daubrecquovi ne zátku, která byla zhotovena na jeho objednávku, ale zátku, kterou poslal brusiči Johnu Howardovi do Stourbrigde na vzor.«

Kdyby Lupin nebyl svědkem tak hluboké bolesti, nebyl by mohl potlačiti některý ze svých ironických pošklebků, jimiž obvykle apostrofoval potměšilosti osudu.

Zamručel mezi zuby:

»Je to hloupé! A tím hloupější, jelikož jsme tím Daubrecqua varovali.«

»Ne,« pravila. »Šla jsem ještě téhož dne do Enghienu. V celé záležitosti viděl Daubrecq – a vidí do dnes – jen obvyklou krádež, odcizení svých sbírek. Vaše účast ho svedla na scestí.«

»Ale zátka přec zmizela?«

»Za prvé nemůže míti ona zátka pro něho zvláštní důležitost, neboť je pouhým vzorem.«

»Jak to víte?«

»Na dříku je škráb; zjistila jsem to v Anglii.«

»Budiž, ale proč klíče skříňky, v níž byla uschována, nesměl dáti sluha nikdy z rukou? A proč byla později nalezena v zásuvce nočního stolku v Daubrecquově pařížském bytě?«

»Samozřejmě, že Daubrecq byl na ni opatrný a dbal na ni, jako dbáme na vzor cenného předmětu. A právě proto jsem ji umístila zpět do skříně, dříve než mohl zjistiti její zmizení. A právě proto jsem vám dala vzíti i podruhé zátku svým malým Jacquesem z kapsy vašeho svrchníku a dala ji domovnicí navrátiti na její místo.«

»Tedy neví nic?«

»Nic, ví jen, že hledáme listinu, ale neví, že Prasville a já známe předmět, v němž je ukryta.«

Lupin povstal a přemýšleje přecházel pokojem. Pak se zastavil před Clarissou Mergyovou.

»Celkem vzato, od enghienské příhody jste nepostoupila ani o krok?«

»Ani o krok,« pravila. »Pracovala jsem denně, vedena oněmi dvěma muži – nebo spíše vedouc je, ale bez určitého plánu.«

»Nebo, nejméně,« pravil, »bez jiného plánu, než vyrvati Daubrecquovi seznam sedmadvacíti.«

»Ano, ale jak? Mimo to mne znepokojovaly vaše podniky, neboť jsme brzy poznali v nové Daubrecquově kuchařce vaši starou služku Viktorii a posléze, po sdělení domovnice, i to, že vám poskytla útulku v domě. Obávala jsem se vašich plánů.«

»A proto jste mi patrně napsala, abych se vzdal soutěže?«

»Ano.«

»A vy jste též žádala, abych nešel do divadla onoho večera, do Vaudeville?«

»Ano, neboť domovnice překvapila Viktorii, naslouchající telefonické rozmluvě Daubrecqua se mnou a Le Ballu, jenž střežil dům, viděl vás vyjíti. Myslila jsem tedy, že půjdete večer za Daubrecquem.«

»A ona dělnice, která sem jednoho odpoledne přišla?«

»Byla jsem já, zoufalá, přející se vám vyznati.«

»A vy jste sebrala Gilbertův dopis?«

»Ano, poznala jsem jeho písmo na obálce.«

»Ale váš Jacques přec nebyl s vámi?«

»Ne. Byl venku v automobilu s Le Ballu. Nechala jsem ho vstoupit oknem a do vašeho pokoje dostal se dveřní výplní…«

»Co obsahoval dopis?«

»Na neštěstí Gilbertovy výčitky. Obviňoval vás, že jste ho opustil, abyste se zmocnil Daubrecquovy záležitosti na svůj vrub. Krátce, posílilo mne to v mé nedůvěřivosti… a utekla jsem.«

Lupin pokrčil podrážděně rameny.

»Co tu ztraceného času! A jaký osud v tom, že jste se nemohla se mnou dohodnouti! Hráli jsme si oba na schovávanou… Kladli jsme si pošetilé pasti… A nenavratitelné, drahocenné dny – prchaly…«

»Vidíte, vidíte,« děla, chvějíc se, »i vy se obáváte budoucnosti.«

»Ne, neobávám se,« zvolal Lupin. »Ale pomýšlím, co užitečného jsme již mohli vykonati, kdybychom byli spojili svá úsilí. Pomýšlím na všechny chyby a všechny nerozvážnosti, jimž jsme se spojenectvím mohli vyhnouti.

Pomýšlím na váš dnešní pokus prohledati Daubrecquovy šaty, na pokus právě tak zbytečný a marný, jako jiné a kterýž následkem našeho hloupého souboje a hluku, který jsme v domě ztropili, musil Daubrecqua poplašiti a bude míti za následek, že bude nyní ještě ostražitějším než dříve!«

Clarissa Mergyová zavrtěla hlavou.

»Ne… ne… nemyslím, že by hluk ho probudil, neboť odložili jsme výpravu o den proto, aby mu mohla domovnice přimísili do vína silný uspávací prostředek.«

A pak dodala zvolna:

»A pak vězte, že žádný čin nepohne Daubrecqua k tomu, aby byl ostražitější. Jeho život je jedinou ostražitostí proti našim nástrahám. Nic neponechal v šanc náhodě… Ostatně, což nemá on veškery otěže v rukou?«

Lupin se přiblížil a otázal se:

»Co tím chcete říci? Že bychom neměli s této strany žádné naděje? Že by nebylo ani jediné cesty k cíli?«

»Ne…« zašeptala, »je tu jedna cesta, jediná…«

Dříve, než skryla svou tvář do dlaní, zpozoroval její bledost. Nový otřes horečky zachvěl její celou bytostí.

Myslil, že chápe příčinu její hrůzy, a sklonil se k ní, dojat její bolestí.

»Prosím vás, odpovězte mi bez vytáček. K vůli Gilbertovi, že ano…? Nemohla-li spravedlnost na štěstí rozluštiti hádanku jeho minulosti, neví-li spravedlnost až dosud správné jméno Vaucherayova druha, někdo ví přec vše, že ano? Daubrecq poznal vašeho syna Antonína pod maskou Gilberta?«

»Ano, ano…«

»A slibuje vám, že ho zachrání, že ano? Nabízí vám jeho svobodu, jeho útěk, a kdož ví co…! A to vám nabídl oné noci ve své pracovně, oné noci, kdy jste ho chtěla bodnouti?«

»Ano… ano… je to tak.«

»A pod podmínkou, jedinou, že ano? Hnusnou podmínkou, již si jen ten bídník mohl vymysliti? Uhodl jsem, že ano?«

Clarissa neodpověděla. Zdálo se, že je vyčerpána tak dlouhým bojem s nepřítelem, jenž každého dne získával nové půdy a proti němuž vskutku nemohla bojovati.

Lupin v ní zřel kořist získanou již napřed, vydán ju zvůli vítězově. Clarissa Mergyová, milovaná žena onoho Gilberta, jehož Daubrecq zkazil, Clarissa Mergyová, chtějíc zachrániti svého syna před šibenicí, měla – ať se stalo cokoliv a ať byla jakkoli hnusnou ta věc – podrobiti se Daubrecquovu přání. Měla býti milenkou, ženou, poslušnou otrokyní onoho Daubrecqua, oné šelmy postavou a hyeny city, oné nestvůrné osoby, na niž mohl pomysliti jen se záchvěvem hnusu a odporu.

Usedl vedle ní a jemně, s němým pohybem ji donutil, aby pozdvihla hlavu, a pravil jí, noře své oči do jejích zraků:

»Slyšte mne dobře. Přísahám vám, že zachráním vašeho syna… přísahám… Váš syn nezemře – slyšíte…? Není na světě moci, která, dokud budu živ, by mohla způsobiti, aby se dotkli hlavy vašeho syna.«

»Věřím vám… Věřím ve vaše slovo.«

»Věřte… je to slovo muže, jenž nezná porážky. Podaří se mi! Jedině o jedno vás prosím: zavažte se mi neodvolatelně…«

»Čím?«

»Že se více nesejdete s Daubrecquem.«

»Přísahám.«

»Zaplašte ze své mysli každou myšlenku, každou sebe menší obavu a každý spolek mezi ním a vámi… jakékoliv vyjednávání…«

»Přísahám.«

Pohlížela naň s výrazem naprosté jistoty a odevzdání se a v jejím pohledu pociťoval potřebu oddati se této ženě, a žhoucí touhu navrátiti jí celé štěstí neb alespoň mír a zapomenutí, které uzavírá rány.

»Nuže dobře,« pravil veselým tónem, povstávaje, »vše půjde dobře. Máme před sebou dva, tři měsíce. Je to více, než potřebuji… ovšem pod tou podmínkou, že se podrobíte mým příkazům. A proto se musíte vy vzdáti boje.«

»Jak to?«

»Ano, zmizeti na jistý čas, usaditi se na venkově. Ostatně, není vám líto vašeho malého Jacquesa? Takovou hrou mu zničíte nervy, ubožáčkovi… A on si opravdu zaslouží odpočinku, že ano, Herkule?«

*

Nazítří ubytovala se Clarissa Mergyová, již tolik událostí velmi vyčerpalo a jež, nechtěla-li se rožně moci, musila si poněkud odpočinouti, spolu se svým synem u jedné známé dámy v domě na pokraji lesa saintgermamského. Byla velmi zesláblá a její mysl trápena hrůznými představami. Žila po několik dní v úplném fysickém i duševním úpadku. Nemyslila na nic. Čísti noviny jí Lupin zakázal.

Jednoho dne, když Lupin změniv svou taktiku, studoval možnost únosu a sekvestrace poslance Daubrecqua, zatím co Grognard a Le Ballu, jimž slíbil milost v případě, že se celá věc podaří, střežili počínání Daubrecquovo, zatím co všechny noviny ohlašovaly brzké postavení druhů Lupinových, obžalovaných ze zločinu vraždy, před porotu – jednoho odpoledne as ve čtyři hodiny zaznělo bytem v rue Chateaubriand prudké zazvonění.

Telefon.

Lupin sňal naslouchátko.

»Halló?«

Ženský, udýchaný hlas vypravil ze sebe:

»Monsieur Michel Beaumont?«

»Ano, madame. S kým mám tu čest?«

»Rychle, pane, přijďte rychle. Madame Mergyová se právě otrávila…«

Lupin se netázal po vysvětlivkách. Vyběhl z domu, vskočil do svého auta a dal se dovézti do SaintGermainu.

Clarissina přítelkyně ho očekávala na prahu pokoje.

»Mrtva?« pravil.

»Ne, dávka nebyla dosti veliká. Doktor právě odešel. Ručí za ni.«

»A proč se pokusila…?«

»Její syn Jacques zmizel.«

»Unesen?«

»Ano. Hrál si na pokraji lesa. Viděli, jak přijelo auto, zastavilo se… vystoupily dvě staré dámy… ozval se výkřik. Clarissa chtěla běžeti, ale klesla bez sil, stenajíc: »To on… to je on… vše je ztraceno.« Vyhlížela jako šílená. Náhle vznesla k ústům lahvičku a napila se.«

»Dále?«

»Donesla jsem ji s mužovou pomocí do pokoje. Trpěla velice…«

»Jak jste zvěděla mou adresu. Od ní?«

»Ano, když ji lékař ošetřoval, tak ji řekla. Telefonovala jsem vám tedy.«

»Nikdo jiný o tom neví?«

»Nikdo… Vím, že měla Clarissa zlé příhody… a že raději mlčí.«

»Mohu ji viděti?«

»Teď spí. Ostatně doktor zakázal každé pohnutí.«

»Neobává se doktor o ni?«

»Bojí se jen horečky, nervosního podráždění, nějakého záchvatu, kdyby nemoc znovu propukla. A tentokráte…«

»Co činiti, abychom se tomu vyhnuli?«

»Potřebuje dva týdny naprostého klidu, což je nemožno, dokud její malý Jacques…«

Lupin ji přerušil:

»Myslíte, že kdyby jí byl její syn vrácen…«

»Oh, zajisté, pak bychom se nemusili obávati ničeho!«

»Jste si tím jista?… Jste si tím jista?… Ano, že ano? Nuže, až se Mme Mergyová vzbudí, vyřiďte jí ode mne, že dnes večer, ještě před půlnocí, přivedu jí jejího syna. Dnes večer, ještě před půlnocí, tak zní můj slib!«

Dořeknuv tato slova, vyšel Lupin rychle z domu, vskočil do svého automobilu a zvolal na řidiče:

»Do Paříže, Lamartinova třída, k poslanci Daubrecquovi!«

VI.

STRACH PRED SMRTÍ.

Lupinův automobil byl mimo pracovní kabinet s knihami, papírem, kalamářem a pery i skutečnou oblékárnou pro herce, s úplnou kasetou s líčidly, kufříkem naplněným nejrůznějšími obleky a jiným, nacpaným různými předměty, jako deštníky, holemi, šálami, skřipci, krátce vším tím, co je potřebno k tomu, abychom se během cesty mohli proměniti od hlavy až k patě. *

Byl to pán poněkud vyšší postavy, v černém redingotu, v cylindru a s tváří obrostlou licousy, s brýlemi na nose, jenž večer v šest hodin zazvonil u vchodu do Daubrecquova domu.

Domovnice ho odvedla až k domovním dveřím, kdež se po chvíli objevila Viktorie, přivolaná zvukem zvonku.

Otázal se jí:

»Může pan Daubrecq přijmouti doktora Vernesa?«

»Pán je ve svém pokoji a v této chvíli…«

»Dejte mu mou visitku.«

Na zadní stranu napsal slova: »V záležitosti Mme Mergyové« a naléhal:

»Jděte, nepochybuji, že mne přijme.«

»Ale…« namítala Viktorie.

»Ah, tohle ale, tak co, rozhodneš se, staroušku? To je komedií!«

Byla jako u vyjevení a zakoktala:

»Ty…! To jsi ty…?«

»Ne, to je Ludvík XIV.«

A odstrkuje ji do kouta dvorany, dodal vážněji:

»Slyš…! Jakmile s ním budu sám, jdi do svého pokoje, seber svých pět švestek a zmiz!«

»Cože?«

»Udělej, jak ti pravím. Najdeš mé auto kousek dále v ulici. Tak, rychle, oznam mne, počkám v pracovně.«

»Ale je tam tma.«

»Rozsvěť.«

Otočila vypínačem a zanechala Lupina samotna.

»Zde je to,« pomyslil sedaje, »tu se ukrývá křišťálová zátka… Jestliže ji Daubrecq nechová neustále u sebe… Ale ne, máme-li dobrou skrýš, svěřujeme se jí naprosto. A ta je výborná, neboť až dosud nikdo… až dosud…«

Celou svou pozorností prohlížel předměty v místnosti a vzpomínal si na slova, která Daubrecq napsal Prasvillovi: »Na dosáh ruky, milý příteli… Dotkl ses jí… ještě maličko… a byla tvá.«

Zdálo se, že se od onoho dne ničím nepohnulo. Tytéž předměty ležely na stole, knihy, svazky listin, kalamář, krabička na známky, tabák, krátké dýmky, všechny věci, které byly mnohokrát a mnohokrát ohledány.

»Ah, je to chlapík,« pomyslil si Lupin, »jeho příhoda je pořádně zašmodrchaná. A drží se statečně…«

Ostatně Lupin, jenž věděl přesně, co učiní a jak bude jednati, doznával si vše, co bylo v jeho postavení nejistého a náhodného. Vždyť šlo o zatroleně silného protivníka. Mohlo se lehko státi, že Daubrecq zůstane vítězem na bojišti a že rozhovor se stočí směrem zcela jiným, než Lupin zamýšlel.

A s těmito výhledy počítal ne bez jistého vzrušení.

Vztyčil se; ozval se hluk kročejů.

Daubrecq vstoupil.

Vstoupil beze slova, pokynul Lupinovi, jenž stál, aby si usedl, a zasedl sám za stůl a pohlížeje na navštívenku, pravil:

»Doktor Vernes?«

»Ano, pane poslanče, doktor Vernes ze SaintGermainu.«

»Dozvídám se, že přicházíte v záležitosti Mme Mergyové… patrně vaší klientky?«

»Ano, mé náhodné klientky. Neznal jsem jí dříve, dokud jsem nebyl k ní zavolán, a to bylo za zvláště tragických okolností.«

»Je nemocna?«

»Mme Mergyová se otrávila.«

»Cože?«

Daubrecq sebou trhl a pokračoval, nepokoušeje se ukrýti svého rozčilení.

»Cože? co pravíte? otrávena? snad není mrtva?«

»Ne, dávka nebyla dostačující. Nedostaví-li se komplikace, doufám, že je zachráněna.«

Daubrecq se odmlčel a zůstal nehybným, hlavou obrácen k Lupinovi.

»Hledí na mne? Má oči zavřeny?« tázal se Lupin sama sebe.

Vadilo mu děsně, že nemohl viděti svému nepříteli do očí, oněch očí, které skrývala dvojitá překážka brýlí a černého skřipce, do oněch chorých očí, o nichž mu Mme Mergy řekla, že jsou ztrhané a podlité krví. Jak sledovati pochod tajných jeho myšlenek, když neviděl jejich zrcadla? Byl to téměř jako bíti se s nepřítelem, jenž měl neviditelný kord.

Daubrecq po chvíli pokračoval:

»Tedy Mme Mergy zachráněna. Posílá vás ke mně… Nechápu dobře… Onu dámu sotva znám…«

»To je choulostivá chvíle,« pomyslil si Lupin. »Jen do toho.«

A dobráckým tónem, jímž zachvíval zvuk rozpaků bojácného člověka, pravil:

»Můj Bože, pane poslanče, jsou případy, kde lékařovy povinnosti jsou velmi složité… velmi záhadné… a posoudíte sám, že mou pochůzkou k vám… krátce, je to… Zatím, co jsem ošetřoval Mme Mergyovou, pokusila se po druhé o otravu Ano, lahvička stála na neštěstí na dosah její ruky. Vyrval jsem jí ji. Zápasili jsme o ni. A v deliriu horečky pravila mi přerývanými slovy: »To je on… on… Daubrecq, poslanec… Ať mi vrátí mého syna… Řekněte mu to… Nebo chci raději zemříti, ano, ihned… této noci. Chci zemříti.« To je to, pane poslanče… A tu jsem myslil, že vám to musím sděliti. Je jisto, že ve stavu nejvyšší podrážděnosti, v níž se tato dáma nachází… Ovšem, neznám pravého smyslu těchto slov… Nedotazoval jsem se nikoho… Přišel jsem přímo k vám z vlastního popudu…«

Daubrecq přemýšlel dosti dlouho a pravil:

»Celkem vzato, přišel jste se mne, doktore, otázati, zda vím, kde je ono dítě… o němž myslím, že zmizelo… že ano?«

»Ano.«

»A v onom případě, kdybych věděl, odvedl byste je zpět k matce?«

»Ano.«

Nadešlo dlouhé ticho. Lupin si pravil:

»Zakousne náhodou na tuhle povídačku? Stačí výhrůžka smrtí? Ne, pozor… to není možné… A přec… přec… zdá se, že váhá.«

»Dovolíte?« děl Daubrecq, vztahuje ruku po telefonickém přístroji, stojícím na stole. »Je to nutná rozmluva.«

»Oh, prosím, pane poslanče.«

Daubrecq zvolal:

»Halló! Slečno, prosím, spojte mne s 822.9!«

Opakoval číslo a čekal bez pohnutí.

Lupin se usmál:

»Policejní prefektura? že ano? Generální tajemník.«

»Vskutku, doktore… Jak to víte?«

»Oh, jako soudní lékař musil jsem často telefonovat…«

A ve svém nitru se Lupin tázal:

»Co to u všech ďasů znamená? Generálním tajemníkem je Prasville… Tedy co?«

Daubrecq přiložil obě naslouchátka k uším a pravil:

»822.9?… Chtěl bych mluviti s generálním sekretářem, s panem Prasvillem… Že tam není? Ale ano, v tuhle dobu bývá vždycky ve své pracovně… Řekněte mu, že je od pana Daubrecqua… poslance Daubrecqua… sdělení velké důležitosti.«

»Snad jsem nediskrétním,« děl Lupin.

»Oh, ne, ne, doktore,« ujišťoval Daubrecq… »Ostatně je toto sdělení v jistém vztahu k vaší návštěvě.«

Přerušil se a mluvil do přístroje:

»Halló!… Pan Prasville?… Ah! to jsi ty, můj starý Prasville. Nuže, zdáš se být zaražen… Ano, je pravda, že jsme se už dlouho neviděli… ale co na tom, jen když na sebe často myslíme… A ostatně, měl jsem velmi často to potěšení tvých návštěv a návštěv tvých umělců… Za mé nepřítomnosti, že ano… Ale, že ne? Halló…! Cože… Že pospícháš? Já také… Tedy přímo k cíli… Chci ti prokázati malou službu… Ale čekej, hlupče… nebudeš toho litovat… jde o tvou slávu…

Halló… Posloucháš mne? Nuže, vezmi si s sebou půl tuctu mužů… Nejlépe policistů již pohotových. Vskočte do dvou automobilů a uhánějte sem čtvrtou rychlostí… Nabízím ti vybranou škodnou…, můj starý… vysokého pána. Samotného Napoleona, krátce – Arsen Lupina!«

Lupin vyskočil. Očekával vše, jen ne tohle rozuzlení. Ale něco bylo v něm silnější než jeho překvapení, přirozený popud, jenž ho nutil se smíchem zvolati:

»Ah! výborně, výborně!«

Daubrecq se uklonil hlavou na znamení díků a zamručel:

»To není vše… Trochu trpělivosti ještě, prosím.«

A pokračoval:

»Halló, Prasville… Cože… Ale ne, můj starý, to není vtip… Zastihneš Lupina zde u mne, v mé pracovně, tváří v tvář se mnou… Lupina, jenž mne obtěžuje, jako ostatní… Oh! o jednoho více nebo méně, na to kašlu, ale tenhle je přec příliš indiskrétní. Tedy utíkám se o pomoc k tvému přátelství. Zbav mne toho chlapíka, prosím tě… S půl tuctem svých biřiců a dvěma, co stojí před mým domem, vystačíš! Ah, až přijdeš, jdi i do třetího poschodí a seber mou kuchařku… Je to slavná Viktorie… Víš… Stará chůva pana Lupina… A pak, počkej, ještě něco… Proč tě mám tak rád! Pošli pár lidí do rue Chateaubriand, na nároží Balzacovy ulice. Tam bydlí náš národní hrdina Lupin pod jménem Michel Beaumont… Rozuměl jsi, staroušku? A teď se dej do práce. Rozhýbej se!«

Když Daubrecq obrátil hlavu, stál Lupin vztyčen, maje pěsti zaťaty. Jeho vzrušení obdivu nemohlo potrvati za dalších odhalení Viktorie a jeho příbytku v rue Chateaubriand. Pokoření bylo příliš prudké a nepomýšlel již na svou úlohu maloměstského lékaře. Měl pouze jednu myšlenku; zdržeti se záchvatu zlosti, který ho nutkal vrhnouti se na Daubrecqua jako býk na překážku.

Daubrecq vydal jakési zamlasknutí, které u něho znamenalo smích. Kývaje se v bocích, popošel a ruce maje zastrčeny v kapsách, pravil úsečně:

»Že ano? vše jde co nejlépe? Terrain je umeten, situace jasná. Při nejmenším vidíme zcela jasně. Lupin proti Daubrecquovi, toť vše. A pak, co jsme získali času. Soudní lékař, doktor Vernes, by byl potřeboval k své historce dvě hodiny času. Takhle je pan Lupin nucen vyříditi svou malou záležitost v půl hodince… neboť jinak by byl chopen za límec… To je kousek drahokamu mezi oblázky! Třicet minut, ani o jednu více. Za půl hodiny bude třeba utéci jako zajíc, zmizeti, vypařiti se! Ah, ach, je to směšné! Nu, řekni pravdu, Polonie, že nemáš štěstí s malým Daubrecquem! Že jsi to byl ty, nešťastný, jenž se skrýval za záclonou?«

Lupin se ani nehýbal. Jediné rozuzlení, které ho mohlo uklidniti, to jest okamžité zardoušení protivníka, bylo příliš nepřípustné, než aby se k němu dal dohnati sarkasmy, které ho bičovaly jako rány důtkami. To již po druhé, v téze místnosti a za podobných okolností musil skláněti šíji před Daubrecquem a mlčeti v této nejsměšnější situaci… Proto byl přesvědčen, že otevře-li ústa, bude to jen proto, aby mohl vrhnouti svému protivníkovi do tváře slova hněvu a zášti. A k čemu? Proč? Nebylo hlavním jednati chladnokrevně a vykonati nejprve příkazy, které nařizovalo nové jeho postavení?

»Nuže, nuže! pane Lupine?« pokračoval poslanec, »vypadáte zcela zmateně… Hleďte, musíte si přec ujasniti, že je přec jen možno setkati se s mužem méně neohrabaným, než jsou jeho vrstevníci. Tedy vy si myslíte, protože nosím brýle a skřipec, že jsem slepý… Panečku, nepravím, že jsem ihned uhodl pana Lupina v panu Poloniovi a Polonia v pánovi, který mne přišel obtěžovati do lože ve Vaudevillu. Ne! Ale přes to mne to znepokojovalo. Viděl jsem, že mimo Mme Mergyové a policii je tu někdo třetí, jenž se chce větřiti… Tak jsem pozvolna, ze slov uniklých domovnici, z pozorování pochůzek kuchařky, která mi tak dodala cenných údajů, jsem začal chápati. A pak, oné noci, jsem náhle pochopil. Ačkoliv jsem spal, slyšel jsem hluk v domě. Mohl jsem zjistiti celý pochod, následovati stopu Mme Mergyové až do rue Chateaubriand, pak až do St.-Germainu. A pak… pak, což! to bylo jednoduché, srovnával jsem skutečnost a činy…
krádež v Enghienu, zatčení Gilbertovo… nezbytné spolčení uděšené matky a náčelníka bandy… stará kojná umístěna jako kuchařka, všichni ti lidé vnikající ke mně dveřmi i okny… Byl jsem jist své věci. Pan Lupin čenichal kolem růží… Přitahovala ho vůně sedmadvacíti. Bylo vyčkati jen jeho návštěvy. Hodina nadešla. Dobrý den, mistře Lupine!«

Daubrecq učinil pomlčku. Vypověděl svou řeč se zřejmým uspokojením muže, jenž má právo požadovati úcty i u lidí nejnesnadněji uspokojitelných. Lupin mlčel. Poslanec vytáhl své hodinky.

»Eh, eh, už jen třiadvacet minut! Jak ten čas utíká! půjde-li to tak dále, pak si to ani nebudeme moci vysvětliti.«

A přistupuje ještě blíže k Lupinovi pokračoval:

»Ostatně – mrzí mne to! Představoval jsem si Lupina jinačím pánem. Tak, při prvním vážném protivníku se kolos shroutil. Ubohý, mladý muži… Chcete sklenici vody?«

Lupin neřekl ani slova, neučinil ani pohybu. S dokonalou lhostejností a přesností pohybů, která prozrazovala naprosté jeho ovládání a jasnost plánu, kterýž zvolil, odstrčil lehce Daubrecqua stranou, popošel k stolu a chopil telefonní naslouchátko.

Pravil:

»Slečno, prosím 565,34.«

Když obdržel spojení, mluvil pomalu, jasně proslovu je každou slabiku:

»Haló! Chateaubriandova třída…? Jsi to ty, Achille?… Ano, to jsem já, patron… Poslyš mne dobře, Achille… Je nutno opustiti příbytek… Halló!… ano ihned… za několik minut je tam policie. Ale ne… jen se neplaš… Máš čás… Ale udělej, co ti pravími. Tvůj kufřík je vždy připraven…? Výborně! A jedna z přihrádek zůstala prázdná, jak jsem ti řekl? Výborně! Nuže, jdi do mého pokoje a postav se proti krbu. Polož levou ruku na malou vyřezávanou růžici, zdobící mramorovou desku, vpředu, uprostřed; a pravou ruku pod krb. Najdeš tam jakousi zásuvku a v zásuvce dvě kasety. Dej pozor. Jedna obsahuje naše papíry, druhá bankovky a klenoty. Vložíš obě do prázdné přihrádky v kufříku, kufřík vezmeš do ruky a přijdeš pěšky, velmi rychle až na roh třídy Viktora Huga a avenue Montespan. Tam stojí auto s Viktorií. Přijdu za vámi… Cože? mé šaty? bibeloty? Ale nechej toho a táhni co nejrychleji. Na shledanou!«

Klidně zavěsil naslouchátko. Pak chopil Daubrecqua za ruku, přitáhl ho na židli vedle sebe a pravil mu:

»A teď mne poslyš.«

»Oh, oh!« ušklíbl se poslanec, »tykáme si?«

»Ano, dovoluji ti to,« prohlásil Lupin.

A poněvadž Daubrecq, jehož držel ještě za ruku, chtěl se s jistou podezíravostí vyprostiti, pravil:

»Ne, neboj se! Nebudeme se bíti. Tím bychom nezískali ani jeden, ani druhý, kdybychom se tloukli A bodnutí nožem? Proč? Ne! Jen slova, pouze slova! Ale důkladná slova! Zde slyš moje. Jsou rozhodná. Odpověz, bez přemýšlení. Bude tak nejlépe. Dítě?«

»Mám.«

»Vrať je.«

»Ne.«

»Mme Mergyová se zabije.«

»Ne.«

»Pravím, že ano.«

»Tvrdím, že ne.«

»Ale už se jednou pokusila.«

»Právě proto se nepokusí podruhé.«

»Nuže?«

»Ne.«

Lupin pokračoval po chvíli:

»Očekával jsem to. Myslil jsem již, když jsem sem šel, že se zakousneš do povídačky doktora Vernesa a že bude nutno užíti jiných prostředků.«

»Lupinovských.«

»Jak pravíš! Byl jsem odhodlán prohlásiti se. Učinil jsi tak sám. Dobře. Ale to nemění nic na mých záměrech.«

»Mluv.«

Lupin vyňal ze zápisníku složitý arch ministeriálního papíru, rozložil jej a podal Daubrecquovi, pravě:

»To je očíslovaný, podrobný a přesný seznam předmětů, odnesených mými přáteli a mnou z tvé vily MarieTeresie na břehu jezírka Enghienského. Je to, jak vidíš, stotřináct čísel. Z těchto stotřinácti předmětů je osmašedesát, oněch označených hvězdičkou červeným inkoustem, které byly prodány a odeslány do Ameriky. Ostatní, počtem pětačtyřiceti, jsou dosud v mém majetku… až do nových rozkazů. Jsou to ostatně nejlepší kousky… Nabízím ti je za okamžité navrácení dítěte.«

Daubrecq nemohl potlačiti pohyb překvapení.

»Oh, oh!« pravil. »Jak ti na tom záleží, abys je dostal!«

»Neskonale,« děl Lupin, »neboť jsem přesvědčen, že delší nepřítomnost jejího synka znamená pro Mme Mergyovou smrt.«

»A to tě vzrušuje, Don Juane?«

»Cože?«

Lupin se postavil před něho a opakoval:

»Cože? Co tím chceš říci?«

»Nic… nic… to byl jen nápad… Clarissa Mergyová je ještě mladá… hezká…«

Lupin pokrčil rameny.

»Jdi – ty – zvíře!« zamručel. »Představuješ si každého takým, jakým jsi sám: bez srdce a bez slitování. Udivuje tě to, viď, že bandita mého druhu má času hráti si na Dona Quichotta? A tážeš se, který nečistý motiv mne k tomu dohání? Nehledej, je to mimo tvé schopnosti, miláčku. Raděj mi odpověz… Přijímáš?«

»Je to vážně?« otázal se Daubrecq, jehož Lupiuovo opovržení nezdálo se dotýkati.

»Naprosto! Všech pětačtyřicet předmětů je v jednom skladišti, jehož adresu ti dám, a budou ti ihned vydány, přijedeš-li v devět hodin s dítětem.«

O Daubrecquově odpovědi nebylo pochyby. Únos malého Jacquesa byl mu pouze prostředkem, jímž chtěl působiti na Clarissu Mergyovou, a snad i varováním, aby se vzdala počatého odboje. Ale hrozba sebevraždy musila Daubrecquovi zřetelně ukázati, že se nalézal na scestí. Proč by tedy v tom případě odmítal tak výhodný obchod, který mu nabízel Arsen Lupin?

»Přijímám,« pravil.

»Tu máš adresu mého skladiště: 95, rue CharlesLaffitte, v Neuilly. Potřebuješ jen zazvonit.«

»A pošlu-li místo sebe generálního tajemníka Prasvillea?«

»Pošleš-li Prasvillea,« prohlásil Lupin, »budu míti dosti času uniknouti, neboť okolí je takové, že ho uvidím přicházeti… ovšem, budu míti i času zapáliti otýpky slámy, na nichž jsou tvé sošky, hodiny a gotické sloupky umístěny___ «

»Ale tvé skladiště shoří…«

»To je mi jedno. Policie je už beztoho střeží. V každém případě je tak jako tak opustím.«

»A kdo mi zaručí, že to není pro mne nástraha?«

»Převezmi nejprve dodávku a pak vydej dítě. Já ti důvěřuji.«

»Dobře,« děl Daubrecq, »předvídal jsi vše. Dobře, dostaneš klučinu, krásná Clarissa bude žíti a my všichni budeme šťastni. A nyní, mohu-li ti dáti radu, koukej zmizeti, a to presto!«

»Ještě ne.«

»Proč?«

»Ještě ne…«

»Ale blázníš? Prasville je na cestě…«

»Počká, dosud jsem neskončil.«

»Cože! cože! co ještě chceš? Clarissa dostane svého drahouška. Nedostačuje ti to?«

»Ne.«

»Proč?«

»Zbývá druhý syn.«

»Gilbert?«

»Ano!«

»Nuže?«

»Žádám tě, abys Gilberta zachránil!«

»Co pravíš? Já abych zachránil Gilberta!«

»Můžeš, stačí pár návštěv…«

Daubrecq, jenž až dosud zůstal úplně klidným, náhle se rozčilil a udeřil pěstí do stolu:,

»Ne, to ne! nikdy, na to se mnou nepomýšlel… Ah! to by bylo příliš hloupé.«

Počal přecházeti velmi rychle svým podivným krokem, který se kolébal sprava nalevo, jako dravá šelma, neohrabaný a těžký medvěd.

A chraplavým hlasem a se svraštělou tváří zvolal: »Ať sem přijde sama! ať přijde prositi o milost pro svého syna! Ale ať přijde beze zbraní a bez zločinného úmyslu jako posledně! Ať přijde jako prosebnice, pokořená a chápající, přijímající… Pak – uvidíme… Gilbert? Gilbertovo odsouzení? Šibenice? Ale v tom je celá má síla! Cože, déle jak dvacet let čekám na tu hodinu, a když přichází, když m náhoda přinesla tuto nečekanou přízeň, když posléze poznám úplnou odvetu a radost… a jakou odvetu…! nyní bych se měl odříci věci, po níž toužím dvacet let? Já abych zachránil Gilberta, já, pro nic za nic! pro čest! já, Daubrecq…! Ah, ne, ne, na to jsi nemyslil…«

Smál se hnusným a krutým smíchem. Rozhodně viděl před sebou na dosah ruky kořist, již pronásledoval dvacet let. A i Lupin si vzpomněl na Clarissu, tak jak ji viděl před několika dny, malátnou, již podléhající, přemoženou, neboť všechny nepřátelské síly se spikly proti ní.

Zdržuje se pravil:

»Poslyš mne.«

A poněvadž se Daubrecq netrpělivě odvracel, chopil ho za obě ramena onou nadlidskou silou, již Daubrecq již poznal v loži Vaudevillu, a drže ho nehybně na místě, procedil mezi zuby:

»Slovíčko!«

»Nadarmo žvaníš,« broukl poslanec.

»Poslední slovíčko. Poslyš, Daubrecqu, zapomeň na Mme Mergyovou, vzdej se všech hloupostí a nerozvážností, které můžeš z lásky a vášně provésti, to vše odsuň stranou a mysli jen na vlastní zájmy…«

»Mé zájmy!« zasmál se Daubrecq, »jsou vždy souhlasny s mou sebeláskou a s tím, co nazýváš mou vášní.«

»Snad až dosud. Ale ne nadále. Teď jsem v záležitosti i já. Je tu nový článek, který zanedbáváš. Je to tvá chyba. Gilbert je mým spoluvinníkem. Gilbert je mým přítelem. Je nutno, aby byl Gilbert zachráněn před popravištěm. Udělej to, užij svého vlivu. A přísahám ti, slyšíš, přísahám, že tě nechám na pokoji. Jde jen o Gilbertovu záchranu. Žádný boj s Mme Mergyovou a mně žádné nástrahy. Budeš zase svým vlastním pánem. Tedy: Gilbertovu záchranu, Daubrecqu, jinak…«

»Jinak?«

»Jinak válku, boj neúprosný – to jest: pro tebe jistou porážku.«

»To znamená?«

»To znamená, že ti odejmu listinu sedmadvacíti.«

»Myslíš?«

»Přísahám.«

»Co Prasville a všichni jeho lidé, to, co Clarissa Mergyová, to, co nikdo nezmohl, to že učiníš?«

»Učiním.«

»A proč? Který svatý ti pomůže tam, kde každý odešel s bžundou? Máš příčinu?«

»Ano.«

»Jakou?«

»Jmenuji se Arsen Lupin.«

Pustil Daubrecqua, ale držel ho ještě chvíli svým pánovitým pohledem a ovládající vůlí. Posléze se Daubrecq vztyčil, poklepal mu malými poklepy na rameno a s tímže klidem a touže vzteklou zatvrzelosti pravil:

»A já se jmenuji Daubrecq. Celý můj život je urputným bojem, řetězem katastrof a porážek, v nichž jsem vydal tolik energie, že se dostavilo vítězství, vítězství úplné, dokonalé, naprosté a neodvolatelné. Mám proti sobě celou policii, celou vládu, celou Francii, celý svět. Co mi to může dělati, přistoupí-li k tomu jako přívažeček pan Arsen Lupin? Půjdu dále: čím jsou moji nepřátelé četnější a obratnější, tím více mne nutí lépe hráti. A proto, můj výborný pane, místo abych vás dal zatknouti, jak jsem mohl učiniti… ano, jak jsem mohl učiniti… dám vám volné pole a upozorňuji vás křesťansky, že do tří minut musíte zmizeti…«

»Tedy ne?«

»Tedy ne!«

»Neučiníš nic pro Gilberta?«

»Ano, budu dále činiti to, co činím od jeho zatčení, to jest: budu tlačiti nepřímo na ministra spravedlnosti, aby vedl proces co možná nejrychleji a ve smyslu, jak si já přeji.«

»Cože?« zvolal Lupin vzteky bez sebe, »to pro tebe… to pro tebe?«

»Ano, pro mne, Daubrecqua, můj Bože, ano. Mám jedno poutko: synovu hlavu. Až obdržím hezké, malé odsouzení Gilberta, až uplynou dny, až bude prosba o milost mladému muži odmítnuta mým přičiněním, pak můžeš být jist, pane Lupine, že maminka nebude ze všech těch námitek, býti paní Daubrecquovou, viděti ani jedinou a že mi poskytne okamžité a neodvratné důkazy své náklonnosti. Tato výsledná chvíle je určena osudem, ať ty chceš nebo nechceš. Je to určeno napřed. Vše, co mohu pro tebe učiniti je, že tě pozvu za svědka ke své svatbě a že se budeš moci zúčastniti svatební hostiny.

Ano? Ne? trváš na svých černých úmyslech? Nuže, hodně štěstí tvým nástrahám, lič pasti a sítě a oka a brus zbraně a celý ten krám dokonalého lupiče z hedvábného papíru. Budeš míti dosti práce. Do té doby – dobrou noc! Pravidla skotské pohostinnosti mi nařizují, abych tě vyhodil. Běž!«

Lupin se na dosti dlouho odmlčel. Oči maje upřeny na Daubrecqua, zdál se měřiti jeho postavu, odhadovati jeho váhu, jeho sílu, a rozvažovati, kde a na kterém místečku by ho měl napadnouti. Daubrecq zaťal pěsti a připravoval se k obraně očekávaného útoku.

Uplynulo půl minuty. Lupin vložil ruku do kapsy. Daubrecq učinil taktéž a uchopil pažbu revolveru. Ještě několik vteřin… Lupin vytáhl chladnokrevně zlatou bonboniéru a nabídl Daubrecquovi:

»Je libo cukrátko?«

»Co je to?« tázal se Daubrecq udiven.

»Gérandelovy pastilky.«

»Nač?«

»Abys nedostal rýmu.«

A využívaje lehkého údivu, v kterýž Daubrecqua uvedla tato gaskonáda, chopil rychle svůj klobouk a vyšel.

»Rozhodně,« pravil si, procházeje dvoranou, »jsem pěkně poražen. Ale přes to měl tento malý žert obchodního cestujícího do sebe něco nového. Očekávati olověnou kulku a dostati Gérandelovu pastilku… v tom jakési zklamání. Také zůstal celý paf! starý opičák!«

Když zavřel dveře zahradní mříže, zastavil se před domem automobil a z něho vystoupil muž, za nímž následoval celý hlouček. Lupin poznal Prasvillea.

»Pane generální tajemníku,« zamručel si, »má poklona! Myslím, že jednoho dne nás osud postaví sobě tváří v tvář, a lituji toho pro vás, neboť jelikož mám k vám pramálo úcty, zažijete trpkou čtvrthodinku. Dnes, kdybych neměl tak na spěch, počkal bych, až odjedete, a sledoval bych Daubrecqua, abych se dověděl, komu svěřil dítě, které mi vrátí. Ale spěchám. Mimo to nikdo mi nemůže zaručiti, že nebude Daubrecq jednati telefonem. Tedy neplýtvejme nadarmo svou silou a vzhůru k Viktorii, Achillovi a našemu drahocennému zavazadlu.«

*

Dvě hodiny později Lupin, stojící po všech vykonaných opatřeních u svého skladiště v Neuilly, uzřel Daubrecqua, vycházejícího ze sousední ulice a nedůvěřivě se přibližujícího.

Lupin mu sám otevřel široká vrata vjezdu.

»Vaše věci jsou zde, pane poslanče,« pravil. »Můžete se přesvědčiti. Vedle v domě je povozník, zbývá vám jen objednati si vůz a lidi. Kde je dítě?«

Daubrecq si prohlédl nejprve předměty, pak dovedl Lupina až k avenue de Neuilly, kdež čekaly dvě dámy zahalené závoji a držely za ruce malého Jacquesa.

Lupin vzal dítě a odvedl je do svého automobilu, v němž čekala Viktorie.

Vše se dělo rychle, bez bytečných slov, jako by se hrály naučené již úlohy, jako by příchod i odchod osob byl určen již napřed pečlivým režisérem jako na divadle.

V deset hodin večer navrátil Lupin podle svého slibu dítě matce. Ale bylo nutno rychle zavolati doktora, neboť dítě, poděšené všemi těmi změnami, které se s ním děly, bylo celé vzrušené a poděšené.

Bylo třeba více jak čtrnácti dnů, než se zotavilo a mohlo, snésti námahy cesty, kterou Lupin měl za nezbytnou. V tom čase byla i paní Mergyová jakž takž zotavena a odjezd byl vykonán v noci za všemožných bezpečnostních opatření a Lupinova osobního řízení.

Dovezl matku i synka do malé bretaňské vesničky na pobřeží moře a svěřil je péči a bdělosti staré Viktorie.

»Konečně!« pravil si, když je ubytoval, »není nikoho mezi mnou a Daubrecquem! Nemůže ničeho učiniti ani paní Mergyové, ani chlapci a ona sama nemůže svým vmíšením dáti v sázku výsledek boje. Safra, nadělali jsme dosti hloupostí. Za prvé musil jsem se Daubrccquovi odkrýti a za druhé musil jsem se vzdáti části enghienského výtěžku. Ovšem, seberu mu to zase jednoho krásného dne, o tom není pochyby. Ale přes to nepostupujeme a ode dneška za týden budou Gilbert a Vaucheray postavení před porotou…«

V celé příhodě se Lupina nejcitelněji dotýkalo Daubrecquovo odhalení jeho bytu v rue Chateaubriand. Policie se zmocnila příbytku, zjistila identitu Lupina a Michela Beaumonta, objeveny některé listiny a Lupin, jda za svým cílem, řídě jistě již počaté záležitosti, vyhýbaje se pronásledování policie, které bylo prudší než kdy jindy, musil na novém základě zorganisovati opět od počátku všechny své podniky.

Proto také jeho zášť k Daubrecquovi rostla každou nepříjemností, již mu poslanec způsoboval. Měl jen jednu touhu, jak říkal: »vstrčiti Daubrecqua do kapsy«, a po dobrém neb po zlém z něho vymačkati jeho tajemství. Snil o zvláštních mučidlech, jimiž by rozvázal jazyk nejmlčelivějšího člověka. Palečnice, napinaüia, rozžhavené kleště, lůžka s ostny… zdálo se mu, že nepřítel je hoden všech těchto mučidel a že cíl posvěcuje všechny tyto prostředky.

»Ah!« pravil si, »pěknou mučírnu s několika dobrými katy, kterým by se nemžikalo v očích… To by bylo něco!«

Každého odpoledne sledovali Grognard a Le Ballu procházku Daubrecqovu z Lamartinovy třídy do sněmovny a do klubu, jehož byl členem. Měli zvoliti nejpustší ulici, vy číhati nejpříznivější hodiny a pak jednoho večera vhoditi ho do připraveného auta.

Lupin zatím vyhledal nedaleko Paříže starý dům uprostřed velké zahrady, skýtající všechny podmínky jistoty a osamocení, budovu temnou, již nazýval »Opičí klec«.

Na neštěstí Daubrecq nedůvěřoval zdánlivému klidu a pokaždé měnil cestu, nebo jel tramwayí, nebo podzemní drahou a klec zůstávala prázdnou.

Lupin zosnoval nový plán. Povolal z Marseille jednoho ze svých spojenců, tatíka Brindeboise, ctihodného kupce na odpočinku, obývajícího ve volebním okresu Daubrecquově a zabývajícího se politikou.

Brindebois ohlásil Daubrecquovi již z Marseille svou návštěvu a poslanec přijal ochotně důležitého voliče. Na příští týden se ujednali na hostinu.

Brindebois navrhl malý restaurant na levém břehu Seiny, v němž, jak tvrdil, se dobře jedlo. Daubrecq souhlasil.

To chtěl Lupin. Majitel restaurace patřil mezi jeho přátele. Tak se musila věc podařiti, a to již příštího čtvrtku.

Za takových okolností začal v pondělí téhož týdne proces s Gilbertem a Vaucherayem.

Každý si na to vzpomene a veřejné rozpravy byly příliš všeobecné, než abych musil připomínat vskutku nesrozumitelný a stranicky zaujatý způsob, jímž předseda poroty vedl svůj výslech Gilberta. Bylo to veřejně nápadné a ihned odsuzováno. Lupin poznal neblahý vliv Daubrecqův.

Zjev obou obžalovaných byl různý. Vaucheray byl temný, mlčenlivý, trpkého výrazu, doznal cynicky krátkými, ironickými, téměř provokativními větami zločiny, jichž se kdysi dopustil. Ale z jakési, každému nevysvětlitelné zatvrzelosti, jíž Lupin dobře rozuměl, obhajoval se proti každé účasti na vraždě sluhy Leonarda a prudce obviňoval Gilberta. Upínaje tak svůj osud na osud Gilbertův, chtěl donutiti Lupina, aby podnikl pro oba své spoluvinníky táž opatření k jejich osvobození.

Gilbert, jehož přímá tvář, snivé a melancholické oči získaly náklonnosti všech, neuměl se vystříhati pasti, které mu nastražoval předseda, ani neznal popříti lež Vaucherayovu. Plakal, mluvil příliš anebo nemluvil vůbec, když bylo třeba. Mimo to jeho advokát, velmi zručný, roznemohl se v poslední chvíli (a tu viděl Lupin opět ruku Daubrecquovu) a byl zastoupen jiným, jenž obhajoval svého klienta špatně, uchopil záležitost od zadu, nudil porotu a nemohl vyhladiti dojem, který učinila řeč státního návladního a obhajoba Vaucherayova advokáta.

Lupin, jenž měl nepochopitelnou odvahu býti přítomen poslednímu dni přelíčení, nepochyboval o výsledku. Dvojí odsouzení bylo jisté.

Bylo jisté, neboť všechno úsilí spravedlnosti, matouc tak plány Vaueherayovy, tíhnulo k tomu, aby oba obvinění byl souzeni společně, jako jeden muž. Bylo jisté, že se tak děje proto, že jsou to Lupinovi lidé. Od počátku vyšetřování až do posledního slova rozsudku – ač spravedlnost z nedostatku důkazů nechtěla a nemohla mísiti veřejně Lupina do hry – celý proces byl řízen jen proti Lupinovi. On byl protivníkem, jehož chtěli zasáhnouti; on, velitel, náčelník, jehož chtěli potrestati v osobách jeho přátel; jeho, sympatického a slavného banditu, jehož pověst v očích lidu měla býti zničena. Až budou Gilbert a Vaucheray popraveni, je po Lupinově slávě. Pověst bude u konce.

Lupin… Lupin… Arsen Lupin… za ty čtyři dny bylo slyšeti jen toto jméno. Státní návladní, předseda, soudci, advokáti, svědci, všichni měli jen ono jméno na rtech. Každé chvíle jmenovali Lupina, aby mu zlořečili, utrhali na cti, činili ho odpovědna za všechny vykonané zločiny. Zdálo se, jako by Gilbert a Vaucheray byli pouhými statisty a proces byl veden s ním, panem Lupinem, Lupinem – lupičem, náčelníkem bandy, paličem, podvodníkem, galejníkem… Lupin vrah, Lupin zbrocený krví své oběti, Lupin skrývající se zbaběle ve stínu, když byl dohnal své přátele až na popraviště!

»Ah, vědí dobře, co činí!« mručel si. »Můj dluh zaplatí ten ubohý uličník Gilbert, já jsem skutečným vinníkem.«

Drama se děsně rozvinovalo.

V sedm hodin večer, po dlouhé poradě se soudci sešli a předseda dal číst odpovědi na otázky státního návladního. Ve všech bodech bylo to »ano«. To značilo usouzení viny a zavržení polehčujících okolností.

Zavolali oba obžalované.

Stojíce, bledí a chvějící se, očekávali slovo smrti.

A ve velkém slavnostním tichu, v němž v úzkost obecenstva se mísila útrpnost, otázal se předseda:

»Nemáte ničeho dodati, Vaucherayi?«

»Nic, pane předsedo, od té chvíle, co je můj kamarád odsouzen se mnou, jsem kliden… Jsme na tom oba stejně… Bude jen nutno, aby nás patron zachránil oba dva.«

»Patron?«

»Ano, Arsen Lupin.«

V zástupu se někdo smál.

Předseda pokračoval:

»A vy, Gilberte?«

Slzy kanuly po tvářích nešťastníkových, zakoktal několik nesrozumitelných vět. Ale když předseda opakoval svou otázku, podařilo se mu ovládnouti se a odvětil třesoucím se hlasem:

»Musím říci, pane předsedo, že jsem vinen mnoha přestupky, to je pravda… Učinil jsem mnoho zlého a lituji toho upřímně… ale to, to jsem neučinil… ne, nezabil jsem… nikdy jsem nezabil… A nechci zemříti… to by bylo příliš strašné… «

Zachvěl se, byl zadržen stráží a slyšeli ho volati jako dítě, prosící o pomoc:

»Patrone…! Zachraňte mne… Zachraňte mne! Nechci zemříti!«

A z posluchačstva, za všeobecného pohnutí ozval se hlas, jenž přerušil všechen ruch:

»Neboj se, maličký, patron je tu!«

Nastal poplach, tlačenice. Strážníci se nahrnuli do sálu a chopili se velkého muže s rudou tváří, kterého obecenstvo označilo jako původce výkřiku a jenž se bránil ranami pěstí a kopanci.

Byl ihned vyslýchán, udal své jméno Filip Banel, zřízenec pohřebního ústavu, a prohlásil, že jeden z jeho sousedů mu nabídl stofrankovou bankovku, zvolá-li v určité chvíli větu, již mu napsal na lístek. Mohl odmítnouti?

Na důkaz ukázal stofrankovou bankovku a lístek s načrtanými slovy.

Pustili Filipa Banela…

Zatím Lupin, jenž samozřejmě horlivě pomáhal při zatčení pachatele a jenž ho odevzdal do rukou strážníků, Lupin vycházel ze soudního paláce, v srdci maje úzkost. Na nábřeží stálo jeho auto. Vrhl se na jeho podušky, překonán takovým záchvatem smutku, že se musil zdržovati, aby mu nevytryskly slzy. Gilbertův výkřik, jeho hlas zoufalé úzkosti, jeho vyděšená tvář a vrávorající postava, to vše tížilo jeho mozek a zdálo se mu, že nikdy, v žádném okamžení nebude moci zapomenouti na děsný ten dojem.

Vešel do nového bytu, který si zvolil mezi svými příležitostnými příbytky; byl na jednom z nároží náměstí Clichy. Očekávali ho tu Grognard a Le Ballu, s nimiž chtěl téhož večera provésti Daubrecqův únos.

Ale sotvaže otevřel dveře svého bytu, unikl mu výkřik překvapení: před ním stála Clarissa, navrátivší se v hodinu rozsudku z Bretaně.

A ihned z jejího postavení a její bledosti pochopil, že ví vše. Ale ihned tváří v tvář před ní nabyl odvahy a nedopřávaje jí času promluviti, zvolal:

»Nuže, aťsi, ano… ale to nic neznamená. Předvídal jsem to. Tomu nebylo lze zabrániti. Potřebujeme jen potlačiti zlo. A dnešní noci, slyšíte, dnešní noci se tak stane!«

Nehybná, třesouc se bolestí, zakoktala:

»Dnes v noci?«

»Ano. Vše je připraveno. Za dvě hodiny je Daubrecq v mých rukou. Dnešní noci, ať jsou prostředky, jichž použiji, jakékoliv, promluví.«

»Myslíte?« děla slabě a již cosi jako zákmit naděje zjasnil jí lící.

»Promluví. Dozvím se tajemství. A vyrvu mu listinu sedmadvacíti. A ona listina bude osvobozením vašeho syna.«

»Příliš pozdě,« namítla Clarissa.

»Příliš pozdě? Proč? Myslíte, že výměnou za takový dokument se mi nepodaří vymoci zdánlivý útěk Gilbertův…? Ale, ve třech dnech je Gilbert na svobodě! Ve třech dnech…«

Přerušil ho zvuk zvonku.

»To jsou naši přátelé. Důvěřujte. Vzpomeňte si, že plním své sliby. Vrátil jsem vám vašeho malého Jaquesa. Vrátím vám též Gilberta.«

Šel vstříc Grognardovi a Le Ballu a pravil:

»Je vše hotovo? Je Brindebois v restauraci? Rychle, pospěšme si.«

»Nestojí to za námahu, patrone,« namítl Le Ballu.

»Cože? Proč?«

»Je něco nového…«

»Nového? Mluv!«

»Daubrecq zmizel.«

»Cože? Co to žvaníš? Daubrecq že zmizel?«

»Ano, byl za jasného dne unešen ze svého domu.«

»Hrome… A kým?«

»To se neví… čtyři muži… střílelo se. Policie je na místě činu, Prasville řídí vyšetřování.«

Lupin se nehýbal. Pohlížel na Clarissu, zhroucenou v křesle.

Musil se sám opříti; Se zmizelým Daubrecquem zmizela i poslední jeho naděje…

VII.

NAPOLEONŮV PROFIL.

Jakmile policejní prefekt, policejní ředitel a vyšetřující úředníci opustili po prvním vyšetřování, jehož výsledek ostatně byl úplně záporný, Daubrecqův palác, pustil se Prasville do svých osobních pátrání.

Prohlížel pracovnu a stopy boje, který se v ní odehrál, když mu domovnice přinesla navštívenku, na ráž bylo tužkou načrtnuto několik slov.

»Uveďte tu dámu,« pravil.

»Ona dáma není sama,« pravila domovnice.

»Ah? Nu ať přijde tedy druhá osoba také.«

Vešla Clarissa Mergyová, jež ihned představila doprovázejícího ji pána, pána v příliš těsném, dosti nečistém kabátu, ostýchavého zevnějšku a rozpakujícího se, kam odložiti starý, tvrdý klobouk a bavlněný deštník, majícího jedinou rukavičku, zajímavého celou svou osobou.

»Monsieur Nicole,« pravila, »profesor a učitel mého malého Jacquesa. Pan Nicole mi velmi pomohl svou radou v posledním roce. On to byl, jenž hlavně zrekonstruoval celou historku křišťálové zátky. Chtěla jsem, aby jako já poznal – nebudete-li v tom viděti nic nepřípustného – detaily únosu… který mne znepokojuje a mate mé plány… a vám také, že ano?«

Prasville důvěřoval dokonale Clarisse Mergyové, jejíž neúprosnou zášť k Daubrecquovi znal a jejíž pomoci v této záležitosti si vážil. Nečinil tedy žádných obtíží a řekl, co zvěděl z jistých znaků i podle výpovědí domovnice.

Věc byla velmi jednoduchá.

Daubrecq, jenž byl jako svědek přítomen přelíčení s Vaucherayem a Gilbertem, vrátil se domů v šest hodin večer. Domovnice tvrdila, že přišel sám a v domě v oné chvíli že nebylo nikoho. A přece zaslechla chvíli poté výkřiky, pak hluk zápasu, dva výstřely a zahlédla ze své lože čtyři maskované muže, kteří seběhli se schodů před domem a nesli rychle Daubrecqua k zahradním vratům. Otevřeli. V tomže okamžení předjelo před dům auto. Čtyři muži vskočili i s břemenem dovnitř a auto, které se takřka ani nezastavilo, vyrazilo plnou rychlostí.

»Nestojí vždy dva strážníci na stráži?« otázala se Clarissa.

»Byli tu, ale asi padesát metrů daleko a únos se idál tak rychle, že přes rychlé přispěchání nemohli už zakročiti.«

»A nic nenašli? Nic? Žádné stopy?«

»Nic, nebo téměř nic! Jen tohle.«

»Co je to?«

»Kousek slonové kosti, již sebrali se země. V automobilu byl pátý muž, jehož domovnice viděla vystoupiti, aby otevřel mužům dvířka. Když chtěl zase vstoupiti, cosi upadlo, ale ihned to sebral. Patrně se onen předmět rozbil na dláždění, neboť nalezli na onom místě tento úlomek slonové kosti.«

»Ale,« pravila Clarissa. »Jak se tam mohli dostati oni čtyři muži?«

»Patrně paklíči, zatím co byla domovnice na nákupu, odpoledne, a bylo jim snadno ukrýt se, neboť Daubrecq neměl jiného sluhy. Vše mne přivádí na domněnku, že se skrývali v této sousední místnosti – je to jídelna – a že pak přepadli Daubrecqua zde v pracovně. Převrácený nábytek a různé jiné předměty dokazují prudkost zápasu. Na podlaze jsme našli tento revolver velké ráže; náleží Daubrecquovi. Jedna z kulí rozbila srdcadlo nad krbem.«

Clarissa se obrátila k svému druhovi, aby vyslovil své mínění. Ale pan Nicole měl oči tvrdošíjně sklopeny, nepohnul se ani na své židli a drmolil okraj svého klobouku, jako by dosud nenašel místa, kam jej odložiti.

Prasville se usmál. Tento Clarissin rádce se mu rozhodně nezdál býti něčím zvláštním.

»Záležitost je poněkud temná,« pravil, »že ano, pane?«

»Ano… ano,« doznával pan Nioole, »velmi temná.«

»Tedy jste si dosud neučinil vlastního názoru?«

»Panečku, pane generální sekretáři, myslím, že Daubrecq má mnoho nepřátel.«

»Ah! ah! výborně!«

»A že několik nepřátel, jimž záleželo na tom, aby zmizel, se proti němu spojilo.«

»Výborně, výborně!« dotvrzoval Prasville s komickou úslužností, »výborně! Vše se vysvětluje. Zbývá vám dáti nám jen malý popud, který by řídil naše pátrání.«

»Nemyslíte, pane generální tajemníku, že tento nalezený úlomek slonové kosti…?«

»Ne, pane Nicole, ne. Úlomek pochází z nějakého předmětu, který neznáme a který jeho vlastník rychle ukryje. Abychom nalezli majitele, musili bychom zjistiti alespoň druh onoho předmětu.«

Pan Nicole přemýšlel, pak počal:

»Pane generální tajemníku, když byl Napoleon i. sražen ze své moci…«

»Oh, oh! pane Nicole! dějepisnou přednášku?«

»Pouhou jednoduchou větu, již prosím, abych směl dokončiti. Když Napoleon I. byl sražen ze své moci, dala vláda Restaurace do výslužby jistý počet důstojníků, kteří byli podezíráni a střeženi policií, ale kteří zůstali věrni památce Císařově a dali zobrazovat podobu svého idolu na všech předmětech denní potřeby: tabatěrkách, prstenech, jehlách do nákrčníků, nožích atd.«

»Nuže?«

»Nuže, tento úlomek pochází z rukojeti hole, či spíše jakéhosi bambusového zabijáku, jehož rukojeť je utvořena z kusu vyřezávané slonové kosti. Pohlédne-li se na rukojeť jistým směrem, uzří se profil Císařův. A vy máte v rukou, pane generální tajemníku, kus rukojeti, která byla na holi jednoho z oněch, daných do výslužby.«

»Vskutku…« děl Prasville, pozoruje u světla nalezený kousek… »vskutku možno rozeznat část profilu… Ale nevidím z toho žádného uzávěru…«

»Uzávěr je jednoduchý. Mezi Daubrecquovými obětmi, mezi těmi, jejichž jméno je vepsáno v slavném seznamu, je potomek korsické rodiny, stávající kdysi v službách Napoleonových, obohacené a povýšené jím, zruinované později za vlády Restaurace. Je velmi pravděpodobné, že tento potomek, jenž byl před několika lety vůdcem bonapartistické strany, byl pátou osobou z auta. Je nutno, abych řekl jeho jméno?«

»Markýz d’Albufex?« zašeptal Prasville.

»Markýz d’Albufex,« potvrdil pan Nicole.

A pan Nicole, jenž již neměl svého rozpačitého vzhledu a nezdál se býti již zaujat svým kloboukem, svou rukavicí a deštníkem, povstal a pravil Prasvilleovi:

»Pane generální tajemníku, mohl jsem si nechati svůj objev pro sebe a zpraviti vás o tom až po docíleném; úplném vítězství, to jest tehdy, až bych vám byl přinesl listinu sedmadvacíti. Ale události spěchají. Zmizení Daubrecquovo může proti očekávání jeho uchvatitelů uspíšiti krisi, již chcete zažehnati. Nutno tedy hbitě jednati. Pane generální tajemníku, žádám o vaši bezodkladnou a účinnou pomoc.«

»Čím vám mohu přispěti?« tázal se Prasville, na něhož působil tento zvláštní muž.

»Dáte-li mi zítra o markýzi d’Albufexovi zprávy, na jejichž sebrání bych sám potřeboval několik dní.«

Prasville se zdál váhati a ohlédl se po Mme Mergy ové. Clarissa mu pravila:

»Zapřísahám vás, přijměte služeb páně Nicolových. Je mi drahocenným a oddaným pomocníkem. Ručím za něho jako za sebe samu.«

»Které zprávy vás zajímají, pane?« tázal se Prasville.

»Jaké příjmy má markýz z rodinných poměrů, o jeho zaměstnání, o jeho příbuzenstvu, o statcích, které má v Paříži a na venkově.«

Prasville namítl:

»Ostatně, ať je to markýz nebo někdo jiný, Daubrecqúv uchvatitel pracuje pro nás, neboť odnímá-li Daubrecquovi onu listinu, odzbrojuje ho.«

»A kdož vám ručí, pane generální sekretáři, že nepracuje pro sebe?«

»Nemožno, neboť jeho jméno je na listině.«

»A odstraní-li je? A ocitnete-li se před novým vyděračem, ještě horším, mocnějším prvního a politicky mnohem lépe situovaným než Daubrecq?«

Tento důvod působil na Prasvillea. Po chvíli přemýšlení prohlásil:

»Přijďte ke mně zítra odpoledne o čtvrté do mé kanceláře v Prefektuře. Dám vám všechny nezbytné zprávy. Jaká je vaše adresa pro případ nutnosti?«

»Nicole, 25 náměstí Clichy. Bydlím u jednoho ze svých přátel, který mi postoupil byt za doby své nepřítomnosti.«

Jednání bylo skončeno. Pan Nicole poděkoval, pozdravil velmi hluboko pana generálního sekretáře a vyšel spolu s Mme Mergyovou.

»To je výborná věc,« pravil, mna si ruce, jakmile vyšli ven. »Mám volný vchod k policejní prefektuře a všichni se dají za mne do práce.«

Mme Mergyová, mající méně důvěry, namítla:

»Běda, dojdete včas? Vzrušuje mne myšlenka, že by listina mohla býti zničena.«

»Pro Bůh kým? Daubrecquem?«

»Ne, ale markýzem, až mu ji odejme.«

»Ještě mu ji neodňal! Daubrecq budé vzdorovati… aiespoň tak dlouho, dokud se k němu nedostaneme! Jen si pomyslete, Prasville jedná podle mých nařízení!«

»A odhalí-li vás? nejmenší pátrání prokáže, že pan Nicole je vymyšlenou osobou.«

»Ale nedokáže, že pan Nicole je pouhým Arsenem Lupinem. A pak, buďte klidnou, Prasville je spíše vším jiným než policistou, Prasville má pouze jediný cíl: zničiti svého starého nepřítele Daubrecqua. K tomu jsou mu dobrými všechny prostředky a nebude ztráceti času zjišťováním nějakého pana Nicola, jenž mu nabízí Daubrecquovu hlavu. Mimo to jste mne představila vy a myslím, že i mé malé schopnosti ho již trochu obloudily. Tedy vpřed a udatně!«

Proti své vůli nabývala Clarissa u Lupina vždy nové naděje. Přítomnost se jí zdála méně děsnou a domnívala se, nutila se domnívati se, že vyhlídky na Gilbertoto zachránění jeho děsným odsouzením se nezmenšily. Ale Lupin nemohl pohnouti Clarissu k tomu, aby se navrátila do Bretaně. Chtěla bojovati po jeho boku. Chtěla býti s ním a zúčastniti se všech jeho nadějí i úzkostí.

Nazítří prokázaly zprávy prefektury to, co Prasville i Lupin věděli. Markýz d’Albufex byl velmi kompromitován v záležitosti průplavu Dvou moři, tak kompromitován, že princ Napoleon mu musil odejmouti vedení své politické kanceláře ve Franciii. Markýz d’Albufex vedl nákladný život svého domu jen silou výpůjček a bursovních experimentů. Jinak bylo zjištěno, co se týče únosu Daubrecquova, že přes svou každodenní zvyklost se neobjevil ve klubu mezi šestou a sedmou a že neobědval doma. Vrátil se toho večera až k půlnoci a to pěšky.

Tím nabývalo nařčení páně Nicolovo počátečních důkazů. Na neštěstí – a ani Lupinovi, jeho osobními prostředky se nedařilo lépe – bylo nemožným získati nejmenších zpráv o automobilu, jeho řidiči a čtyřech mužích, kteří přepadli Daubrecqua v jeho domě. Byli tito markýzovi spojenci také kompromitováni v záležitosti průplavu, či toby li pouze lidé najati? Kdo mohl vědět!?

Bylo tedy nutno soustřediti všechna pátrání na markýze a na zámky a budovy, kteréž měl až do jisté vzdálenosti od Paříže, vzdálenosti, odhadující se při průměrné rychlosti automobilu a nutných zastávkách na stopadesát kilometrů.

Nuže Albufex, jenž vše prodal, neměl mimo Paříž ani zámku, ani jiných budov.

Obrátili pozornost k příbuzným a intimním přátelům markýzovým. Mohl míti u někoho z nich útulek pro Daubrecqua? Bezpečné vězení?

Výsledek byl taktéž záporný.

A dny utíkaly. Jaké to byly dny pro Clarissu Mergyovu! Každý z nich přibližoval Gilberta k děsnému rozuzlení. Každý z nich přibližoval o čtyřiadvacet hodin ono datum, které bylo těžce zapsáno v její mysli. Říkala Lupinovi, jehož znepokojovala táž obava:

»Ještě pětapadesát dní… Ještě padesát… Co je možno vykonati za těch pár dní? Oh, prosím vás… prosím vás…«

Vskutku, co bylo možno učiniti? Lupin, jenž nechtěl nikomu svěřiti dozor nad markýzem, téměř ani nespal. Ale markýz žil opět svým pravidelným životem, a nedůvěřuje patrně, neodvažoval se vůbec z Paříže.

Jen jedenkráte ztrávil den u vévody z Montmauru, jehož družina uspořádala lov na černou zvěř v Durlainském lese a s nímž se stýkal pouze sportovně.

»Není pravděpodobno,« pravil Prasville, »že by bohatý vévoda z Montmauru, jenž se zabývá jen svými pozemky a svou honitbou a nepracuje v politice, propůjčil některý svůj zámek k mučení Daubrecquovu.«

Lupin byl téhož mínění, ale poněvadž nechtěl nic ponechati náhodě, následoval příštího týdne, jednoho rána, d’Albufexa, jenž vyšel ze svého paláce v loveckém úboru, až na Severní nádraží a vstoupil do téhož vlaku.

Vystoupil v stanici Aumale, kdež na Albufexe čekal, vůz, který ho dovezl k Montmaurovu zámku.

Lupin klidně posnídal, najal si kolo a dospěl na dohled zámku ve chvíli, kdy pozvaní hosté vyjížděli koňmo neb v automobilu ze zámku. Markýz d’Albufex byl koňmo.

Během dne ho Lupin zahlédl třikráte, vždy na koni a koňmo; následován pouze štolbou, vrátil se d’Albufex i večer na nádraží.

Nebylo tedy opět žádného důkazu a nic podezřelého. Proč se tedy Lupin odhodlal nedati se přesvědčiti zdáním? A proč poslal příštího dne Le Ballu na zvědy do okolí Montmauru? Bylo to ze zvýšené opatrnosti, která nespočívala na žádném podkladu, ale souhlasila s jeho způsobem metodického a pečlivého jednání.

Le Ballu zaslal příštího dne seznam pozvaných, sluhů a hajných montmaurských. Jinak neměl žádných zvláštních zpráv.

Jedno jméno, jméno jednoho ze štolbů, bylo Lupinovi nápadné. Ihned telegrafoval:

»Vyzvěděti vše o štolbovi Sebastiani.«

Odpověď od Le Ballu přišla brzy:

»Sebastiani (Korsikán) byl vévodovi z Montmauru doporučen markýzem d’Albufex. Obývá v as míli od zámku vzdáleném loveckém pavilonu, vystavěném mezi troskami feudální pevnůstky, kteráž byla kolébkou rodiny Montmaurů.«

»Tu to máme,« děl Lupin, ukazuje Clarisse Mergyové dopis od Le Ballu. »Jméno Sebastiani mne upamatoval, že d’Albufex je původem Korsikán. V tom byl vztah…«

»Váš záměr?«

»Můj záměr jest vstoupiti s Daubrecquem ve spojení, nalézá-li se uvězněn v oněch zříceninách.«

»Bude vás podezírati.«

»Ne. Podařilo se mi těchto dní, po údajích policie, objeviti ony dvě starší dámy, které unesly ze SaintGermainu vašeho Jacquesa a které ho téhož dne přivedly do Neuilly. Jsou to dvě staré panny, společnice Daubrecquovy, kteréž dostávají od něho malou měsíční rentu. Navštívil jsem slečny Rousselotovy (zapamatujte si jejich adresu, rue du Bac 35b) a vzbudil jsem jejich důvěru, slíbil jsem jim, že jim najdu jejich bratrance a dobroditele, a starší z nich, Eufrasie, mi dala dopis, v něnň prosí Daubrecqua, aby dokonale spolehl na pana Nicola. Vidíte, že jsem vykonal všechna opatření. Odjedu dnes v noci.«

»Odjedem,« děla Clarissa.

»Vy?«

»Což mohu žíti jen tak v nečinnosti, v horečce?«

A zašeptala:

»Nepočítám již dnů – nanejvýš třicet neb čtyřicet dnů nám zbývajících – počítám již hodiny…«

Lupin cítil, že její rozhodnutí je příliš pevné, aby mohl něco namítati. V pět hodin ráno odjeli, oba automobilem. Grognard je doprovázel.

Aby nevzbudil podezření, zvolil Lupin za hlavní stan větší město. Amiens, v němž ubytoval Clarissu, jest od Montmauru vzdálen pouhých třicet kilometrů.

V osm večer zastihl Le Ballu nedaleko staré pevnůstky, známé v okolí pod jménem Mortepierre (Mrtvý kámen) a veden jím, prohledal okolí.

Na pokraji lesa teče malá řeka Ligier, kteráž se zde zařezává velmi hlubokým údolím a tvoří ohyb, jenž je ovládán ohromným srázem Mortepierreským.

»S této strany se nedá nic podniknouti,« děl Lupin. »Sráz je příliš prudký, vysoký, šedesát až sedmdesát metrů a se všech stran oblit vodou.«

Poněkud dále přišli k můstku, který vedl k úpatí pěšinky, jejíž zákruty vyústily mezi jedlemi a duby na malém prostranství, na němž se tyčila těžká, železem okovaná a obitá brána, jíž po obou stranách stály mocné věže.

»Tak tady bydlí štolba Sebastiani?« tázal se Lupin.

»Ano,« děl Le Ballu, »spolu se ženou obývá pavilon uprostřed zřícenin. Mimo to jsem se dozvěděl, že má tři velké syny a že všichni tři byli, jak říkali, na cestách právě v onen den, kdy byl Daubrecq unešen.«

»Oh, oh!« děl Lupin, »to je náhoda, která stojí za uváženou. Je pravděpodobno, že únos vykonal otec se svými syny.«

Na sklonku odpoledne využil Lupin trhliny ve zdi, vyšplhal se do výše vpravo od věže. Odtamtud mohl uzříti strážcův pavilon a několik trosek pevnůstky – zeď, v níž se objevuje kus komína; dále cisternu; stranou oblouk kaple, na druhé straně kupu kamení.

Vpředu ovrubuje okružní cesta sráz a na jednom jejím konci jeví se trosky téměř se samou zemí srovnané věže.

Večer se Lupin navrátil ku Clarisse. A od té chvíle, byl neustále na cestě mezi Amiensem a Mortepierre, zanechávaje za své nepřítomnosti na stráži Grognarda a Le Ballu.

Uplynulo šest dní. Zvyky Sebastianiho zdály se býti jedině věnovány jeho nynějšímu úřadu hajného. Chodil do zámku, procházel se po lesích, stopoval zvěř a konal noční obchůzky.

Ale sedmého dne zvěděl Arsen Lupin, že se bude konati lov a že na Aumalské nádraží odjel kočár. Zaujal své strážné stanoviště v husté keřové skupině nedaleko vchodu.

Ve dvě hodiny zaslechl štěkot smečky. Přiblížili se, následováni jezdci a opět se vzdálili. Pak je zaslechl ještě jednou as uprostřed odpoledne, vzdálenější a slaběji – a to bylo vše. Ale pak se náhle donesl tichem až k jeho sluchu ohlas jedoucího koně a o chvíli později uzřel dva lovce, vystupující po stezce od řeky.

Poznal markýze d’Albufexa a Sebastianiho. Když dospěli na mýtinku, seskočili s koní a žena strážcova jim otevřela bránu. Sebastiani zavěsil uzdy koní na dva kruhy, zapuštěné do sloupu, stojícího sotva tři kroky od Lupina, a pak běžel za markýzem. Dveře se za nimi zavřely.

Lupin neváhal, a ač byl ještě jasný den, spolehl na osamělost místa a běžel k průlomu v hradbě. Když opatrně povystrčil hlavu, viděl oba muže a ženu, spěchající k zříceninám věže. Hlídač pozvedl závěs břečťanu a odkryl vchod schodiště, které sestupovalo do země. On i d’Albufex pustili se dovnitř, žena zůstala na stráži.

Poněvadž nebylo pomyšlení, aby se pustil za nimi, odešel Lupin opět do své skrýše. Nečekal dlouho a dveře se opět otevřely.

Zdálo se, že markýz d’Albufex je silně rozhorlen. Tloukl do holení vysokých bot jezdeckým bičíkem a drmolil slova hněvu, kterýmž Lupin porozuměl, když se markýz přiblížil.

»… bídník, ale donutím ho. Dnes večer, Sebastiani, slyšíš, dnes večer v deset hodin přijdu… a pak si s ním zahrajeme… To zvíře!«

Sebastiani odvazoval koně. D’Albufex se obrátil k ženě:

»Ať vaši synové dobře bdí… A kdyby se chtěl někdo pokusiti osvoboditi ho, tak tím hůře pro něho… Máte propadliště… Mohu na ně spolehnouti?«

»Jako na jejich otce, pane markýzi,« tvrdil strážce. »Vědí, co pan markýz pro mne učinil a co chce učiniti pro ně. Neucovnou před ničím.«

»Na koně,« pravil d’Albufex, »a vzhůru za lovci.«

Tedy věci se dály tak, jak Lupin předpokládal. Za lovů odbíhal d’Albufex až k Mortepierre, aniž o tom měl kdo nejmenšího tušení. Sebastiani, jenž mu ze starších důvodů – ostatně zbytečných zvěděti je – byl oddán tělem i duší, Sebastiani ho doprovázel a byli pospolu Navštíviti vězně, střeženého třemi syny a ženou hajného.

»Věc je následující,« děl Arsen Lupin Clarisse Mergyové, když se s ní shledal v jedné hospodě v nedaleké vesnici. »Dnes večer, v deset hodin, podrobí markýz Daubrecqua výslechu… trochu prudkému, ale nezbytnému, jakýž bych byl musil sám provésti.«

»A Daubrecq vydá své tajemství…« pravila Clarissa vzrušena.

»Obávám se…«

»Nuže?«

»Nuže,« odvětil Lupin, jenž se zdál velmi klidným, »jsem na rozpacích mezi dvěma plány. Buďto zamezím oné scéně…«

»Jak?«

»Tím, že předejdu d’Albulexe. V devět hodin překročím já, Grognard a Le Ballu hradby, vrazíme do pevnůstky, do věže, odzbrojíme posádku… a je to hotové, Daubrecq je náš.«

»Jestliže ho Sebastianiho synové nehodí do onoho propadliště, o němž se markýz zmínil.«

»Proto také mám v úmyslu použíti tohoto násilného plánu jen v tom případě, že by můj druhý plán byl neuskutečnitelným,« pravil Lupin.

»A tento druhý plán?«

»Je zúčastniti se celé té komedie. Nepromluví-li Daubrecq, budeme míti dosti času připraviti jeho únos za příznivějších okolností. Promluví-li, donutí-li ho, aby prozradil místo, na němž je skryt seznam sedmadvacíti, pak se dozvím pravdy současně s d’Albufexem – a přísahám Bohu, že přijdu dříve než on!«

»Ano… ano,« děla Clarissa. »Ale jakým způsobem chcete býti přítomen?«

»To ještě nevím,« doznal Lupin. »Záviši to na jistých zprávách, které mi má donésti Le Ballu… a těch, které sám zjistím.«

Vyšel z krčmy a vrátil se až počátkem noci. Přišel i Le Ballu.

»Máš knihu?« otázal se Lupin.

»Ano, patrone. Je to ta, co jsem viděl u papírníka v Aumalu. Dostal jsem ji za deset sous.«

»Dej ji sem.«

Le Ballu mu podal starou, roztrhanou a zašpiněnou brožuru s nápisem:

»Návštěva v Mortepierre, 1824, s plánem a obrázky.«

Lupin ihned hledal plánek věže.

»Je to tak…« pravil. »Nad půdu se zdvíhala tři poschodí, která jsou zbořena, a pod povrchem země vyhloubena jsou v samé zemi ještě dvě poschodí, z nichž jedno je zasypáno troskami, kdežto druhé, nejspodnější… Hleďte, zde odpočívá náš přítel Daubrecq. Jméno otié místnosti je významné. Mučírna… Ubohý příteli!… Mezi schodištěm a místností jsou dvoje dveře. Mezi dveřmi pokojík, v němž jsou patrně tři bratři s puškami v rukou…«

»Pravím vám, že je nemožné dostati se tam nezpozorováni.«

»Nemožné… nešlo-li by snad vniknouti tam hořejším zasypaným poschodím a hledati cestu stropem… Ale to je příliš odvážné.«

Probíral dále listy v knížce. Clarissa se otázala:

»Nemá mučírna žádných oken?«

»Ano,« pravil. »Dole, nad řeku… tady je to… zde je malý otvor, jenž jest ostatně označen i zde na mapě. Ale to je na padesátimetrovém srázu… ba, skála je převislá nad vodou. Tedy také nemožné.«

Pročítal jisté odstavce knihy. Kapitola nazvaná »Věž dvou milenců« byla mu nápadná. Četl první řádky:

»Kdysi byla hradní věž nazývána lidem »Věží dvou milenců« ve vzpomínku na drama, které ji zalilo ve středověku lidskou krví. Hrabě de Mortepierre nabyl důkazu o nevěrnosti své ženy a uzavřel ji do mučírny. Ztrávila tam dvacet let. Jedné noci měl její milenec, sir de Tancarville, šílenou odvahu vztyčiti v řečišti žebřík a vyšplhati po skalisku až k oknu mučírny. Přepiloval mříže a podařilo se mu osvoboditi tu, již miloval. Pak pomocí lana sestupoval s ní dolů. Dospěli k vrcholku žebříku, který drželi silní přátelé, když tu hlídka na hradbě vypálila ránu z muškety, která zasáhla muže na rameni. Oba milenci byli sraženi do děsné hlubiny…«

Po přečtení nastalo ticho, dlouhé ticho, za něhož si každý představoval děsnou onu událost. Tedy přec jen muž – tři, čtyři století před tím – odvážil se svého života pro milovanou ženu, vykonal onen výstup, plný netušených překážek, a byl by došel cíle, nebýti bdělosti strážcovy, vzbuzené hlukem. Onen muž se toho odvážil! Ten to učinil!

Lupin pozvedl zraky ke Clarisse. Pohlížela na něho, ale jakým prosebným a žádajícím pohledem! Pohledem matky, dožadující se nemožnosti a schopné obětovat vše pro spásu synovu.

»Le Ballu,« pravil, »jdi pro jemný, pevný provaz, abych si jej mohl ovinouti kolem těla, velmi dlouhý, padesát až šedesát metrů. Ty, Grognarde, vyhledej tři neb čtyři žebříky, které svážeš konci k sobě.«

»Cože? co pravíte, patrone?« zvolali oba muži. »Cože? Vy chcete…? Ale to je šílenství.«

»Šílenství? Proč? To, co udělal jiný, mohu také vykonati.«

»Ale pravděpodobnost sto proti jedné, že si srazíte hlavu.«

»Dobře pravíš, Le Ballu, je jedna pravděpodobnost, že si ji nesrazím.«

»Ale, patrone…«

»Dosti slov, přátelé. Na shledanou za hodinu na břehu řeky.«

Přípravy byly dlouhé. Bylo nesnadno nalézti žebříky, z nichž by mohl býti utvořen jediný, patnáct metrů dlouhý, kterýž by dosáhl až k prvnímu výběžku skály, a bylo třeba mnoho péče, spojiti je pevně na koncích.

Konečně nedlouho po deváté byl žebřík vztyčen uprostřed řeky a upevněn loďkou, jejíž špička byla mezi příčkami a záď se opírala o břeh.

Cesta údolím byla opuštěná a nikdo nerušil podivné ty přípravy. Noc byla temná, nebe pokryto těžkými, nehybnými mraky.

Lupin dal svá poslední nařízení Le Ballu a Grognardovi a pravil usmívaje se:

»Nemohu si představiti, jak to bude zajímavé viděti Daubrecqua, až ho budou skalpovati a stahovati mu řemeny se zad. Opravdu! To stojí za tu cestu.«

Clarissa byla také v loďce. Pravil jí:

»Na shledanou! Ale ani se nehýbejte. A ať se stane cokoliv, ani se nepohněte a nekřičte!«

»Což se může něco státi?« tázala se.

»Panečku! vzpomeňte si na sira de Tancarville. Ve chvíli, když docházel cíle, maje svou zamilovanou v náruči, prozradila ho náhoda. Ale buďte klidna, vše půjde dobře.«

Neodpověděla. Chopila ho za ruku a silně mu ji stiskla.

Vložil nohu na žebřík a přesvědčil se, zda se příliš nekýve. Pak vystupoval.

Rychle dospěl až k poslední příčce.

Tam teprve začínalo nebezpečí výstupu, nejprve velmi obtížného, neboť svah byl velmi příkrý a v polovině výšky se stával téměř skutečnou zdí.

Na štěstí tu byly místy prohlubně, do nichž se mohla vzepříti špička nohy, a ostré křemeny, na nichž se zachytily ruce. Ale dvakráte se kámen vylomil, Lupin uklouzl a dvakráte myslil, že je vše ztraceno.

Když dospěl k hluboké výduti, odpočinul si. Byl vyčerpán a téměř hotov vzdáti se celého podniku. Uvažoval, zda celá věc skutečně stojí za to, aby se vydával takovému nebezpečí.

»Hrome!« pomyslil si, »myslím, že trojčíš, můj starý Lupine. Vzdáti se svého podniku? Daubrecq vybreptá své tajemství, markýz bude pánem listiny, Lupin se navrátí s bžundou a Gilbert…«

Dlouhý provaz, kterýž měl ovinutý kolem pasu, ho tísnil a překážel mu. Rozvinul jej a uvázal jednoduše jeden jeho konec na přezku kalhot. Tak se bude provaz rozvinovati a při sestupu mu bude oporou.

Pak se škrábal dále po nerovné skále, prsty mu krvácely a nehty měl odřeny. Každé chvíle očekával, že se již zřítí. A zoufal téměř, rozeznávaje zřetelně šeptání hlasů na loďce, šeptání tak zřetelné, že se mu zdálo, jako by vzdálenost mezi ním a jeho společníky zůstávala nezměněna.

A vzpomněl si na pána z Tancarville, také osamělého v temnotách, chvějícího se za hluku uvolněných a padajících kamenů. Jak se nejmenší hluk rozléhal nocí! A zpozoruje-li jeden z Daubrecquových strážců s vrcholu věže Dvou milenců onen stín, vyšlehne výstřel… smrt…

Lezl… lezl… a lezl tak dlouho a již myslil, že se minul cílem. Bezpochyby zabočil poněkud vpravo nebo vlevo a dostane se až na okružní cestu. To by bylo hloupé! Což je také možné jinak při podniku, který tak rychlé spletení pohnůtek nedovolilo dříve prostudovati a řádně připraviti?

Zuřivě zdvojnásobil své úsilí, vystoupil o několik metrů, sklouzl, zachytil se, chopil chomáč kořenů, který mu zůstal v rukou, sklouzl znovu a odrazen, zoufalý, vzdával se boje, když se náhle vztyčil a zastavil celým napětím své bytosti, svých svalů a vší své vůle: ze skály, k níž se připínal, zdál se vycházeti hluk hlasů.

Naslouchal. Zvuk přicházel s pravé strany. Vychýliv hlavu, domníval se viděti paprsek světelný, pronikající do temnot prostoru. Jakým záchvatem energie, jakými prostředky se mu podařilo dostati se až tam, o tom si nikdy neučinil pojmu. Ale náhle se ocitl na kraji dosti širokého otvoru, hlubokého alespoň tři metry, prohlubujícího se do stěny skaliska jako chodba, jejíž druhý, mnohem užší konec byl uzavřen třemi mřížemi.

Lupin lezl. Jeho hlava dospěla k mřížím. Viděl…

VIII.

VĚŽ DVOU MILENCŮ.

Mučírna se tyčila nad ním. Byla rozsáhlá, nepravidelného tvaru, rozdělená v nestejné části čtyřmi velkými, mohutnými sloupy, podpírajícími klenbu. Ze zdí a z dlaždic zvlhlých prosakující vodou, vystupoval zápach vlhkosti a plesniviny. Její vzhled v každé době musil býti příšerný, ale v této chvíli bral na sebe cosi tajemného a barbarského při zření vysokých stínů Sebastianiho a jeho synů, šikmých světel, pohrávajících mezi sloupy a vězněm, připoutaným na nízkém lůžku.

Daubrecq byl v popředí, pět neb šest metrů před podprsním okénkem, za nímž se chopil Lupin. Kromě starých, antických řetězů, jimiž ho připoutali na jeho lůžko, ovíjely i kožené řemeny jeho zápěstí a nohy a důmyslné zařízení přenášelo každý jeho nejmenší pohyb na zvonek, zavěšený na vedlejším pilíři.

Lampa, stojící na stoličce, svítila mu přímo do tváře.

Vedle Daubrecqua stál markýz d’Albufex a Lupin viděl jeho bledou tvář, prošedivělý vous, vysokou a štíhlou postavu, viděl, kterak markýz pohlíží na svého vězně s výrazem uspokojení a ukojeného záští.

Několik minut uplynulo v úplném tichu. Pak markýz nařídil:

»Sebastiani, zapal ty tři pochodně, ať lépe vidím.«

A když byly pochodně zapáleny a když se byl dosti napozoroval Daubrecqua, schýlil se k němu a děl téměř něžně:

»Nevím, co se mezi námi dvěma odehraje, ale přes to tu zažiji v tomhle sklepení minuty nejvyšší rozkloše. Tys mi natropil tolik zla, Daubrecqu! Co jsejn se naplakal…! Ano… skutečné slzy… slzy zoufalství… Ukradl jsi mi peníze, celé jmění…! A ty obavy před tvým udáním! Jakmile by bylo mé jméno prozrazeno, byl to můj konec, nečest… Ah ty šibale…«

Daubrecq se nehýbal. Neměl skřipce, ale brýle, které mu zůstaly, třpytily se v jasu světel. Zřejmě zhubnul a lícní kosti my vyvstávaly nad vpadlými tvářemi.

»Nuže,« děl d’Albufex, »teď se vypořádáme. Zdá se mi, že se v okolí potuluje několik chlapíků. Bůh tě chraň, aby to nebylo pro tebe a aby se tě nepokusili osvoboditi, neboť to, jak víš, by bylo tvým okamžitým zatracením… Sebastiani, účinkuje propadliště neustále dobře?«

Sebastiani přistoupil, poklekl na jedno koleno, otočil a pozdvihl železný kruh u samého lůžka, kterýž Lupin až dosud nezpozoroval. Jedna z dlaždic se odsunula, odkrývajíc zející černý otvor.

»Vidíš,« pokračoval markýz, »vše je připraveno, a mám po ruce vše, čeho je mi třeba, ba i propadlišť, a to, jak praví legendy zámku, nezměrných propadlišť! Tedy nemůžeš spoléhati na žádnou pomoc. Chceš mluviti?«

Když se Daubrecq nehýbal, pokračoval:

»Vyslýchám tě, Daubrecqu, po čtvrté. Po čtvrté se musím vyrušovati, abych od tebe požadoval listinu, již skrýváš, a abych se tak vymkl tvému vydírání. Pravím: po čtvrté a naposledy. Chceš mluvit?«

Totéž ticho. D’Albufex pokynul Sebastianimu. Sebastiani přistoupil, následován dvěma syny. Jeden z nich držel v ruce hůl.

»Začněte!« nařídil d’Albufex po několika vteřinách očekávání.

Sebastiani popustil řemeny na Daubrecquově zápěstí a vstrčil mezi ně hůl.

»Mám točiti, pane markýzi?«

Opět ticho. Markýz čekal. Daubrecq sebou ani nepohnul. D’Albufex zamručel:

»Tak tedy mluv! Proč chceš trpěti?«

Žádná odpověď.

»Toč, Sebastiani!«

Sebastiani otočil holí o jednu úplnou otáčku. Pouta se napiala. Daubrecq zasténal.

»Nechceš mluvit? Víš dobře, že neustanu, že je mi nemožno ustati a že tě držím a že, bude-li třeba, že tě zničím až k smrti. Nechceš mluvit? Ne…? Sebastiani, ještě jednou kolem.«

Muž poslechl. Daubrecq se bolestí vymrštil na lůžku a s řevem klesl zpět.

»Blbče!« vykřikl markýz, zachvívaje se rozčilením. »Mluv přec! Cože? Ty ještě nemáš oné listiny dost? Už patří zase jinému, tak tedy mluv… kde je? Slůvko, jediné slůvko, a necháme tě na pokoji… A zítra, až budu míti listinu, budeš svoboden. Svoboden, slyšíš? Ale, pro Boha, mluv! Ah, ty zvíře…! Sebastiani!«

Sebastiani se opřel ještě jednou. Kosti zapraskaly.

»Pomoc! pomoc!« řval Daubrecq chraplavým hlasem, pokoušeje se nadarmo vyrvati se z pout.

A zcela tiše zašeptal:

»Milost, milost!«

Bylo to děsné divadlo! Tři Sebastianiho synové měli tváře vyděšené, Lupin se chvěl a jeho srdce bušilo a chápal, že by on sám nebyl nikdy schopen vykonati podobnou věc. Ale přes to lačně čekal na významná slova. Zví vše! Daubrecquovo tajemství se vyjádří hláskami, slovy vyrvanými bolestí. A Lupin již myslil na návrat, na očekávající ho auto, na šílenou jízdu k Paříži, na blízké vítězství!

»Mluv!« děl d’Albufex, »mluv a je skončeno.«

»Ano… ano,« koktal Daubrecq.

»Nuže?«

»Později… zítra…«

»Ah, blázníš? Zítra! Co tě to napadá. Sebastiani, ještě jednou kolem.«

»Ne… ne…« řval Daubrecq, »ne, zadrž!«

»Mluv!«

»Nuže, budiž… Papír je skryt…«

Ale muka byla příliš veliká. Daubrecq pozdvihl s posledním úsilím hlavu, vydal několik nesrozumitelných zvuků, dvakráte zablábolil slovo »Mary…, Mary…« a vyčerpán svalil se zpět.

»Pusť přec!« poručil d’Albufex Sebastianimu. »Hrome, snad jsme nepřekročili míru?«

Ale prosté ohledání ukázalo, že Daubrecq pouze omdlel. Tu d’Albufex sám vyčerpán usedl na kraj lůžka a osušuje kapky potu, perlící se mu na čele, zaklel:

»Zatracené zaměstnání…«

»Snad je toho pro dnes dosti?« děl Sebastiani, jehož hrubá tvář prozrazovala pohnutí… »Zítra můžeme pokračovati nebo pozítří…«

Markýz mlčel. Jeden z mladíků mu podal láhev s koňakem. Nalil si půl sklenice a vypil ji jedním douškem.

»Zítra,« pravil, »ne! Hned! Ještě trochu práce. Tak daleko, jako už je – to nebude nesnadné.«

Přitáhl Sebastianiho stranou, až pod samé okénko:

»Slyšel jsi? Co chtěl říci oním slovem: »Mary?« Opakoval je dvakrát…«

»Ano, dvakrát,« pravil strážce. »Snad svěřil listinu, kterouž od něho požadujete, nějaké ženě, která se jmenuje Marie – Mary.«

»Nikdy!« namítl d’Albufex. »Nic nikomu nesvěřil… To značí cosi jiného.«

»Ale co, pane markýzi?«.

»Co? Toho se brzo dozvíme, za to ti ručím!«

V té chvíli Daubrecq zhluboka vzdychl a pohnul se na svém loži.

D’Albufex, jenž nabyl opět celé své chladnokrevnosti a nespouštěl očí s nepřítele, přistoupil k němu a pravil:

»Vidíš, Daubrecqu… že je šílenstvím odporovati… Je-li někdo přemožen, musí se podrobiti zákonům vítěze, aby se hloupě nemusil dáti mučit. Tak buď rozumný.«

A obrátiv se k Sebastianimu, přikázal:

»Napni pouta… ať to trochu cítí… to ho vzbudí… hraje si na mrtvého.«

Sebastiani se chopil hole a otáčel, až se řemeny dotkly rozedraného masa. Daubrecq sebou škubl.

»Dosti, Sebastiani,« poručil markýz. »Zdá se mi, že náš přítel má nejlepší vlohy na světě a že chápe nutnost dorozuměti se. Že ano, Daubrecqu? Skončíme raději? Máš pravdu!«

Dva muži byli skloněni nad pacientem: Sebastiani, držící v ruce hůl, d’Albufex, jenž se chopil lampy a svítil mu do tváře.

»Jeho rty se pohybují… bude mluviti… Promluví! Sebastiani, povol trochu, nechci, aby náš přítel trpěl… Ale ne, ne, jen raději přitáhni… myslím, že náš přítel váhá… Ještě jednou kolem… Stůj!… už jsme tu… Ah! můj milý Daubrecqu… nebudeš-li lépe slabikovati jak tohle, je to marné… Cože? Co pravíš?«

Arsen Lupin zadrmolil kletbu. Daubrecq mluvil a on, Lupin, ho nemohl slyšeti. Nadarmo napínal sluch, potlačoval bušení srdce a šumot tepen, žádný zvuk nedolehl k jeho sluchu.

»Tisíc hromů,« pomyslil si. »Na to jsem nepomyslil. Co dělat?«

Byl téměř schopen vytáhnouti revolver a prohnati Daubrecquovi kulku hlavou, aby krátce zamezil veškeré vysvětlení. Ale pomyslil, že by tím i sám nezvěděl ničeho více a že bude nejlépe ponechati záležitosti volného průběhu.

A dole v mučírně zatím pokračovala zpověď, nezřetelná přerývaná tichem a nářkem. D’Albufex nepouštěl své kořisti.

»Dále… Dokonči!«

A zakončoval Daubrecquova slova souhlasnými výkřiky:

»Dobře…! Výborně…! To je nemožné! Opakuj to ještě jednou, Daubrecqu…! Ah! to je směšné…! A nikoho to nenapadlo? Ani Prasvilla? To je hlupec…! Popusť přece, Sebastiani… Vidíš, že náš přítel je celý udýchán… Klidně, Daubrecqu… neunavuj se… Nuže, příteli, pravil jsi…«

To byl konec… Dlouhé šeptání, které d’Albufex vyslechl bez přerušování a z něhož Lupin nezachytil ani jediné hlásky. Pak markýz povstal a zvolal radostným hlasem:

»Tady je to…! Díky, Daubrecqu! A věř, že nikdy, nezapomenu, co jsi učinil. Až budeš potřebovati, přijď jen zaklepati na má vrata, v kuchyni bude pro tebe vždy kousek chleba a trochu vody, Sebastiani, opatruj pána dokonale, jako by to byl tvůj vlastní syn. A nejdříve mu sejmi pouta. Člověk nesmí míti srdce, aby mohl bližního spoutati tak jako kuře.«

»Mám mu dáti napíti?« navrhl Sebastiani.

»Tak jest, dej mu napít.«

Sebastiani a jeho synové rozvázali řemeny, třeli rozbolavěné zápěstí a obvázali je plátnem, na kteréž nanesli jakousi mast. Pak dali Daubrecquovi několik doušků koňaku.

»Je ti lépe?« pravil markýz. »Bah, to nebude nic. Za několik hodin ani o tom nebudeš věděti a budeš se moci chlubiti, že jsi zkusil mučení jako za časů svaté inquisice. Máš to štěstí!«

Pohlédl na hodinky.

»Dosti žvanění, Sebastiani. Tvoji synové ať bdí jeden po druhém. Ty mne doprovoď k poslednímu vlaku na stanici.«

»Tedy ho necháme tak nespoutaného, pane markýzi?«

»Pročpak ne? Myslíš, že ho zde budeme držeti až do smrti? Ne, Daubrecqu, spi klidně. Zítra odpoledne půjdu k tobě… a je-li dokument na onom místě, jak jsi mi řekl, zatelegrafuji a budeš propuštěn. Nelhal jsi, což?«

Vrátil se k Daubrecquovi a znovu se k němu sklonil:

»Nežvanil jsi jen tak, že ne? Bylo by to od tebe hloupé. Ztratil bych nanejvýš den, kdežto ty bys ztratil zbytek svého života. Ale ne, ne, skrýše je příliš dobrá. To nevynalézáme jen pro zábavu. Na cestu, Sebastiani. Zítra dostaneš telegram.«

»A nenechají-li vás vejíti do domu, pane markýzi?«

»Proč pak?«

»Dům v Lamartinově třídě je zabrán Prasvillovými lidmi.«

»Neznepokojujte se, Sebastiani, vstoupím, ne-li dveřmi, tož oknem. A ne-li oknem, budu se uměti dorozumět s jedním z Prasvillových lidí. Je to pouze otázka peněz.

A díky Bohu, těch mi teď nebude chybět. Dobrou noc, Daubrecqu!«

Vyšel, provázen Sebastianem, a těžká dvířka se za ním zavřela.

Ihned pustil se Lupin na zpáteční cestu, podle plánu, kterýž si zosnoval za poslední scény.

Plán byl jednoduchý: spustiti se pomocí provazů až dolů, vzíti své přátele s sebou, vskočiti do auta a na pusté cestě, vedoucí k Aumalskému nádraží, přepadnouti d’Albufexa a Sebastianiho. A až budou d’Albufex a Sebastiani vězni, pak se již věc uspořádá tak, aby jeden z nich promluvil. D’Albufex mu ukázal, jak se toho chopiti, a Clarissa Mergyová bude pro spásu svého syna neúprosnou.

Vytáhl provaz nahoru a hmatem hledal výčnělek skály, kolem něhož by jej mohl ovinouti, tak aby oba splývající konce mohl pojmouti při sestupu do rukou. Ale když nalezl hledané, tu místo aby rychle jednal – neboť věc kvapila – zůstal nehybným a přemýšlel. V poslední chvíli ho neuspokojoval jeho záměr.

»Je to pošetilé, co dělám, pošetilé a nelogické. Kdo mi dokazuje, že mi d’Albufex a Sebastiani neuniknou? Kdo mi dokazuje, že i když budou v mé moci, skutečně promluví? Ne, zůstanu! Raději se pokusím… ano raději… bude tak lépe. Ne ony dva přepadnouti… ale Daubrecqua. Je vyčerpán, bez síly k odporu. Řekl-li své tajemství markýzovi, není příčiny, proč by mi ho neřekl, užiji-li já a Clarissa těchže prostředků. Schváleno! Uneseme Daubrecqua!«

A dodal jako pro sebe:

»Ostatně, čeho se odvažuji? Nepodaří-li se, pojedu s Clarissou do Paříže a spolu s Prasvillem sorganisujeme v paláci v Lamartinově třídě tak pečlivý dozor, že d’Albufex nebude moci využitkovati Daubrecquova sdělení. Hlavní je, aby byl Prasville varován – a to bude.«

Na věži blízké vesnice odbíjela půlnoc. To znamenalo pro Lupina, že má šest až sedm hodin času k vykonání svého nového plánu. Začal ihned.

Nedaleko otvoru šachty rostl silný keř. Nožem nařezal několik větviček a z nich pak dvanáct stejných kousků – příček žebříku. Vytáhl svůj provaz, přeložil na dvě stejné části a upevnil v jisté vzdálenosti dvanáct příček. Provazový žebřík měřil asi šest metrů a to dostačovalo.

Když se navrátil ke mříži, byl v mučírně u Daubrecqua pouze jeden ze tří synů strážcových. Kouřil dýmku. Daubrecq dřímal.

»Hrome!« pomyslil Lupin, »což bude ten chlapík bdíti celou noc? V tom případě mohu odtáhnouti!«

Pomyšlení, že d’Albufex je pánem tajemství, ho silně znepokojovalo. Od výstupu, jehož byl svědkem, měl velmi jasný dojem, že markýz pracoval »na vlastní účet« a že nechtěl se odebráním listiny jen vymknouti nátlaku Daubrecquovu, ale zmocniti se i Daubrecquovy všemocnosti a dobýti si nového jmění způsobem, jako učinil Daubrecq.

Od té chvíle by se pro Lupina rozpoutala nová bitka a měl by nového nepřítele. Rychlý postup událostí nedovoloval připustiti podobnou možnost. Stůj co stůj bylo nutno zameziti d’Albufexovi cestu a varovati Prasvillea.

Ale Lupin byl přec jen zdržován nadějí, že nějaká náhoda mu umožní pokusit se…

Odbilo půl jedné. Pak jedna. Čekání stávalo se příšerným a ledová mlha stoupala od řeky a Lupinem pronikal chlad.

V dáli slyšel klus koně.

»Sebastiani se vrací z nádraží,« pomyslil si.

Ale syn, jenž bděl v mučírně, dokouřil svůj tabák, otevřel dveře a žádal své bratry o jiný. Neměli, vyšel tedy, aby si došel do pavilonu.

A Lupin byl jako u vyjevení. Sotvaže se uzavřely dveře, tu Daubrecq, jenž tak tvrdě spal, usedl na svém lůžku, naslouchal, postavil na zem jednu nohu, pak druhou, pak se vztyčil, sice trochu vrávoraje, ale přec pevněji, než by se mohlo mysliti. Zkoušel své síly.

»Hleďme,« pravil si Lupin, »chlapík má chuť. Mohl by mi velmi dobře sám pomoci při svém únosu. Jen jedno mne znepokojuje… Dá se přesvědčiti? Bude chtít jíti se mnou? Nebude myslit, že tato zázračná pomoc, přicházející mu jako s nebe, není markýzovou nástrahou?«

Ale náhle si vzpomněl onoho dopisu, který dal napsati od staré sestřenice Daubrecquovy, onoho doporučujícího dopisu, který starší ze sester Rousselotových podepsala svým jménem Eufrasie.

Dopis byl zde, v kapse. Vzal jej a napial sluch. Nic, jen tichý zvuk Daubrecquových kročejů na dlaždicích. Lupin soudil, že je chvíle příznivá. Rychle prostrčil ruku mřížemi a hodil dopis.

Daubrecq byl jako vyjeven.

Obálka slétla do místnosti a ležela na zemi na tři kroky od Daubrecqua. Odkud přišla? Zdvihl hlavu k oknu a pokoušel se proniknouti temnotou, zahalující celou horní část místnosti. Pak se podíval po obálce, neodvažuje se jí dosud dotknouti, jako by se obával nějaké nástrahy. Pak náhle se rozhlédl směrem ke dveřím, rychle se sehnul, chopil obálku a roztrhl ji.

»Ah!« oddychl si radostně, vida podpis.

Četl šeptmo dopis:

»Je nutno úplně důvěřovati doručiteli těchto řádků. On, dík penězům, které jsme mu daly, uměl odkrýti tajemství markýzovo a on sestrojil plán k útěku. Vše je připraveno.«

Eufrasie Rousselotová.

Přečetl dopis znovu, opakoval: »Eufrasie… Eufrasie« a znovu pozdvihl hlavu.

Lupin zašeptal:

»Potřebuji dvě nebo tři hodiny, abych přepiloval mříže. Vrátí se Sebastiani a jeho synové?«

»Ano, bezpochyby ano,« zašeptl Daubrecq právě tak tiše, »ale myslím, že mne nechají.«

»Ale spí v předsíni?«

»Ano.«

»Nebudou nás slyšeti?«

»Ne, dveře jsou příliš silné.«

»Dobře. V tom případě to nebude tak dlouhé. Mám provazový žebřík. Budete moci vystoupiti i bez pomoci?«

»Doufám… pokusím se… rozbili mi kotníky v zápěstí… Zvěř! Sotva mohu pohybovati rukama… mám pramálo sil… Ale přesto se pokusím… musím…«

Přerušil se, naslouchal a přiloživ prst na ústa, zašeptal:

»Pst!«

Když Sebastiani a jeho synové vešli, tu Daubrecq, jenž zatím již skryl dopis a ulehl, předstíral náhlé probuzení. Strážce přinášel láhev vína, sklenici a něco jídla.

»Jak se vede, pane poslanče?« zvolal. »Hrome, snad jsme trochu moc utáhli pouta… je to brutální ten svěráček. Dělalo se to často za doby velké Revoluce a za Bonaparta. Byl to pěkný vynález… a čistý… bez krve! A ne zdlouhavý… za dvacet minut je tajemství venku.«

Sebastiani se dal do smíchu.

»Ostatně, pane poslanče, přijměte mé blahopřání! Skrýše je výborná. Kdo by si to byl kdy pomyslil…! Vidíte, to nás mátlo – pana markýze a mne – to jméno Mary, které jste nejprve řekl. Ovšem, nelhal jste… Jenže, slovo… zůstalo na cestě. Měl jste dokončiti. Ale ne, opravdu, je to směšné! Tedy na stolku ve vaší pracovně! Ne, to je k smíchu.«

Sebastiani přecházel místností a mnul si ruce.

»Pan markýz je velmi spokojen, tak spokojen, že se dokonce zítra osobně navrátí, aby vás propustil. Ano, přemýšlel, bude nutno vykonati několik formalit… snad podepsat několik šeků! Vrátiti panu markýzovi jeho peníze a zaplatiti za námahu. Ale to je pro vás přece maličkostí! A mimo to nemáte teď už žádných řetězů, ani řemenů, zachází se s vámi jako s králem! A mám přímý rozkaz nabídnouti vám láhev vína a láhev koňaku.«

Sebastiani řekl ještě několik posměšků, pak vzal lampu, rozhlédl se ještě jednou místností a pravil svým synům:

»Nechejme ho spát. Vy si také odpočiňte, ale spěte jen jedním okem… člověk nemůže nikdy věděti…«

Vyšli.

Lupin sečkal chvíli a pak pravil tiše:

»Mohu začíti?«

»Ano, ale pozor! Je možné, že se sem za hodinu nebo dvě přijdou podívat.«

Lupin se dal do díla. Měl ostrý pilník a železo mříží, zrezivělé a prožrané časem, bylo místy téměř lámavé. Dvakrát se Lupin zarazil a naslouchal. Ale bylo to jen hrýzání myší v troskách hořejšího poschodí nebo let nějakého nočního ptáka. Pak zase pokračoval, podněcován Daubrecquem, jenž naslouchal u dveří a byl by ho zavčas varoval.

»Uf,« oddychl si po posledním tahu pilníkem, »to jsem rád, neboť ten zatracený tunel je trochu úzký. A zima je také pěkná…«

Opřel se oběma rukama o mříž, kterou dole přepiloval, a brzy se mu podařilo ohnouti ji s dostatek, aby otvorem bylo možno proklouznouti. Pak musil zpět, k širšímu konci chodby pro žebřík, který zavěsil na zbývající dvě mříže. Zavolal:

»Pst…! Zde je… Jste hotov?«

»Ano… jsem… ještě chvíli… poslechnu … Dobře… Spí… Dejte mi žebřík…«

Lupin rozvinul žebřík a pravil:

»Mám sestoupiti?«

»Ne… jsem trochu sláb… ale půjde to přec…«

Vskutku, dostal se dosti rychle k otvoru chodby a pustil se do ní za svým zachráncem. Ale zdálo se, že svěží vzduch jej omamuje. Mimo to, aby si dodal sil, vypil před tím půl láhve vína, čehož jeho zeslabený žaludek nesnesl, a musil nyní ulehnouti v chodbě. Ležel tak půl hodiny a Lupin, ztráceje trpělivost, uvázal ho již na jeden konec svého provazu, jehož druhý konec upevnil na mříži a hotovil se spouštěti ho dolů jako balík zboží.

V tom se Daubrecq vzbudil.

»Už je lépe,« zašeptal, »cítím, že je mi lépe. Bude to dlouhé?«

»Dosti dlouhé, jsme padesát metrů vysoko.«

»Což d’Albufex nepředpokládal možnost útěku touto cestou?«

»Skála je srázná.«

»A vám se podařilo?«

»Panečku… vaše sestřenky naléhaly. A pak je nutno žíti, že ano, a ony byly štědré.«

»Ty dobré duše!« děl Daubrecq. »Kde jsou?«

»Dole, v loďce.«

»Je tu řeka?«

»Ano, ale nemluvme, je to nebezpečné.«

»Ještě slovíčko. Byl jste tu déle, než jste mi hodil dopis?«

»Ne… nanejvýš čtvrt hodiny. Vysvětlím vám… Teď si musíme pospíšiti.«

Lupin šel první, doporučuje Daubrecquovi, aby se dobře držel provazu a sestupoval zvolna pozadu. Mimo to mu pomáhal na nejnebezpečnějších místech.

Potřebovali čtyřicet minut času, než se dostali k výběžku skály, a Lupin musil několikráte pomáhati svému spojenci, jehož zápěstí, rozbolestněná ještě mučením, neměla síly a vlády.

Několikráte Daubrecq zasténal:

»Ah, bídníci, ti mne zřídili…! Bídníci! D’Albufexi, to mi draze zaplatíš!«

»Tiše,« děl Lupin.

»Proč?«

»Nahoře slyším hluk.«

Nehybně připiati ke skále, naslouchali. Lupin pomyslil na sira z Tancarville a na hlídku, která hú usmrtila výstřelem z arkebuzy. Zachvěl se, podléhaje úzkosti ticha a temnot.

»Ne,« pravil, »klamal jsem se. Ostatně je to pitomost. Zde nás nemohou zastihnouti.«

»Kdo?«

»Nic… nic… to je hloupost.«

Hmataje hledal a našel příčky žebříku a pokračoval:

»Hleďte, zde je žebřík, vztyčený uprostřed řeky. Střeží jej můj přítel a vaše sestřenky.«

Zapískl.

»Jsem zde,« zvolal polohlasem, »držte žebřík!«

A pravil Daubrecquovi:

»Jdu.«

Daubrecq namítl:

»Nebylo by lépe, abych šel před vámi?«

»Proč?«

»Jsem velmi znaven. Připněte mne provazem k sobě v pasu… Jinak je možné…«

»Ano, máte pravdu,« děl Lupin… »pojďte sem blíže.«

Daubrecq se přiblížil a poklekl na skále. Lupin ho přivázal, pak, schýlen, uchopil jednu z příček, aby se žebřík nechvěl.

»Jděte,« pravil.

V téže chvíli ucítil prudkou bolest v rameni.

»Hrome!« děl, klesaje.

Daubrecq ho bodl nožem poněkud vpravo od šíje.

»Ah, bídníče!… bídníče!…«

Ve stínu zřel Daubrecqua, odvazujícího provaz a slyšel ho mručeti:

»Jseš příliš pitomý… Přineseš mi dopis od mých sestřenic Rousselotových, v němž jsem ihned poznal písmo mladší Adelaidy, kterýž však ta mazaná Adelaida z nedůvěry, a aby mne varovala, podepsala jménem starší Eufrasie Rousselotovy. Tak vidíš, jak sis dal… Přemýšlím-li trochu jsi pan Arsen Lupin, že ano… ochránce Clarissin… zachránce Gilbertův… Ubohý Lupine, myslím, že je s tebou zle… Nebodám často, ale když už, pak to stojí za to…«

Sklonil se k poraněnému a prohledal mu kapsy:

»Dej mi přec svůj revolver. Doznáš, že tvoji přátelé pochopí téměř okamžitě, že to není jejich patron, a pokusí se mne zadržeti… A poněvadž nemám žádných sil, jedna neb dvě kulky… S Bohem, Lupine. Shledáme se na onom světě? Zamluv mi byt s moderním zařízením… S Bohem, Lupine, a mé vřelé díky… neboť, nebýti tebe, nevím opravdu, co by se ze mne bylo stalo.

Hrome! d’Albufex to uměl! U ďasa… jsem rád, že se s ním setkám!«

Daubrecq skončil své přípravy. Zapískl znovu. Odpověděli mu z dola.

»Tu jsem,« pravil.

S napětím sil natáhl Lupin ruku, aby ho zadržel, ale sáhl jen do prázdna. Chtěl křičeti, varovati své druhy, i hlas mu uvízl v hrdle.

Pociťoval děsné ztrnutí celého těla. V spáncích mu bušilo.

Náhle zazněly dole výkřiky. Pak výstřel. Pak druhý a po něm vítězný smích. A nářek ženy, sténání. A brzy po tom ještě dva výstřely.

Lupin myslil na Clarissu, zraněnou, snad mrtvou, na Daubrecqua vítězně prchajícího, na d’Albufexe, na křišťálovou zátku, jíž se ten nebo onen soupeř zmocní, aniž tomu bude kdo brániti. Pak se mu náhle zjevil sir z Tancarville, padající se svou milenkou do hlubin. Zašeptal několikráte:

»Clarisso…! Clarisso…! Gilberte!«

Kolem něho nastalo ticho, pronikl jím neskonalý klid a bez veškerého odporu měl dojem, že jeho tělo, bezmocné, ničím nezadržované, šine se na samý pokraj skály, k hlubině…

IX.

V TEMNOTÁCH.

Pokoj v hotelu v Amiensu… Arsen Lupin nabývá opět poprvé poněkud vědomí. U jeho lože je přítomna Clarissa i Le Ballu.

Oba dva rozmlouvají a Lupin, ponechávaje oči zavřené, naslouchá. Dozvídá se, že se již strachovali o jeho bytí, ale teď že je nebezpečí překonáno. Pak během rozhovoru zachycuje různá slova, která mu zjevují, co se dálo oné tragické noci montepierreské, dozvídá se o sestoupení Daubrecquově, zděšení svých druhů, nepoznávajících svého patrona, o krátkém boji, o Clarisse, vrhající se na Daubrecqua a zraněné výstřelem do ramena, o Daubrecquovi, prchajícím na druhý břeh, o Grognardovi, vystřelivším za ním dvě rány a pronásledujícím ho a o Le Balluově výstupu po žebříku a nalezení bezvládného těla Lupinova.

»A opravdu,« vysvětluje Le Ballu, »ještě teď si nemohu vysvětliti, proč nespadl. Byla tam sice malá prohlubenina, ale tak nakloněná, že i napolomrtvý musil se držeti všemi desíti prsty. U ďasa, bylo na čase!«

Lupin naslouchá, naslouchá napiatě. Sbírá své síly, aby seřadil a pochopil ona slova. Ale náhle je pronešena děsná věta: Clarissa, plačíc, mluví o uplynulých osmnácti dnech, o osmnácti dnech ztracených pro Gilbertovu záchranu.

Osmnáct dní! Tento počet děsí Lupina. Myslí, že je všemu konec, že se nebude nikdy vzmoci a pustiti se do boje a že Gilbert a Vaucheray zemrou… Mozek mu vypovídá službu… a zase horečky a opět třeštění…

*

A nadešly jiné dny. Je to snad doba, o níž mluví Arsen Lupin jako o nejděsnější svého celého života. Měl dosti vědomí a chvil s dostatek jasných, aby si přesně uvědomil celé postavení, ale nemohl sjednotiti své myšlenky, provésti nějakou úvahu, a nemohl svým přátelům doporučiti to neb zakázati ono.

Když se probouzel ze svého bezvědomí, spočívala jeho ruka často v rukou Clarissy a v onom polospánku, v němž zadržuje horečka, vyslovoval k ní podivná slova něhy a vášně, zapřísahaje ji, děkuje a blahořeče jí za vše, co světla a radosti přinášela do jeho temnot.

Pak klidnější již a nechápaje plně, co byl řekl, pokoušel se žertovati:

»Měl jsem zase horečku? Co jsem asi nažvanil za hlouposti?«

Ale z Clarissina mlčení cítil, že může říci všechny ty hlouposti, které v něm vzbouzela horečka. Clarissa ho neslyšela. Péči, již prokazovala nemocnému, její oddanost, bdělost, nepokoj při nejmenším zhoršení, to vše se netýkalo jeho, Arsena, ale platilo možnému zachránci Gilbertovu. Úzkostlivě sledovala pokračování uzdravování… kdy bude schopen dáti se opět do boje? Nebylo šílenstvím zdržovat se u jeho lůžka, zatím co každý den unášel část malé již naděje?

Lupin si neustával opakovati s intimní důvěrou, jíž mohl působiti a svou nemoc:

»Chci se uzdraviti… chci se uzdraviti…«

A po celé dny se ani nehýbal, aby popřál obvazu a ráně klidu a nezpůsobil sebemenší podráždění nervů.

Nutil se nemysliti na Daubrecqua, ale obraz děsného jeho nepřítele se navracel tvrdošíjně sám a nevolán.

*

Jednoho jitra se Arsen Lupin probudil značně posílenější. Rána byla uzavřena, teplota byla téměř normální. Známý lékař, který k němu každodenně dojížděl z Paříže, slíbil mu, že může nazítří povstati. A toho dne, za nepřítomnosti svých druhů a Mme Mergyové, kteří všichni tři odjeli den před tím na pátrání, dal se v křesle donésti k otevřenému oknu.

Cítil život navracející se do žil s jasem slunce a vlahým vzduchem, ohlašujícím návrat jara. Podařilo se mu docíliti spojitosti myšlenek a fakta se řadila v jeho mozku opět podle logického pořadu a jich tajných vztahů.

Večer obdržel od Clarissy telegram, oznamující že věci stojí špatně a že spolu s Grognardem a Le Ballu zůstane v Paříži. Znepokojen touto zprávou ztrávil špatnou noc. Co to mohlo býti za novinky, které vyvolaly Clarissinu zprávu?

Příštího dne však přijela, přišla do jeho pokoje, bledá, s očima zarudlýma pláčem a s vyčerpanými silami sklesla u jeho lůžka.

»Zmateční stížnost je zamítnuta,« zasténala.

Ovládl se a děl udiveným hlasem:

»Což jste v to doufala?«

»Ne… ne,« pravila, »ale přece… doufáme proti své vůli…«

»Včera byla zamítnuta?«

»Již před týdnem. Le Ballu m to zamlčel a já se již ani neodvažuji čísti noviny.«

Lupin naléhal:

»Zbývá milost…«

»Milost? Myslíte, že udělí milost spoluvinníku Arsena Lupina?«

Vyslovila tato slova s prudkostí a hořkostí, kterouž se nezdál pozorovati, a odpověděl:

»Vaucherayovi snad ne… ale s Gilbertem budou míti slitování, s jeho mládím…«

»Nebudou míti slitování.«

»Jak to víte?«

»Mluvila jsem s jeho obhájcem.«

»S jeho obhájcem! A co jste mu řekla?«

»Řekla jsem mu, že jsem Gilbertova matka, a tázala se ho, zda, kdyby prohlásil jeho pravé jméno, nemohl by docíliti vlivu na rozsudek… nebo alespoň docíliti odkladu…«

»To jste udělala?« zašeptal. »Vy jste doznala…«

»Především Gilbertův život! Co je mi po mém jménu mého manžela!«

»A což jméno vašeho malého Jacquesa?« namítl Lupin. »Máte právo zatratiti Jacquesa a učiniti z něho bratra odsouzence k smrti?«

Sklonila hlavu. Pokračoval:

»Co vám odpověděl obhájče?«

»Odpověděl mi, že by to Gilbertovi nikterak neposloužilo. A přes všechno jeho namítání jsem dobře viděla, že i on nemá žádné naděje, že by komise milostí zmařila rozsudek.«

»Komise, budiž, ale president republiky?«

»President je vždy téhož náhledu jako komise.«

»Tentokráte nebude.«

»A proč?«

»Poněvadž bude naň působeno.«

»Jak?«

»Navrácením listiny sedmadvaceti.«

»Což ji máte?«

»Ne.«

»Nuže?«

»Budu ji míti.«

Jeho jistota byla neochvějná. Tvrdil to s takovým klidem a s takovou důvěrou v nekonečnou moc své vůle.

Lehce pokrčila rameny, méně důvěřivá.

»Nepodařilo-li se d’Albufexovi vyrvati mu listinu, může jednati jediný člověk – tím je Daubrecq sám.«

Pravila tato slova tichým a roztržitým hlasem, který jím zachvěl. Pomýšlela ještě, jak se často domníval, shledati se s Daubrecquem a zaplatiti mu za Gilbertovo zachránění?

»Přísahala jste mi,« pravil. »Připomínám vám to. Bylo smluveno, že boj s Daubrecquem povedu já a že nikdy nebude možnosti shody mezi ním a vámi.«

Odvětila:

»Nevím ani, kde je. Kdybych to věděla, což bych vám to neřekla?«

To byla vyhýbavá otázka. Ale nenaléhal, umiňuje si bdíti nad ní, a otázal se jí – neboť některé podrobnosti mu byly dosud neznámy:

»Tedy se neví, co je s Daubrecquem?«

»Neví. Ale rozhodně byl zasažen jednou střelou Grognardovou, neboť den po jeho útěku jsme v jednom příkopě nalezli zakrvácený kapesník. Mimo to byl na Aumalském nádraží pozorován muž velmi zesláblý a kráčející jen s největší námahou. Koupil lístek do Paříže, vstoupil do prvního vlaku a… to je vše, co víme…«

»Bude asi zraněn vážně,« děl Lupin, »a je ošetřován v některém útulku. Snad též usoudil, že bude moudré vyhnouti se po několik týdnů možným nástrahám policie, d’Albufexovým, vašim, mým a všech svých nepřátel.«

Přemýšlel a pokračoval:

»Co se stalo v Mortepierre po únosu? Nemluvilo se v okolí o ničem?«

»Ne. Za jitra byl provaz vytažen, což dokazuje, že Sebastiani a jeho synové již za noci zpozorovali Daubrecqův útěk. Pak byl Sebastiani po celý den nepřítomen.«

»Ano, šel zpraviti markýze. A co ten dělá?«

»Je doma. A podle Grognardova pátrání není tu nic podezřelého.«

»Je jisto, že nikdo nevnikl do Daubrecquova domu v Lamartinově třídě?«

»Úplně jisto.«

»Ani Daubrecq?«

»Ani Daubrecq.«

»Mluvila jste s Prasvillem?«

»Prasville je na dovolené. Cestuje. Ale vrchní inspektor Blanchon, kteréhož pověřil touto záležitostí, a lidé, střežící dům Daubrecqův, tvrdí, že podle Prasvilleových nařízení je střežení dokonalé a že i v noci bdí stráž u Daubrecquovy pracovny, takže se tam nemůže nikdo dostati.«

»Tedy musí býti křišťálová zátka ještě v Daubrecquově pracovně,« děl Arsen Lupin.

»Byla-li tam před Daubrecquovým zmizením, musí tam býti dodnes.«

»Na psacím stole.«

»Na psacím stole? Proč to pravíte?«

»Poněvadž to vím,« děl Lupin, jenž nezapomněl na větu Sebastianiho.

»Ale neznáte předmětu, v němž je skryta?«

»Ne. Ale psací stůl není velký. Za dvacet minut je prohledán. A je-li potřebí, je za deset minut na třísky!«

Rozmluva unavila poněkud Arsena Lupina, a poněvadž se nechtěl dopustiti žádné nerozvážnosti, pravil Clarisse:

»Slyšte! Prosím vás ještě o dva, tři dny. Dnes je pondělí, čtvrtého března. Pozítří, ve středu, nejpozději ve čtvrtek, budu zase na nohou. A buďte jista, že se nám tentokráte jistě podaří…«

»A do té doby?«

»Až do té doby se navraťte do Paříže. Ubytujte se s Grognardem a Le Ballu ve Franklinově hotelu u Trocadera a střezte Daubrecqův dům. Vy tam máte volný vstup, rozohněte horlivost policistů.«

»Vrátí-li se Daubrecq?«

»Vrátí-li se, tím lépe pro nás, pak ho máme.«

»A přijde-li jen na chvíli, aby ihned zase odešel?«

»V tom případě ho musí Grognard a Le Ballu stopovati.«

»A ztratí-li jeho stopu?«

Lupin neodpovídal. Nikdo nemohl prudčeji pociťovati ona muka odsouzení k nečinnosti! Seděl zde v pokoji hotelu a přec ho tak nutně bylo potřebno na bojišti. Snad i myšlenka na to prodlužovala jeho nemoc.

Zašeptal:

»Jděte, prosím vás, jděte.«

Objevující se mezi nimi rozpaky rostly každým přiblížením děsného dne. Nespravedlivá a zapomínajíc, nebo chtějíc zapomenouti, že sama vehnala svého syna do enghienské affairy, kladla paní Mergyová neustále důraz na to, že spravedlnost pronásleduje Gilberta tak úporně ne pro jeho zločin, ale pro jeho příslušnost k Lupinovi. A k jakému cíli posléze Lupin došel i s napětím všech svých sil a užitím celé své téměř zázračné energie? Jak prospělo jeho zakročení Gilbertovi?

Po chvíli mlčení povstala a vyšla.

Příštího dne byl dosti sláb, ale den později, ve středu, když od něho doktor vyžadoval, aby zůstal až do konce týdne ležeti, otázal se:

»A ne-li, čeho je se mi obávati?«

»Aby se nevrátila horečka.«

»Více ničeho?«

»Ne. Rána je již s dostatek zacelena.«

»Nuže, děj se co děj! Pojedu s vámi autem, v poledne jsme v Paříži.«

Lupina k okamžitému odcestování téměř dohnal dopis Clarissin, obsahující jen stručná slova: »Našla jsem stopy Daubrecquovy.« A pak i zpráva v ranních listech, telegram ohlašující zatčení markýze d’Albufexa, kompromitovaného v záležitosti úplatků panamského průplavu.

Daubrecq se mstil.

A mohl-li se Daubrecq mstíti, bylo jisté, že nemohl markýz této mstě zabrániti tím, že by byl dostal listinu s Daubrecquova stolu do své moci. Bděli tedy policisté v domě na Lamartinově třídě dokonale a spolehlivě a křišťálová zátka byla dosud na svém místě.

Byla tam ještě, a to dokazovalo, že buď se Daubrecq neodvažoval navrátiti se domů, nebo toho nepřipouštěl jeho zdravotní stav, anebo měl posléze dosti důvěry ve svou skrýš a spoléhal na ni úplně, že se ani nezdržoval návratem domů.

V žádném z těchto případů nebylo nijaké pochyby o způsobu postupu: bylo nutno jednati – a to CO nejrychleji. Bylo nutno předejiti Daubrecqua a zmocniti se křišťálové zátky.

Jakmile projelo auto Boulogneským lesíkem a dojelo až k Lamartinově třídě, dal Lupin zastaviti a poroučel se doktorovi. Grognard a Le Ballu, které telegraficky zavolal, již ho očekávali.

»A paní Mergyová?« otázal se.

»Nevrátila se od včerejšího večera. Dozvěděli jsme se z její depeše, že zahlédla Daubrecqua vycházejícího z bytu jeho sestřenic a vstupujícího do vozu. Zjistila, číslo povozu a má nás zpraviti o postupu svého pátrání.«

»A dále?«

»Dále nic.«

»A jiné novinky?«

»Ano, podle »Pařížského poledníku« prořezal si markýz d’Albufex dnešní noci ve své komůrce ve vězení žíly kusem skla. Prý zanechal dlouhý dopis, doznání a současně obvinění, doznání své viny a obvinění Daubrecqua za svůj čin a osvětlující úlohu, již Daubrecq hrál v žáležitosti Průplavu.«

»Toť vše?«

»Ne. Tentýž list oznamuje, že podle vší pravděpodobnosti zavrhla po studiu listin komise milost pro Vaucheraye a Gilberta a že v pátek přijme president Republiky obhájce obžalovaných k poslednímu slyšení.«

Lupin se zachvěl.

»To se nevleče,« pravil. »Je vidno, že Daubrecq uštědřil ihned prvního dne řádný postrk zastaralému stroji spravedlnosti. Ještě týden a je konec. Ah! můj ubohý Gilberte, jestliže nebude svazek listin, které tvůj obhájce pozítří přinese presidentovi Republiky, obsahovati též nabídku navrácení seznamu sedmadvacíti, pak je s tebou, můj ubohý Gilberte, konec.«

»Hleďme, patrone, snad neztrácíte odvahu?«

»Já! To je hloupost! Za hodinu mám křišťálovou zátku. Za dvě hodiny navštívím Gilbertova obhájce a pak je konec strašidlům.«

»Výborně, patrone, opět vás poznáváme. Máme vás očekávati zde?«

»Ne. Vraťte se do hotelu, přijdu pro vás.«

Rozešli se. Lupin zamířil přímo k Daubrecquovu paláci a zazvonil.

Otevřel mu policista, jenž ho ihned poznal. »Monsieur Nicole, že ano?«

»Ano, to jsem já,« odvětil. »Je pan vrchní inspektor Blanchon přítomen?«

»Ano.«

»Mohu s ním mluviti?«

Dovedli ho do pracovny, kdež ho vrchní; inspektor Blanchon uvítal se zřejmým potěšením.

»Pane Nicole, mám rozkaz býti vám úplně k službám. A jsem velice šťasten, že přicházíte právě dnes.«

»Proč, pane vrchní inspektore?«

»Poněvadž je něco nového.«

»Něco vážného?«

»Velmi vážného!«

»Rychle. Mluvte!«

»Daubrecq se navrátil.«

»Cože? Cože?« zvolal Lupin překvapen. »Daubrecq se navrátil? Je tu?«

»Ne. Zase odešel.«

»A byl zde v pracovně?«

»Ano.«

»Kdy?«

»Dnes ráno.«

»A vy jste mu v tom nezabránili?«

»Jakým právem?«

»A nechali jste ho samotna?«

»Na jeho rozhodný rozkaz – ano, nechali.«

Lupin cítil, že bledne.

Daubrecq si přišel pro křišťálovou zátku! –

Mlčel dosti dlouho a opakoval si v duchu jen pro sama sebe:

»Přišel pro ni… Obával se, aby nebyla nalezena, a vzal ji… Hrome, to bylo nevyhnutelné… Jakmile byl d’Albufex zatčen, obviněn a sám obvinil, bylo nutno, aby se Daubrecq bránil. Byl to i pro něho tvrdý oříšek. Po měsících a letech tajemnůstkářství dozvídala se posléze veřejnost, že onou pekelnou bytostí, která zosnovala celé drama sedmadvacíti a která loupila čest lidem a zabíjela, je on, Daubrecq. Co se stane, jestliže ho jako očarováním nebude jeho talisman chrániti? Proto se ho zmocnil.«

A hlasem, chvějícím se touhou po upokojení, se otázal:

»Zůstal tu dlouho?«

»Snad asi dvacet vteřin.«

»Cože? Dvacet vteřin? Déle ne?«

»Déle ne.«

»Kolik hodin bylo?«

»Deset.«

»Mohl již věděti o d’Albufexově sebevraždě?«

»Ano. Viděl jsem z jeho kapsy vyčnívat zvláštní vydání »Pařížského poledníku«, právě proto vydaného.«

»Je to tak… je to tak,« děl Lupin.

A otázal se dále:

»Nedal vám pan Prasville žádné zvláštní rozkazy pro případ, že by se Daubrecq navrátil?«

»Ne. Také, poněvadž pan Prasville je nepřítomen, jsem telefonoval na prefekturu a čekám. Zmizení poslance Daubrecqua způsobilo, jak víte, značný rozruch a naše přítomnost zde je tak dlouho veřejně přípustnou, dokud je nepřítomen, ale jakmile se navrátil, a je jisto, že nebyl ani umučen, ani zabit, pak zde přec nemůžeme zůstati?«

»Co na tom!« děl Lupin roztržitě. »Co na tom, bude-li jeho dům střežen neb ne! Daubrecq přišel – křišťálová zátka je pryč!«

Ještě ani nedokončil tuto větu, když se v jeho mozku vztyčila přirozená otázka: byla-li zátka pryč, bylo tu nějakých materielních známek po jejím předešlém pobytu? Zanechalo odnětí tohoto předmětu, obsaženého patrně v nějakém jiném, stopy nebo prázdné místo?

Zjištění toho bylo snadné. Běželo prostě o to prohlédnouti stůl, neboť z žertů Sebastianiho zvěděl, že na stole byla skrýše. A ona skrýše nemohla býti složitou, neboť Daubrecq nezůstal v pokoji déle dvacíti vteřin, to jest téměř jen pro vejití a vyjití.

Lupin se podíval. A bylo to náhlé. V jeho paměti byl obraz stolu se všemi svými předměty zaznamenán tak dokonale, že nepřítomnost jednoho z nich mu byla ihned nápadnou, jako by tento předmět a zrovna on sám měl zvláštní známku, rozlišující jej od ostatních předmětů na stole.

»Oh!« pomyslil si se záchvěvem radosti, »vše souhlasí… vše… až do počátku slova, které mučení vynutilo Daubrecquovi ve věži mortepierreské. Hádanka je rozluštěna! Tentokráte není možných pochyb a váhání. Docházíme k cíli.«

A neodpovídaje na dotazy inspektorovy, přemýšlel o jednoduchosti skrýše a vzpomínal si na podivuhodnou historku Edgara Poe, v níž ukradený dopis, tak horlivě hledaný, je uložen zcela otevřeně před zraky všech. To, co se nezdá skrývati, nepodezíráme.

»Nuže,« děl si Lupin, vycházeje z domu velmi vzrušen svým objevem, »zdá se, že určeno jest v této zlořečené záležitosti, abych až do konce narážel na nejhorší zklamání. Vše, co jsem vystavěl, se zřítilo. Celým výsledkem je zničení, zmatek.«

Přes to se nepoddával. Znal způsob, jímž poslanec Daubrecq schovával křišťálovou zátku, a od paní Mergyové se dozví o skrýši Daubrecquově. A zbytek bude pak hračkou.

Grognard a Ballu čekali naň v salonu Franklinova hotelu, malého to rodinného hotelu nedaleko Trocadéra. Paní Mergyová dosud nepsala.

»Bah!« pravil, »důvěřuji v ni. Nespustí se Dauibrecqua dříve, dokud nenabude jistoty.«

Ale když utíkalo odpoledne, počínal se znepokojovati. Šlo o bitvu – doufal, že rozhodnou – v níž nejmenší opoždění znamenalo možnost prohry. Svede-li Daubrecq paní Mergyovou se své stopy, jak ho pak vyčenichají? K vyhlazení možných chyb se nedostávalo týdnů, ba ani dní času, zbývalo pouze několik hodin, několik děsně málo hodin.

Zavolal správce hotelu a otázal se ho:

»Jste si jist, že nedošel žádný pneumatický lístek na jméno některého z mých obou přátel?«

»Dokonale jist, pane.«

»A na mé jméno, jméno Nicole?«

»Také ne.«

»To je divné. Očekáváme zprávy od paní Andranové (to bylo jméno, jímž se zapsala Clarissa ve Franklinově hotelu).«

»Ale ta dáma zde byla!« zvolal správce.

»Cože?«

»Ano, byla zde, a poněvadž zde pánové nebyli, nechala pro ně v mém pokoji dopis. Což vám o tom sluha neřekl?«

Lupin a jeho přátelé běželi nahoru.

Vskutku na stole ležel dopis.

»Safra…« děl Lupin, »je otevřen… Jak to…? A co tyhle výstřihy?«

List obsahoval tyto řádky:

»Daubrecq ztrávil týden v hotelu Central. Dnes ráno dal donésti svá zavazadla na nádraží a telefonoval, aby mu bylo reservováno jedno místo ve spacím voze do Nevím, kdy vlak odjíždí, ale budu na nádraží celé odpoledne. Přijďte všichni tři co možná nejdříve. Připravíme únos.«

»Nuže, což!« děl Le Ballu. »Na které nádraží? A kam spací vůz. Vystřihla zrovna ona dvě slova.«

»Ano,« děl Grognard. »Dva výstřihy a obě hlavní stopy chybějí. To je silné. Což ztratila paní Mergyová hlavu?«

Lupin sebou ani nehýbal. Krev se mu tak nahrnula do skrání, že přitiskl na ně pěsti a tlačil se všech sil. Horečka se ho zmáhala, žhavá a zmatená, a jeho vůle, zoufalá až k bolesti, bojovala s touto potměšilou nepřítelkou, kterou bylo nutno okamžitě udusiti, nechce-li sám podlehnouti.

Zamručel klidně:

»Daubrecq byl zde…«

»Daubrecq!?«

»Což je možno mysliti jen na okamžik, že by paní Mergyová snad z roztržitosti ona slova vystřihla? Daubrecq tu byl! Paní Mergyová myslila, že ho střeží, a zatím střežil on ji.«

»Jak to?«

»Patrně prostřednictvím onoho sluhy, který nám neřekl o dopise, ale jenž zpravil Daubrecqua… A on přišel. Četl dopis. A z posměšku vystřihl jen hlavní slova.«

»To se můžeme dozvěděti… otážeme se…«

»Proč? nač? k čemu věděti, jak přišel, když víme, že přišel?«

Prohlížel si dosti dlouho dopis, obracel jej a posléze pravil:

»Pojďme!«

»Kam?«

»Na Lyonské nádraží.«

»Jste si jist?«

»S Daubrecquem si nejsem ničím jist. Ale podle dopisu je nám voliti mezi nádražím Lyonským a Severním, a myslím, že Daubrecquovy affairy, radovánky a zdravotní ohledy vedou ho spíše k Marseillu a Azurovému pobřeží, než do východní Francie.«

Bylo po sedmé hodině, když Lupin a jeho druhové vyšli z Franklinova hotelu. Rychle projeli autem Paříží. Ale pak mohli v několika minutách zjistiti, že Clarissa Mergyová nebyla ani v nádraží, ani v čekárnách, ani na perroně.

»A přec… přec…« mručel Lupin, jehož vzrušení rostlo překážkami. »Když Daubrecq si objednal spací vůz, šlo jistě o večerní vlak. A je teprve půl osmé…«

Noční rychlík se připravoval k odjezdu. Měli ještě času proběhnouti uličkami vozů. Nikde ani Daubrecq, ani paní Mergyová.

Ale když všichni tři odcházeli, tu přistoupil k nim jakýsi posluha.

»Jmenuje se některý z těch pánů pan Le Ballu?«

»Ano, ano, já…« děl Lupin. »Rychle! Co chcete?«

»Ah, to jste vy, pane! Ta dáma mně řekla, že snad budete tři, snad dva… Tak jsem tedy nevěděl.«

»Ale pro Boha, mluvte! Jaká dáma?«

»Dáma, co stála celý den před podavatelnou zavazadel, očekávající…«

»Nuže, mluvte přec! odjela?«

»Ano, luxusním vlakem o půl sedmé. Řekla mi, abych vám sdělil, že se rozhodla v poslední chvíli… Řekla mi, abych vám řekl, že ten pán je v tom vlaku a že jede do Monte-Carla.«

»Ah, hrome,« zamručel Lupin, »měli jsme jeti rychlíkem před chvíli! Teď nám zbývají jen noční vlaky. A ty jedou jako hlemýžď! Ztrácíme tři hodiny.«

Čekání se jim zdálo nekonečným. Zamluvili si místa. Telefonoval správci ve Franklinově hotelu, aby jim posílal korespondenci do Monte Carla. Pojedli. Čtli noviny. Posléze o půl desáté se vlak hnul.

Tak se tedy následkem vskutku tragických okolností odvracel Lupin v nedjůležitějším okamžiku zápasu od bojiště a šel za dobrodružstvím, hledati, nevěda kam, zvítěziti, nevěda jak, nad nejobávanějším a nejnesnadněji uchvatitelným nepřítelem, s nímž dosud bojoval.

A to se dálo čtyři, pět dní před nevyhnutelnou popravou Gilberta a Vaucheraye.

Tato noc byla pro Lupina krutou a bolestnou. Tou měrou, jakou rozebíral situaci, tou měrou se jevila děsnější. Se všech stran jen nejistota, temnoty, zmatek, bezmocnost.

Znal tajemství skrýše křišťálové zátky. Ale jak mohl věděti, zda ji Daubrecq též nezměnil, jako změnil i taktiku? Jak měl věděti, zda listina sedmadvacíti byla ještě ukryta v předmětu, v němž ji Daubrecq původně ukrýval?

A druhou příčinou znepokojení byla skutečnost, že Clarissa Mergyová se domnívala stopovati a střežiti Daubrecqua, zatím co naopak Daubrecq střežil ji a dával se jí sledovati a lákal ji tak s ďábelskou obratností na zvolené místo, kdež byla vzdálena vší pomoci a vší naděje na pomoc.

Ah! Daubrecquova hra byla jasná! Což Lupin neznal váhání nešťastné ženy? Což nevěděl – a Grognard a Le Ballu mu to úplně potvrdili – že Clarissa považovala urážlivý obchod, navržený Daubrecquem, za možný, za přijatelný? Jak mohl v tom případě Lupin zvítěziti? Logika činů, řízených Daubrecquem takovým mocným způsobem, vedla k osudnému rozuzlení: matka se měla obětovati a za spásu svého syna vzdáti se svých zásad, svého odporu, ba i své cti.

»Ah! bandito!« skřípal Lupin vztekle zuby, »chytím-li tě za límec, pak budeš tančit pěkný tanec! Opravdu, toho dne bych nechtěl býti na tvém místě.«

Ve tři hodiny odpoledne byli na místě. Lupin ihned počíti! zklamání, neboť na perroně v Monte-Carlu Clarissy nebylo.

Čekal: nepřišel žádný posel.

Dotazoval se nosičů a zřízenců: žádný z nich se nepamatoval, že by v davu cestujících zpozoroval muže a dámu, na které se hodil popis.

Bylo tedy třeba hledati a čenichati ve všech hotelích a pensionech. Co ztraceného času!

Příštího dne večer Lupin věděl a nepochyboval o tom, že Daubrecq a Clarissa nebyli ani v Monte-Carlu, ani v Monaku, ani v Cap d’Ail, ani v Turbie, ani na Cap Martin.

»Nuže? Co počíti?« tázal se, chvěje se hněvem.

Posléze v sobotu našli na poště v poste restante zprávu, zaslanou Clarissou do Paříže a poslanou za nimi správcem Franklinova hotelu. Zněla:

»Sestoupil v Cannes a opět odjel do San-Rema. »Vyslanecký palace-hotel«. Clarissa.«

Depeše měla včerejší datum.

»Hrome!« zvolal Lupin. »Oni projeli Monte-Carlem! Jeden z nás měl zůstati na nádraží! Myslil jsem na to, ale v tom zmatku!«

Vskočili do prvního vlaku, jedoucího k Italii.

V poledne překročili hranice.

Ve tři čtvrti na jednu vjeli do nádraží v San-Remo.

Hned uzřeli nosiče, na jeho čapce se leskl nápis »Vyslanecký Palace-hotel« a jenž se zdál mezi přijíždějícími někoho hledati.

Lupin k němu přistoupil:

»Hledáte pana Le Ballu, že ano?«

»Ano – a ještě dva druhé pány.«

»Vzkaz jedné dámy, ne?«

»Ano, od paní Mergyové.«

»Je ve vašem hotelu?«

»Ne. Nesestoupila z vlaku. Pokynula mi, abych přistoupil, popsala mi pány a řekla: »Zpravte je, že se jede až do G?nes… Hotel Continental.«

»Byla sama?«

»Ano.«

Lupin zaplatil muži a propustil ho. Pak se obrátil k svým přátelům:

»Dnes je sobota. Má-li býti poprava v pondělí, nedá se nic dělati. Ale není pravděpodobno, že v pondělí… Je tedy nutno, abych dnes v noci se zmocnil Daubrecqua a byl v pondělí večer s dokumentem v Paříži. To je naše poslední naděje. Vzhůru!«

Grognard šel k pokladně a vzal tři lístky do G?nes.

Vlak pískal.

Lupin váhal.

»Ne, opravdu, to je příliš blbé! Co! Co to jen děláme? Máme býti v Paříži! Hleďme… hleďme… Uvažujme!«

Chtěl otevříti dvířka a vyskočiti z vlaku… Ale jeho druzi ho zadrželi. Vlak vyjel. Usedl.

A pokračovali v šíleném pronásledování, nazdařbůh, cestou v neznámo…

A to se dálo dva dny před neodvratnou popravou Gilberta a Vaucheraye.

X.

EXTRA DRY?

Na jednom z oněch pahorků, obklopujících Nicu nejkrásnějším přirozeným dekorem, na hřebenu mezi údolím Mantegskýr a Sv. Sylvestrovským, tyčí se obrovský hotel, ovládající se své výše celé město a Andělskou zátoku. A v hotelu se tísní lidé, přišlí se všech stran světa, patřící všem třídám společenským a náležející všem národnostem.

Večer téže soboty, kdy Lupin, Grognard a Le Ballu ujížděli do Italie, vstoupila do tohoto hotelu Clarissa Mergyová, žádala pokoj, položený k jižní straně, a zvolila číslo 30. v druhém poschodí, pokoj volný od téhož dne rána…

Onen pokoj byl od čísla 29. oddělen dvojitými dveřmi. Jakmile Clarissa osaměla, ihned odhrnula záclonu, zastírající dveře, tiše odstrčila závoru prvních dveří a přitiskla ucho na druhé.

»Je tu,« pomyslila… »Připravuje se do klubu… jako včera.«

Když byl její soused vyšel, vyběhla na chodbu a využívajíc chvíle, kdy byla chodba pustá, přistoupila ke dveřím čísla 29. Dveře byly zamčeny.

Celý večer očekávala návrat svého souseda a ulehla až ve dvě hodiny. V neděli ráno naslouchala znovu.

V jedenáct hodin její soused vyšel. Tentokráte nechal trčeti klíč v zámku.

Clarissa rychle otočila klíčem, rozhodně vešla, zaměřila k spojovacím dveřím, poodhrnula záclonu a odstrčila závoru. Cesta do jejího pokoje byla volná.

Zavřela za sebou a po několika minutách slyšela dvě komorné uklízeti v sousedním pokoji.

Vyčkala, až odešly. Tu jista, že nebude vyrušována, vešla znovu do druhého pokoje.

Vzrušení ji donutilo, že se musila opříti o křeslo. Po dnech a nocích úporného pronásledování a po střídavé naději a zoufalství se jí posléze podařilo dostati se do Daubrecquova pokoje. Posléze bude moci hledati, jak jí bude libo, a nenajde-li, bude moci ze skrýše mezi oběma dveřmi střežiti Daubrecqua, jeho pohyby a pohledy, a uhodnouti tak jeho tajemství.

Hledala. Podařilo se jí otevříti cestovní brašnu, již prohledala – ale nadarmo.

Pak probrala předměty v zásuvce cestovního kufru, kufr. Pak skříně, psací stolek, koupelnu, šatnu, všechny stoly a všechen nábytek. Nic!

Zachvěla se, pozorujíc na balkoně kus papíru jako náhodou pohozeného.

»Není to zase nějaká Daubrecquova lest a neobsahuje ten kus papíru…?« sama sebe tázala se Clarissa.

»Ne,« děl jakýsi hlas za ní ve chvíli, kdy kladla ruku na kliku.

Obrátila se a uzřela Daubrecqua.

Nebyla ani udivena, ani uděšena, ba ani v rozpacích, že se ocitla tak před ním. Po dlouhé měsíce příliš trpěla, než aby se znepokojovala nad tím, co si o ní Daubrecq pomyslí, nebo co řekne, překvapuje ji takto při vyzvědačství.

Znavena usedla.

Zachechtal se:

»Ne. To je chyba, má milá přítelkyně. Jak říkají děti: samá voda, samá voda… Ah, kdepak, a je to tak snadné! Mám vám pomoci? Vedle vás, drahá přítelkyně, na tomto malém stolku… U ďasa, není tam na něm mnoho věcí… něco ke čtení, ku psaní, ke kouření a k jídlu, toť vše… Chcete trochu tohoto zavařeného ovoce…? Ne? Patrně si nechcete zkaziti chuť na lepší jídlo, které jsem pro vás objednal.«

Clarissa neodpovídala. Zdálo se, že ani neposlouchá to, co říká, jako by očekávala jiná, mnohem vážnější slova, která musí pronésti.

Odstranil se stolku všechny předměty na něm nakupené a položil je na římsu krbu. Pak zazvonil.

Číšník vešel.

Pravil mu:

»Snídaně, kterouž jsem objednal, je připravena?«

»Ano, pane.«

»Dva příbory, že ano?«

»Ano, pane.«

»A šampaňské?«

»Ano, pane.«

»Extra dry?«‡

»Ano, pane.«

Druhý číšník přinesl podnos a opravdu předložil na stůl dva příbory, studenou snídani, ovoce a v nádržce s ledem láhev šampaňského.

Pak oba číšníci vyšli.

»Ke stolu, drahá madame. Jak vidíte, myslil jsem na vás a dal prostříti i váš příbor.«

A předstíraje, že nevidí zdráhání Ckrissino, která se nikterak nepřipravovala vyhověti jeho pozvání, usedl a dal se do jídla. Mluvil dále:

»Na mou věru, doufal jsem pevně, že posléze svolíte k tomuto dostaveníčku. Po celý týden, po který mne obklopujete svou pozorností, jsem si říkal: »Hleďme, co asi pije raději? Sladké šampaňské, nebo známku »Champagne sec? Extra-dry?« Opravdu byl jsem zmaten. Zvláště po vašem odjezdu z Paříže. Ztratil jsem vaši stopu, totiž obával jsem se, abyste vy neztratila moji a nevzdala se tohoto pronásledování, které mi bylo tak příjemné. Vaše krásné černé oči, tak jiskřící hněvem, a váš trochu prošedivělý vlas mi chyběly na mých procházkách. Ale včerejšího rána jsem pochopil: vedlejší pokoj byl posléze volný a moje přítelkyně Clarissa se mohla nastěhovati… Byl jsem ihned klidný. A namístě, abych posnídal v restauraci, jak obvykle, navrátil jsem se domů, přesvědčen, že vás zastihnu při pořádání mých drobností. Proto jsem objednal dva příbory… jeden pro vašeho sluhu, druhý pro jeho krásnou přítel kyni.«

Teď naslouchala a s jakou hrůzou! Tedy Daubrecq věděl, že je špehován! Tedy on si po celý týden s ní pohrával i s celými jejími manévry!

Tiše, s úzkostí ve zraku, pravila:

»Odjel jste jen proto, abyste mne sem vylákal…?«

»Ano,« pravil.

»Ale proč? Proč?«

»To se vy ptáte, drahá přítelkyně?« děl Daubrecq s veselým zamlasknutím jazykem.

Povstala napolo se své židle a skloněna k němu, pomýšlela jako obvykle na vraždu, které se muže dopustiti, jíž se dopustí! Výstřel a divé zvíře bude sraženo k zemi.

Pozvolna vztáhla ruku ke kapse, v níž měla revolver.

Daubrecq pravil:

»Chviličku, drahá přítelkyně… Vystřelíte ihned, ale nejdříve, prosím vás, přečtěte si tuto depeši, již jsem právě obdržel.«

Váhala, nevědouc, jakou jí snad nastražuje pasf, ale již vyňal z kapsy telegrafní blanket.

»Týká se to vašeho syna.«

»Gilberta?« tázala se vzrušena.

»Ano, Gilberta… zde je, čtěte.«

Vykřikla děsem, neboť depeše zněla:

»Poprava bude v úterý.«

A ihned poté vykřikla, vrhajíc se na Daubrecqua: »To není pravda! To je lež… abyste mne zbláznil… Oh, znám vás… vy jste schopen všeho! Ale přiznejte se…! Že to není v úterý! Za dva dny! Ne, ne… já vám pravím, že máme ještě čtyři, pět dní času, abychom ho zachránili… Ale doznejte přec!«

Neměla již sil, vyčerpána tímto záchvatem odporu, a její hlas vyrážel jen nesouvislé zvuky.

Pozoroval ji chvíli a pak si nalil pohár šampaňského, který vypil jedním douškem. Učinil několik kroků vpravo a vlevo a posléze se opět zastavil u Clarissy a pravil: »Poslyš mne, Clarisso…«

Urážka tykání jí zachvěla netušenou energií. Vztyčila se a zvolala:

»Zapovídám vám… zapovídám vám takto se mnou mluviti! Toť urážka, již odmítám. Ah, jaký to bídník…!« Pokrčil rameny a pokračoval:

»Dobře, vidím, že nejsme ještě tak daleko. To pochází patrně z toho, že máte dosud naději na pomoc. Snad Prasville, onen výborný Prasville, jehož pravicí zdáte se býti… Má dobrá přítelkyně, na tom jste velmi zle… Představte si, že Prasville je kompromitován v záležitosti kanálu! Nepřímo… totiž jeho jméno není uveděno na listině sedmadvacíti, ale je tam zastoupeno jménem jeho přítele, bývalého poslance Vorenglada, Stanislava Vorenglada, jeho faktota, zdá se ubožáka, kterého jsem nechal z určitých příčin na pokoji. Nevěděl jsem to, neznal jsem ony okolnosti, a hle, dnešního jitra – co mi oznamuje jeden dopis? Existenci svazku listin, dokazujících spoluvinu pana Prasvillea! A kdo mi to oznamuje? Vorenglade sám! Vorenglade, jenž syt své bídy, chce vydírati na Prasvilleovi a odvažuje se zatčení, chce se dorozuměti se mnou. A Prasville poletí! Ah! Ah! To je výborné…! A přísahám vám, že poletí, brigand! Hro me, už mne dlouho otravuje! Ah, Prasville, tys to neukradl!«

Mnul si ruce, šťasten a nadšen novou nabízející se mu možností pomsty. A pokračoval:

»Vidíte, milá Clarisso… zde se nedá nic dělati. Tedy co, več ještě doufáte? Ah, zapomněl jsem… Pan Arsen Lupin! Pan Grognard! Pan Le Ballu!– – – Pah! Doznáte, že ti páni za moc nestojí, že všechny jejich odvážné kousky mi nezabránily jíti svou cestou Což chcete! Ti lidé si myslí, že nemají sobě rovných! A narazí-li na protivníka, který se jich ihned nelekne, jako já, jsou ihned zmateni, hromadí hloupost na hloupost a při tom myslí, že ho co nejkrásněji obehráli. Chlapečkové! Ale konečně, poněvadž snad skládáte své naděje v řečeného Lupina, poněvadž spoléháte na tohoto ubohého panáčka, aby vykonal zázrak a osvobodil nevinného Gilberta, nuže, odfoukněme tyto illuse. Ah, Lupin! Můj Bože, ona věří v Lupina! Ona skládá v Lupina svou poslední naději! Lupine, počkej, slavný panáku, však ihned splaskneš!«

Sňal naslouchátko pokojového telefonu a volal do kanceláře hotelu:

»Slečno, zde pokoj číslo 29. Prosím vás, pošlete sem muže, sedícího před kanceláří… Halló…? Ano, slečno, pán s měkkým, šedivým kloboukem. Tedy přijde…? Díky, slečno.«

Zavěsil naslouchátko a obrátil se ke Clarisse:

»Neobávejte se. Ten pán je mlčelivost sama. Ostatně je to heslem jeho zaměstnání: »Mlčelivost a spolehlivost!« Je to bývalý policista, jenž mi vykonal již mnoho služeb, mezi jiným se zabýval i vaším stopováním, zatím co jste vy stopovala mne. Jestliže se od svého příjezdu sem na Jih vámi méně obíral, je to proto, že byl zaměstnán jinak. Vstupte, Jakube.«

Otevřel dveře a malý, drobný pán s rudými vousy, vstoupil.

»Jakube, buďte tak laskav a řekněte madame několika málo slovy, co jste činil od středy večera, ode dne, kdy jste nás nechal vstoupiti na lyonském nádraží do luxusního vlaku, odjíždějícího k jihu, kdy jste vy sám zůstal na témže nádraží. Co se týče vašeho úkolu a úlohy, jíž jsem vás pověřil…«

Pan Jakub vyňal z náprsní kapsy kabátu malý notes, v němž probíral listy, a posléze četl následující stránky hlasem, jímž přednášíme zprávu:

»Středa večer. Čtvrt na osm. Lyonské nádraží. Očekávám pány Grognarda a Le Ballu. Přišli s třetím, kterého dosud neznám, ale jenž je patrně pan Nicole. Za deset franků jsem si vypůjčil blusu a čapku nosiče zavazadel. Přistoupil jsem k nim a sdělil jimi od jedné dámy, »že se jede do Monte Carla.« Pak jsem telefonoval sluhovi ve Franklinově hotelu. Všechny depeše, které dojdou do hotelu a budou dále zasílány, budou přečteny a podle potřeby zaznamenány.

Čtvrtek. Monte Carlo. Všichni tři páni prohledávají hotely…

Pátek. Rychlé výlety do Turbie, Cap d’Ail, Cap Martin. Pan Daubrecq telefonuje. Soudí, že nejlepším bude expedovati pány do Italie. Dávám jim tedy od sluhy Franklinova hotelu zaslati depeše, zvoucí je do San Rema.

Sobota. San Remo. Nádražní perron. Za deset franků jsem získal čapku sluhy z Vyslaneckébo hotelu. Oni tři páni přijeli. Vyřídil jsem jim, že paní Mergyová jede až do G?nes, hotel Continental. Páni váhají. Pan Nicole chce vystoupiti. Zadržují ho a vlak odjíždí. Šťastnou cestu, pánové! Hodinu poté jsem vsedl do vlaku do Francie a navrátil se do Nicy, kdež očekávám nových rozkazů.«

Pan Jakub zavřel svůj zápisník a dodal:

»To je vše. Dnešní den bude zapsán až večer.«

»Můžete jej zapsati ihned, pane Jakube. »Poledne. Pan Daubrecq mne posílá do úřadovny Společnosti spacích vagonů. Zamluvím dvě kupé do Paříže, k vlaku ve dvě hodiny osmačtyřicet minut, a pošlu lístky panu Daubrecquovi po posluhovi. Pak vsednu ve dvanáct hodin osmapadesát minut do vlaku, jedoucího do Vintimille, pohraniční to stanice, kdež ztrávím celý den na nádraží, dávaje pozor na všechny cestující do Francie. Jestliže páni Nicole, Grognard a Le Ballu budou míti nápad opustiti Italii a navrátiti se do Nicy a zamířiti do Paříže, mám rozkaz telefonovat policejní prefektuře, že Arsen Lupin a jeho dva druhové jsou ve vlaku číslo x…«

Mluvě, dovedl Daubrecq pana Jakuba ke dveřím. Zavřel za ním, otočil klíčem, zastrčil závorku a přiblíživ se ke Clarisse, pravil:

»A teď mne poslyš, Clarisso!«

Tentokráte již ničeho nenamítala. Co měla činiti proti takovému nepříteli, tak mocnému, tak vynalézavému, tak předvídajícímu nejmenší podrobnosti a pohrávajícímu si se svými protivníky s takovou snadností? Mohla-li až dosud doufati v Lupinovu pomoc, jak na ni mohla nyní spolehnouti, kdy on bloudil Italii, pronásleduje jakýsi přelud?

Posléze chápala, proč tři telegramy, které poslala do F rank liuo va hotelu, zůstaly bez odpovědi. Tam byl Daubrecq, jenž ukryt bděl nad ní, trhal jí půdu pod nohama, odděloval ji od jejich spolubojovníků a odváděl ji, přemoženou a téměř zajatou, do svého pokoje.

Cítila svou slabost. Byla vydána šelmě na pospas. Musila mlčeti a poddati se.

Opakoval s hnusnou radostí:

»Poslyš mne, Clarisso. Slyš neodvolatelná slova, která ti řeknu. Slyš mne dobře! Je poledne. Nuže, ve dvě hodiny osmačtyřicet minut odjíždí poslední vlak, slyšíš, poslední vlak, jímž mohu doraziti do pondělka poledne do Paříže, tedy ještě včas, abych zachránil tvého syna. Luxusní vlaky jsou obsazeny. Tedy musím odjeti ve dvě hodiny osmačtyřicet. Mám odjeti?«

»Ano.«

»Naše spací kupé jsou zamluvena. Doprovodíš mne?«

»Ano.«

»Znáš pomínky mého zakročení?«

»Ano!«

»Přijímáš?«

»Ano.«

»Budeš mou ženou?«

»Ano.«

Ah! ony hrozné odpovědi! Nešťastnice odpovídala v jakémsi stavu otupělosti, odmítajíc ve svém nitru rozuměti tomu, k čemu se zavazovala. Ať ihned odjedou, ať oddálí Gilberta od krvavého stroje, jehož vidina ji znepokojovala ve dne i v noci… A pak, ať se stane, co se má státi.

Dal se do smíchu.

»Ah, šibalko, to se snadno řekne… Chceš slibovati, což? Hlavním je zachrániti Gilberta, že ano. A až pak naivní Daubrecq nabídne snubní prsten, pak se na něho vykašleme. Ale, hleďme, to je marný žvást. Sliby, chyby… ne, činy, ihned vykonané!«

A zřetelně, usednuv vedle ní, pravil:

»Nabízím ti následující… tak to musí býti… a tak to bude… Budu požadovati ne ihned milost pro Gilberta, ale pouze odklad popravy, tak o tři, čtyři neděle. Najde se už nějaká záminka. A až se paní Mergyová stane paní Daubrecquovou, pak teprve budu žádat o milost, to jest o zrušení rozsudku. Buď klidna, docílím toho.«

»Přijímám… přijímám,« zakoktala.

Opět se usmál.

»Ano, ano, přijímáš, poněvadž se to stane za měsíc… a do té doby doufáš najíti nějakou novou vytáčku, nějakého pomocníka… snad pana Arsena Lupina…«

»Přísahám: při hlavě svého syna…«

»Hlavě tvého syna… Ale, má ubohá, vždyť bys zapsala duši ďáblu, aby hlava tvého syna nesletěla do katova koše!«

»Ah, ano,« zašeptala, chvějíc se, »dala bych jí s radostí!«

Přistoupil k ní a děl tiše:

»Clarisso, tvé duše nežádám… Po déle jak dvacet let se celý můj život otáčí kol této lásky. Tys jedinou ženou, již jsem miloval… Opovrhuj mnou… Nenáviď mne… Toť je mi lhostejné… ale neodpuzuj mne… Čekati? čekati ještě měsíc? ne, Clarisso, čekal jsem již příliš mnoho let…«

Odvážil se dotknouti jí rukou. Clarissa se tak zachvěla hnusem, že se rozzlobil a zvolal:

»Ah, přísahám ti, má krásko, že kat nebude tropit tolik okolků s tvým synem… A ty děláš drahoty! Ale pomysli si, že to bude za čtyřicet hodin. Pouhých čtyřicet hodin, ani o jednu více. A ty váháš…! a ty se rozpakuješ, když běží o život tvého syna! Ale, hleďme, jen ne slzy a hloupou sentimentalitu… Pohleď věci tváří v tvář… Po své přísaze jsi mou ženou, mou snoubenkou. Clarisso, Clarisso, dej mi své rty!«

Sotva ho odstrkovala vztaženou, ale zemdlívající rukou. A s cynismem, v němž jevila se jeho hnusná povaha, Daubrecq pokračoval, míse v krutá slova své výkřiky vášně: j

»Zachraň svého syna… pomysli si na jeho poslední jitro, na smuteční toiletu, na vystřiženou košili, ostříhané vlasy… Clarisso, Clarisso, zachráním ho… buď tím jista… celý můj život ti bude náležeti, Clarisso!«

Neodpovídala již. To byl konec… Rty hnusného toho muže se dotknou jejích; rtů, musilo tak býti, ai nic tomu nemohlo zabrániti. Její povinností bylo podrobiti se osudu. To věděla již dávno. Pochopila to, a oči majíc zavřeny, aby neviděla hnusnou tvář, sklánějící se k její, opakovala pro sebe: »Můj synku… můj ubohý synku!«

Uplynulo několik vteřin, deset, snad dvacet, Daubrecq se ani nehýbal. Daubrecq nemluvil. Podivila se náhlému tichu a zmlknutí. Což se šelmě v poslední chvíli jí zželelo?

Pozdvihla víčka.

Divadlu, které spatřila, se podivila na nejvyšší míru. Místo pošklebující se tváře, kterou očekávala spatřiti, viděla nehybnou, nepoznatelnou tvář, zrůzněnou výrazem největšího úděsu, tvář, jejíž oči, skryté za dvojí clonou skel, zdály se hleděti poněkud výše nad ni, výše, nad křeslo, v němž byla schoulena.

Clarissa se obrátila. Dvě revolverové hlavně, namířené na Daubrecqua, vyčnívaly vpravo poněkud nad křeslem. Viděla jen to, dva ohromné a hrozivé revolvery v zaťatých pěstích. Viděla je, je a pak Daubrecquovu tvář, ztrácející postupně své červené zbarvení a přecházející posléze až do sinavé barvy. A téměř současně vklouzl kdosi za něho, náhle se vztyčil, ovinul mu jednu ruku kolem krku, strhl ho s neuvěřitelnou prudkostí zpět a přiložil mu na obličej masku z vaty a šátků. Projevil se náhlý zápach chloroformu.

Clarissa poznala pana Nicola.

»Pomoc, Grognarde,« zvolal. »Ke mně, Le Ballu! Pryč s revolvery! mám ho! To je hadříček… Svažte ho!«

Daubrecq vskutku klesal k zemi, na kolena, jako bezmocná loutka. Působením chloroformu se hrozné zvíře hroutilo, bylo nyní bezmocné a směšné.

Grognard a Le Ballu ho zabalili do prostěradel a pevně svázali.

»Tak to je! Tak to je!« volal Lupin, vyskakuje.

A v záchvatu náhlé radosti začal uprostřed místnosti tančiti šílený tanec, tanec, složený z kankanu a zákrutů mačiče a obratů dervišského tance a akrobatických skoků clowna a vrávorání opilce. A ohlašoval jako čísla v kabaretu:

»Tanec vězně…! Fantasie nad mrtvolou zástupce národa…! Chloroformová polka…! Double-boston přemožených brejlí… Ohé, ohé, fandango mistra vyděrače…! A pak medvědí tanec… A skočná… Lalala… lalala… Alons, enfants de la patrie! Džin, bum, bum – bum, bum, bum!«

Celá jeho povaha vtipálka, všechny jeho veselé instinkty, potlačované tale dlouho úzkostí a potupnými porážkami, to vše proráželo náhlým záchvatem smíchu, náskokem vervy, potřebou pittoreskního výbuchu a dětského hluku.

Dokončil poslední krok, otočil se několikrát kolem a posléze se vztyčil, ruce podepřeny v bocích a jednu nohu postavenou na nehybném těle Daubrecquově.

»Allegorický obraz!« ohlašoval. »Archanděl Ctnosti porážející hydru Neřesti!«

A bylo to tím směšnější, jelikož Arsen Lupin se tu zjevoval v podobě pana Nicola, s jeho maskou a oděvem vážného, mírného učitele, jakoby rozpačitého ve svých pohybech.

Smutný úsměv rozjasnil tvář paní Mergyové, její první úsměv po dlouhých měsících. Ale ihned poté vzpomínka na skutečnost se jí navrátila a prosila:

»Prosím vás… mysleme na Gilberta!«

Rozběhl se k ní, chopil ji za ruce a v instinktivním popudu, tak přirozeném, že se musila usmáti, dal jí dva zvučné polibky na obě tváře.

»Tak, má dámo, to je polibek počestného člověka! Namísto Daubrecqua líbám tě já… Ještě slovíčko a začnu znovu… a pak ti budu tykat… Hněvej se, chceš-li… Ah! jak jsem spokojen!«

Poklekl před ní a děl uctivě:

»Prosím vás za odpuštění madame. Krise je skončena.«

A vstávaje, znovu opojen, pokračoval, zatím co Clarissa přemítala, kam asi míří:

»Madame si přeje? Snad milost pro svého syna? Prosím, povolujeme! Madame, mám tu čest uděliti milost vašemu synu, přeměniti ji v doživotní nucenou práci – a jako rozuzlení – jeho brzký útěk. Je to tak, že ano, Grognarde? Že ano, Le Ballu? Odjedeme do Nirmeje dříve než ten chlapec a připravíme vše. Ah! roztomilý a úctyhodný Daubrecqu, za to ti zapálím nejsilnější voskovici, a přec to bude málo. Ale také přiznej, že sis to dělal příliš snadným. Cože? nadávati tomu dobrému panu Lupinovi chlapečků, ubožáků, a to když vše poslouchá za dveřmi? Nazývati ho slavným panákem! Poslyš, řekni, zdá se mi, že ten slavný panák nemanévroval špatně, můj milý zástupce národa… Ne, to je příliš. Cože? Něco chceš? Utišující pastilky? Ne? Snad tedy poslední dýmku? Aha, tak… prosím!«

Vzal s krbu jednu z Daubrecquových dýmek, sklonil se k vězni, odsunul masku a vsunul mu jantarovou špičku mezi zuby.

»Táhni, můj starý, táhni. Opravdu, vypadáš trochu směšně se svým obkladem na nose a dýmkou v zobáku. Nuže, bafej, hrome, vždyť jsem zapomněl nacpati tvou dýmku! Kde máš tabák? Kde je tvůj zamilovaný marylandský tabáček…? Ah, zde!«

Vzal s krbu žlutý balíček tabáku, dosud neotevřený, s neporušenou páskou.

»Pánův tabák! Pozor! Slavnostní hodina, Hrome, jaká to čest nacpati pánovi dýmku! Pozor na má gesta! Nic v rukou a nic v kapse…«

Otevřel balíček a ukazováčkem a palcem, pomalu, něžně, jako kouzelník, provádějící před užaslým obecenstvem své kousky, kouzelník, jenž s úsměvem na rtech, vyhrnutými rukávy a vyzdviženými lokty, dokončuje svůj kousek – vytáhl z vláken tabáku třpytný předmět, který ukázal divákům.

Clarissa vykřikla.

Byla to křišťálová zátka.

Přiskočila k Lupinovi a vytrhla mu ji.

»Je to ona… je to ona,« vykřikla, chvějíc se rozčilením. »Té chybí škrábnutí na dříku. A pak, hleďte, tato linie, táhnoucí se středem v místě, kde se zakončují zlaté plošky… Je to tak, šroubuje se… Ah! můj Bože, nemám sil…«

Chvěla se tak, že jí Lupin vzal zátku a sám ji rozšrouboval.

Vnitřek hlavičky byl dutý a v dutině byl kousek papíru, schumlaného v kuličku.

»Hedvábný papír,« děl tiše, taktéž pohnut.

Nastalo ticho. Všem čtyřem bušila srdce na prasknutí a obávali se nastávajícího…

»Prosím vás… prosím vás…« šeptala Clarissa.

Lupin rozbalil papír.

Jedno za druhým byla tu napsána jména.

Bylo jich sedmadvacet, sedmadvacet jmen slavného seznamu. Langeroux, Dechaumont, Vorenglade, d’Albufex, Laybach, Viktorien Mergy atd. atd.

A pod tím podpis předsedy Administrativní rady francouzského průplavu Dvou Moří, podpis krvavé barvy…

Lupin pohlédl na hodinky.

»Tři čtvrti na jednu,« pravil. »Máme dobrých dvacet minut času… Jezme!«

»Ale…« namítla Clarissa znepokojena, »nezapomínejte…«

Prohlásil prostě:

»Umírám hlady!«

Usedl ke stolku, ukrojil si kus paštiky a pravil ke svým druhům:

»Grognarde! Le Ballu? Posilníme se?«

»To neodmítneme.«

»Tak, ale rychle, děti. A zapijme to sklenkou šampaňského, zaplatí je chloroform! Na tvé zdraví, Daubrecqu…! Sladké šampaňské? – Champagne sec? – Extra dry!«

XI.

LOTRINSKY KŘÍŽEK.

Skokem téměř, beze všech přechodů, nabyl Lupin po jídle opět celé své autority a sebeovládání. Nebyl čas k žertování a nesměl podvoliti své obvyklé chuti překvapovati lidi divadelními obraty a kouzelnickými kousky. A jelikož teď objevil křišťálovou zátku v skrýši, o níž věděl s naprostou jistotou, a jelikož nyní byl majitelem listiny sedmadvacíti, běželo o to, kterak sehráti úlohu až do konce bez otálení.

Byla to prostá hračka, a co zbývalo vykonati, neskýtalo žádných obtíží. K hotovým činům bylo nutno přiřaditi dochvilnost, rozhodnost a jasnovidnost. Nejmenší chyba byla nenapravitelnou. Lupin to věděl. Ale jeho tak průzračný duch prohlédl všechny možnosti. A konal a pronášel pouze zrale uvážené pohyby a slova.

»Grognarde, na boulevardu Gambetta čeká posluha s vozíkem a zavazadlem, které jsme koupili. Přived ho sem a pošli sem zavazadlo. Kdyby se tebe někdo něco tázal, řekni, že je to pro dámu z čísla 30.«

Pak se obrátil k druhému soudruhovi.

»Le Ballu, jdi do oné garáže a najmi ono auto. Cena je smluvena. Deset tisíc franků. Kup si chauffeurskou čapku a kabát a přijeď před hôtel.«

»Peníze, patrone.«

Lupin chopil peněženku, kterou odebrali Daubrecquovi, a vyňal z ní celý velký svazek bankovek. Vzal deset tisícovek.

»Zde máš deset tisíc. Zdá se, že náš přítel hodně vyhrál v hernách. Jdi, Le Ballu.«

Oba muži odešli Clarissiným pokojem. Lupin využitkoval chvíle, kdy se Clarissa ohlédla za Le Ballu, a vstrčil Daubrecquovu peněženku s hlubokým uspokojením do kapsy.

»Nu, nebude to tak zlé,« pravil si. »Výlohy jsou zaplaceny a účet velmi dobře vyrovnán – a to ještě není konec.«

Obrátil se ke Clarisse Mergyové a otázal se:

»Máte zavazadla?«

»Ano, vak, který jsem koupila po svém příchodu do Nicy. Obsahuje něco prádla a toiletníeh potřeb, neboť jsem opustila Paříž tak neočekávaně.«

»Připravte si to vše. Pak jděte do kanceláře. Řekněte, že očekáváte své velké zavazadlo, které bude dodáno posluhou a které, než odjedete, musíte otevříti. Ať je donesou do vašeho pokoje. Současně ohlaste svůj odjezd.«

Když Lupin osaměl, prohlédl si pozorně Daubrecqua, prohledal mu kapsy a sebral vše, co se mu jen poněkud zdálo býti zajímavým.

Grognard se navrátil první. Zavazadlo, koš, potažený tmavým, nepromokavým plátnem, bylo doneseno do Clarissina pokoje. Za pomoci Clarissy a Grognarda odnesl Lupin Daubrecqua do tohoto koše a uložil ho v něm sedícího se schýlenou hlavou, aby bylo možno zavříti víko.

»Nepravím, že by to bylo tak pohodlné lůžko jako ve spacím voze, můj drahý poslanče,« děl Lupin. »Ale to vše je lepší, než rakev. Alespoň tu máš dosti vzduchu k dýchání. Tři dírky na každé straně. Naříkej si, můžeš-li.«

Otevřel lahvičku.

»Ještě trochu chloroformu. Zdá se, že to velmi miluješ…«

Navlhčil znovu vatu a Clarissa a Grognard obložili Daubrecqua poduškami a cestovními pokrývkami, které byly přineseny v koši.

»Výborně,« děl Lupin. »To je zavazadlo, schopné vykonati cestu kolem světa. Zavřeme a zapněme řemeny.«

Le Ballu – chauffeur přišel.

»Auto je dole, patrone.«

»Dobře,« pravil. »Vy dva snesete koš. Bylo by nebezpečno svěřiti je podomkovi.«

»Ale potká-li nás někdo?«

»Nu, což na tom? Což nejsi ty chauffeur, Le Ballu? Odnášíš koš své paní, bydlící v čísle 30, která současně též odejde a vsedne do auta… a počká na mne o dvě stě metrů dále. Grognarde, ty mu pomůžeš naložiti koš. Ah, nejdříve zavřeme spojovací dveře.«

Lupin vešel do vedlejšího pokoje, zavřel za sebou dveře, zastrčil závorku, pak vyšel na chodbu a vstoupil do vytahovadla.

V kanceláři pravil:

»Pan Daubrecq byl rychle zavolán do Monte-Carla. Prosil mne, abych vám sdělil, že se navrátí až pozítří. Jeho pokoj mu budiž reservován. Ostatně jsou tu všechny jeho věci. Zde je klíč.«

Klidně odešel a brzy našel auto, kdež Clarissa byla celá vzrušená.

»Vždyť je nemožno, abychom byli do zítřka rána v Paříži! To je šílenství! Nejmenší porucha…«

»Právě proto také pojedeme my dva vlakem… to je jistější.«

Usadil ji do fiakru a dal svým druhům poslední nařízení:

»Průměrně padesát kilometrů za hodinu, že ano? Pojedete a odpočinete si střídavě. Takže je zcela dobře možno, že budete zítra večer o šesté neb o sedmé v Paříži. Ale neuhánějte příliš. Ponechávám-li si Daubrecqua, neděje se tak proto, že bych ho potřeboval pro své záměry, je to jen jako záruka… a pak z opatrnosti… Budu ho míti po několik dnů raději po ruce. Tedy on pečujte, o drahouška! Několik kapek chloroformu vždy za tři – čtyři hodiny… To má rád. Tak na cestu, Le Ballu… A ty, Daubrecqu, měj se hezky, tam nahoře… A bude-li ti špatně, pak se neostýchej… Na cestu…!«

Pohlížel za vzdalujícím se automobilem, pak jel k poštovnímu úřadu, odkudž odeslal tento telegram:

»Monsieur Prasville, policejní prefektura, Paříž. Muž nalezen. Přinesu vám dokument zítra v jedenáct dopoledne. Důležité sdělení. Clarissa.«

O půl třetí byl Lupin s Clarissou na nádraží.

»Jen abychom dostali místa,« děla Clarissa, již vše znepokojovalo.

»Místa! Ale vždyť máme zamluvená místa ve spacím voze.«

»Kdo je zamluvil?«

»Jakub… Daubrecq.«

»Jak to?«

»Ale… V kanceláři hotelu mně dali list, jenž byl donesen posluhou pro Daubrecqua. Obsahoval dva lístky pro spací vůz, které zakoupil pan Jakub. Mimo to mám jeho poslaneckou legitimaci. Pocestujeme tedy pod jmény pana a paní Daubrecquových a tak bude s námi jednáno s ohledy, hodnými našeho postavení. Vidíte, drahá madame, že vše je předvídáno.«

Cesta se Lupinovi zdála tentokráte krátkou. Na jeho otázky vyprávěla Clarissa vše, co činila za posledních dnů. On sám vysvětlil své zázračné zakročení v Daubrecquově pokoji, zakročení provedené ve chvíli, kdy jeho protivník se domníval, že Lupin je kdesi v Italii.

»Zázrak? Ne!« pravil. »Ale přec to byl ve mně zázrak, když jsem opouštěl San Remo, abych jel do Janova, přec to byl úkaz zvláštního druhu, jakýsi druh tajuplné intuice, která mne nejprve nutila, abych vyskočil z vlaku – a Le Ballu mi v tom zabránil – a pak abych přiskočil k oknu, spustil je a sledoval zraky zřízence Vyslaneckého Palace-Hotelu, jenž mi podal vaši zprávu. Nuže v témže okamžení si zmíněný zřízenec mnul ruce s takovým výrazem potěšení, že bez jiné pohnutky jsem ihned pochopil: jsi obelstěn, obelstěn Daubrecquem, jako jste byla obelstěna i vy! Celá řada drobných událostí mi přišla na mysl. Objevil se mi celý plán mého soupeře. Minutu ještě a zkáza byla dokončena. Doznávám, že jsem po jistou chvíli byl vskutku zoufalý, v domnění, že nikdy nebudu moci napraviti způsobené omyly. Záviselo to prostě na jízdním řádu, zda mi bude či nebude možno navrátiti se včas na nádraží v San Remo. Náh
oda nám byla příznivou. Sotvaže jsme seskočili v první stanici, vyjížděl odtamtud vlak do Francie. Když jsme dojeli do San Remo, byl onen muž na nádraží. Uhodl jsem dobře. Neměl již ani čapky, ani blusy hotelového zřízence, ale civilní šat. Vstoupil do odělení druhé třídy. Pak jsem o vítězství již nepochyboval.«

»Ale jak?« děla Clarissa, jež přes své myšlenky, které ji znepokojovaly, zajímala se o Lupinovo vyprávění.

»Jak jsem došel až k vám? Můj Bože, tak, že jsem se již nespustil pana Jakuba, ponechávaje mu volnost v jeho pohybech, neboť jsem byl přesvědčen, že po vykonaném svém poslání navrátí se k Daubrccquovi. Vskutku, dnešního rána, po noci, ztrávené v malém hotelu v Nice, setkal jsem se s Daubrecquem na Promenade des Anglais. Rozmlouvali dosti dlouho. Šel jsem za nimi. Daubrecq došel do svého hotelu, usadil Jakuba v chodbě v přízemí, právě proti telefonní centrále, a vstoupil do vytahovadla. Deset minut poté věděl jsem číslo jeho pokoje a věděl jsem, že od včerejška obývá v sousedním pokoji jistá dáma. – »Myslím, že jsme na místě,« pravil jsem Grognardovi a Le Ballu. Zaklepal jsem lehce na vaše dveře. Nic. A dveře byly zamčeny…«

»Nuže?« děla Clarissa.

»Nuže? Otevřeli jsme si. Myslíte, že je jen jediný klíč na světě pro každý zámek? Vešel jsem do vašeho pokoje. Nikdo. Ale spojovací dveře byly pootevřeny. Vklouzl jsem mezi ně. Od vás a Daubrecqua oddělovala mne pouhá portiera – a též od balíčku tabáku, který jsem viděl na římse krbu.«

»Vy jste tedy znal schránku?«

»Ohledání v Daubrecquově pracovně v Paříži mi prozradilo zmizení balíčku tabáku. Mimo to…«

»Mimo to?«

»Věděl jsem z vynucených Daubrecquových slov ve věži Dvou Milenců, že jméno Mary je slovem rozluštění. Nuže, toto slovo bylo začátkem části jiného slova, které jsem uhodl, když jsem zjistil odnětí balíčku tabáku.«

»Jakého slova?«

»Maryland… tabák druhu Maryland, tabák, který jedině Daubrecq kouří.«

A Lupin se dal do smíchu.

»Je to hloupé, co? A současně jak je to od Daubrecqua potměšilé! Všudy se hledá, všudy se pátrá! Což jsem nerozbíral objímky elektrických žárovek, abych se přesvědčil, zda v nich není ukryta křišťálová zátka? Ale jak by mohlo napadnouti i nejbystrozračejšího slídiče roztrhnouti pásku balíčku tabáku, balíčku zalepeného, zapečetěného, opatřeného páskem a datem samým státem za dozoru finanční stráže? Jen si pomyslete! Stát spoluvinníkem takového šibalství! Správa finanční propůjčuje se takovým úskokům!! Ne! Tisíckráte ne! Stát může dělat, co chce! Ať si vyrábí zápalky, které nechytají, ať cpe do doutníků vlasy ať podkováky, ale aby se spolčoval s Daubrecquem a podporoval ho v ukrývání seznamu sedmadvaceti před zákonitou zvědavostí vlády neb zájmy Arsena Lupina, to je přece jen příliš! Vězte, že stačilo trochu odchlípnouti pásku, roztrhnouti žlutý obal, vyjmouti štipec tabáku a na jeh
o místo vložiti zátku, uvésti vše v pořádek. Vězte, že stačilo, kdybychom byli v Paříži vzali onen balíček do ruky jako podezřelý – pak byla skrýše objevena. Ale jak? Proč? Balíček vyrobený státem, lisovaný kousek marylandského tabáku, schválený administrací financí je něčím nedotknutelným, nedosažitelným, nepodezíratelným! A nikdo jej neotevřel.«

A Lupin dodal:

»Tak nechával ten démon Daubrecq po měsíce ležeti tento balíček tabáku mezi jinými balíčky a dýmkami na svém stole. A nic na světě nemohlo v nikom vzbuditi nejmenší podezřelou myšlenku o tomto malém balíčku. Mimo to vás upozorňuji, že…«

Lupin rozprávěl dosti dlouho o relativních vztazích balíčku Marylandu a křišťálové zátky, o jasnovidnosti a důmyslu svého soupeře, kteréž ho tím více zajímaly, že přec jen nad ním zvítězil. Ale Clarissa, již tyto úvahy mnohem méně zajímaly než pomyšlení na činy, které bude nutno vykonati, aby byl její syn zachráněn, sotva mu naslouchala.

»Jste si jist,« opakovala bez ustání, »že budete míti úspěch?«

»Naprosto.«

»Ale Prasville není v Paříži.«

»Není-li v Paříži, je v Havru. Četl jsem to dnes ráno v novinách. V každém případě na náš telegram přijede ihned do Paříže.«

»A myslíte, že bude míti dosti vlivu?«

»Aby osobně obdržel milost pro Vaucheraye a Gilberta – ne. Jinak bychom ho byli již pohnuli k činům. Ale bude míti dosti pochopení pro cenu toho, co mu přinášíme… a pro to, aby bez otálení jednal.«

»Ale neklamete se právě v této ceně?«

»A klamal se Daubrecq? Nebyl Daubrecq zpraven lépe než kdo jiný o ceně, ba řekněme o všemocnosti tohoto papíru? Nedal nám dvacet přesvědčujících důkazů? Pomyslete na to, co jsem učinil proto, že se vědělo, že je majitelem této listiny. Vědělo se to, to je vše. Nepoužíval jí, ale měl ji. Měl ji – a zabil vašeho manžela. Nakupil své jmění na zničení a bezecti sedmadvacíti, Ještě před několika dni prořízl si nejodbojnější z nich, d’Albufex, hrdlo ve vězení. Ne, buďte klidna, za odevzdání této listiny můžeme žádati, co chceme. Nuže, a my budeme žádati? Co? Téměř nic… méně než nic… milost pro dvacetileté dítě. Vynadají nám hlupáků. A jak by ne! Máme v rukou takový…«

Umlkl. Clarissa, vyčerpaná pohnutím, usnula lehkým spánkem…

*

V osm hodin ráno dojeli do Paříže.

Dva telegramy očekávaly Lupina v jeho bytě na náměstí Clichy.

Jeden od Le Ballu, poslaný včerejšího dne z Avignonu, oznamující, že jde vše co nejlépe a že doufají býti do večera v Paříži. Druhý, odeslaný z Havru, byl podepsán Prasvillem a adresován Clarisse.

»Naprosto nemožno přijíti v pondělí dopoledne! Přijďte ke mně v pět hodin. Spoléhám určitě na Vás.«

»V pět hodin!« zvolala Clarissa, »jak pozdě!«

»Ale to je výborné,« tvrdil Lupin.

»Ale přece…«

»… bude-li poprava zítra ráno…? chcete říci…? Nestrachujte se přec pouhých slov, neboť poprava se nevykoná…«

»Noviny…«

»Novin jste nečetla a zakazuji vám je čísti. Vše, co mohou ohlásiti, neznamená pranic. Jen jediné je důležité: naše schůzka s Prasvillem. Ostatně…«

Vyňal ze skříně malou lahvičku a klada ruku na Clarissina rámě pravil:

»Lehněte si na pohovku a vypijte několik doušků tohoto odvaru.«

»Co je to?«

»Uspí vás to na několik hodin… a dá vám zapomenouti. To bude nejlépe…«

»Ne… ne,« namítala Clarissa, »nechci… Gilbert také nespí… a nezapomíná…«

»Pijte,« pravil Lupin, jemně naléhaje.

Náhle se podvolila, jaksi zbaběle, podlehnuvši bolesti, ulehla na pohovku a zavřela oči. Za několik minut spala. Zazvonil na sluhu.

»Noviny… rychle… koupil jsi je?«

»Zde jsou, patrone.«

Lupin rozložil jeden z listů a ihned uzřel tyto řádky:

Spoluvinníci Arsena Lupina.

»Dozvídáme se z určitého pramene, že poprava spoluvinníků Arsena Lupina bude vykonána zítra, v úterý ráno. Pan Deibler již připravil své nástroje – vše je připraveno.«

Pozdvihl hlavu s výrazem zklamání.

»Spoluvinníci Arsena Lupina! Poprava spoluviníků Arsena Lupina! Jaké krásné to divadlo! To bude lidí! Lituji, pánové, ale opona nepůjde do výše. Odvoláno z rozkazu vyšší moci, A onou mocí jsem já!«

Udeřil se prudce do prsou s výrazem pýchy.

»Onou mocí jsem já!«

V poledne dostal telegram, poslaný od Le Ballu z Lyonu.

»Vše jde dobře. Zavazadlo přijde bez nehody.«

Ve tři hodiny se Clarissa probudila.

Její první slovo bylo:

»Zítra to bude?«

Neodpověděl. Ale zřela ho tak klidného, usměvavého, že se cítila proniknuta obrovským mírem a měla dojem, že je vše skončeno, urovnáno podle vůle jejího druha.

Ve čtyři hodiny deset minut odjeli.

Prasvilleův sekretář, zpravený telefonicky svým šéfem, uvedl je do jeho kanceláře a prosil, aby poněkud sečkali.

Bylo tři čtvrti na pět.

Přesně v pět hodin vběhl Prasville do pokoje a ihned zvolal:

»Máte listinu?«

»Ano.«

»Dejte ji sem!«

Vztáhl ruku. Clarissa, jež byla povstala, sebou ani nepohnula.

Prasville na ni chvíli pohlížel, váhal, pak usedl. Chápal. Pronásledujíc Daubrecqua, nejednala Clarissa Mergyová z pouhé nenávisti a pomstychtivosti. Poháněla ji jiná příčina. Vydání listiny se udá jen za jistých podmínek. »Sedněte si, prosím vás,« pravil, ukazuje tak, že přijímá vyjednávání.

Prasville byl hubený muž, kostnaté tváře, jíž neustálé mžikání očí a jistá nepravidelnost úst dodávala výrazu falše a znepokojení. Byl jen nesnadno trpěn na Prefektuře, kdež bylo každé chvíle spravovati jeho nešikovnosti a nedopatření jím způsobená. Ale byl jedním z oněch bytostí málo vážených, kterých se používá k vyřízení zvláštních záležitostí – a které pak bývají s pocitem ulehčení vypoklonkovány.

Clarissa usedla. Poněvadž mlčela, začal Prasville:

»Mluvte, drahá přítelkyně, a mluvte úplně otevřeně. Nikterak se netajím; tím, že jsme velmi žádostivi tohoto papíru.«

»Je-li to pouhé přání,« namítla Clarissa, již Lupin naučil celé roli až do nejmenších detailů, »je-li to pouhé přání, pak se obávám, že se neshodneme.«

Prasville se usmál:

»Ovšem toto naše přání je schopno podvoliti nás jistým ústupkům.«

»Ke všem ústupkům,« opravila Mme Mergyová.

»Ke všem ústupkům, neboť, jak očekávám, zůstaneme v mezích přijatelných požadavků.«

»A i když vyjdeme za tyto hranice,« pronesla Clarissa neochvějně.

Prasville byl netrpěliv.

»Nuže, podívejme se, oč se jedná. Prozraďte mi to.«

»Odpusťte drahý příteli. Považovala jsem za správné objasniti napřed značnou důležitost, již přikládáte tomuto papíru, a vzhledem k bezprostřednímu jeho vydání, které hodláme vykonati, určiti… jak to mám říci?… cenu mého příspěvku. Tato cena, nemající mezí, opakuji: nemající mezí, může býti vyměněna zase jen za bezmeznou hodnotu.«

»To je pravda,« pronesl Prasville podrážděně.

»Není tedy zapotřebí, abych opakovala dlouhou historii celé záležitosti a abych vypočítávala s jedné strany pohromy, jichž se vám bylo od majetku oné listiny obávati, a s druhé strany nesrovnatelné výhody, které vám vyplynou z jejího majetku?«

Prasville potřeboval jistého úsilí, aby se ovládl, a odvětil tónem alespoň téměř zdvořilým:

»To vše připouštím. Ale je tomu již konec?«

»Prosím vás za odpuštění, ale musíte se vyjadřovati s největší jasností. Nuže, je ještě jeden bod, který jsme si nevysvětlili. Jednáte z osobních popudů?«

»Jak to?«

»Táži se vás, ovšem že ne snad, máte-li moc vyříditi se mnou tuto záležitost, ale na to, zda přede mnou představujete mysl těch, kdož znají onu záležitost a kdož ji mohou vyrovnati?«

»Ano,« dotvrdil Prasville prudce.

»Takže hodinu poté, kdy s vámi sdělím své podmínky, budu moci míti vaši odpověď?«

»Ano.«

»A tato odpověď bude odpovědí vlády?«

»Ano.«

Clarissa se sklonila a řekla tišším hlasem:

»A bude tato odpověď odpovědí Elysejí?«

Prasville byl překvapen. Chvíli přemýšlel, pak pravil:

»Ano.«

»Zbývá mi tedy pouze, žádati vaše čestné slovo, že, ať se vám zdají mé podmínky jakkoliv nesrozumitelnými, nebudete žádati vysvětlení. Jsou takové, jaké jsou. Vaše odpověď budiž ano, nebo ne.«

»Dávám vám své čestné slovo,« děl Prasville.

Clarissa byla na okamžik tak pohnuta, že zbledla ještě více. Pak se ovládla a oči majíc upřeny na Prasvilla pravila:

»Seznam sedmadvacíti bude vyměněn za milost pro Gilberta a Vaucheraye.«

»Cože? Co – že?«

Prasville povstal. Vyhlížel naprosto zděšeně.

»Milost pro Gilberta a Vaucheraye? Spoluvinníka Arsena Lupina?!«

»Ano,« pravila.

»Vrahy z vily Marie Terezie! Těch, kteří mají zítra zemříti?«

»Ano, pro tytéž,« pravila povýšeným hlasem. »Žádám, požaduji pro ně milosti.«

»Ale to je nesmysl! Proč? Proč?«

»Připomínám vám, Prasville, že jste mi dal své slovo…«

»Ano… ano… vskutku… ale je to tak neslýchané… nepředvídané…«

»Proč?«

»Proč? Ale ze všech příčin!«

»Z jakých?«

»Ale… přemýšlejte přec! Gilbert a Vaucheray jsou odsouzeni k smrti.«

»Pošlete je na galeje, toť vše.«

»Nemožno! Celá ta věc učinila ohromný rozruch. Jsou to spoluvinníci Arsena Lupina. Rozsudek je znám celému světu.«

»Nuže?«

»Nuže, nemůžeme, ne, nemůžeme přec jednati proti výnosu Spravedlnosti.«

»Toho od vás nikdo nežádá. Žádá se od vás změna rozsudku cestou milosti. A milost je přec zákonitou…«

»Komise milosti se vyjádřila…«

»Budiž, ale zbývá president Republiky.«

»Zamítl.«

»Odvolá své zamítnutí.«

»Nemožno!«

»Proč?«

»Není příčiny.«

»Není žádné třeba. Právo uděliti milost je naprosté. Vykonává se bez kontroly, bez pohnutky, bez záminek, bez vysvětlivek. Je to královským úkonem. Ať ho president Republiky užije k svému potěšení nebo podie svého svědomí, v nejlepším zájmu státu.«

»Ale je příliš pozdě! Vše je připraveno. Poprava má býti vykonána v několika hodinách.«

»Hodina vám dostačí, abyste měl odpověď, pak nám ji přijdete říci.«

»Ale to je šílenství, u všech ďasů! Vaše požadavky narážejí na nepřekonatelné překážky. Opakuji vám, že je to nemožné, materielně nemožné.«

»Tedy to znamená ne?«

»Ne, ne, tisíckrát ne!«

»V tom případě nám tedy nezbývá, než abychom šli.«

Zamířila ke dveřím. Pan Nicole za ní.

Jediným skokem jim Prasville zahradil cestu.

»Kam jdete?«

»Mon Dieu, drahý příteli, zdá se, že naše rozmluva je skončena. Poněvadž míníte, poněvadž jste si jist, že president Republiky bude toho náhledu, že ona slavná listina sedmadvacíti nemá ceny…«

»Zůstaňte!« děl Prasville.

Uzamkl východ a počal přecházeti pokojem, ruce maje složeny za zády a hlavu skloněnou.

A Lupin, jenž po celý ten výstup neřekl rozvážně ani slova, Lupin si pravil:

»To je krásné! To je toho, aby se došlo k nevyhnutelnému výsledku! Jak by pan Prasville mohl upustiti od pomsty svého úhlavního nepřítele! Co jsem říkal! Pomyšlení, že srazí Daubrecqua do propasti, zachvívá jím rozkoší. Nuže, hra je vyhrána.«

V téže chvíli otevřel Prasville malá spojovací dvířka, vedoucí do kanceláře jeho osobního tajemníka.

A rozkázal hlasitě:

»Pane Lartigue, telefonujte do Elysejí a řekněte, žežádám o audienci v záležitosti co nejvyšší důležitosti.«

Uzavřel dveře, vrátil se ke Clarisse a pravil:

»V každém případě mé zakročení se obmezuje na to, že přednesu vaši nabídku.«

»Budiž, je-li jednou přednesena, je i přijata.«

Nastalo dlouhé mlčení. Clarissina tvář vyjadřovala hlubokou radost, že si toho všiml i Prasville. Z jaKé tajemné příčiny přála si Clarissa osvobození Gilberta a Vaucheraye? Jaká nevysvětlitelná pouta vížiía ji k těm dvěma mužům? Jaké drama mohlo svésti dohromady takové tři osoby a bezpochyby v jejich osud i osud Daubrecqův?

»Jdi, miláčku,« myslil si Lupin. »Rozlámej si mozek, na to nepřijdeš. Ah, kdybychom byli žádali milost pouze pro Gilberta, jako chtěla Clarissa, pak bys byl snad na to přišel. Ale Vaucheray, ten hrubec Vaucheray, může ten míti opravdu nějaký vztah k paní Mergyové…? Ah, hrome, teď to jde na mne… Pozoruje mne… Vnitřní monolog přechází na mne… A tenhle pan Nicole, tenhle venkovský sedlák, co ten může znamenati? Proč se oddal tělem i duší Clarisse Mergyové? Jaká je skutečná osobnost tohoto vetřelce? Neučinil jsem dobře, že jsem se o to nestaral…! To si musím prohlédnouti, tu masku musím strhnouti. Neboť není takové povahy, která by tolik zla trpěla, aby vykonala něco, na čem není přímo zúčastněna. Proč i on chce zachrániti Gilberta i Vaucheraye? Proč?…«

Lupin pootočil zlehka hlavou.

»Aj, aj… jakýsi nápad proniká hlavou našeho úředníka… Zmatená, neurčitá myšlenka, nemohoucí se vyjasniti. Hrome, jen aby neuhodl Arsena Lupina v panu Nicoleovi. Už je dosti komplikací…«

Ale nastalo přerušení. Prasvilleův sekretář přišel oznámiti, že audience bude za hodinu.

»Dobře. Děkuji vám,« děl Prasville. »Nechejte nás samotny.«

A pouštěje se bez dalších okolků znovu do vyjednávání, prohlásil s rozhodností muže, který chce míti jasno:

»Myslím, že se smluvíme. Ale nejprve je nutno – mám-li správně vykonati poslání, které beru na sebe – abych měl přesnější údaje, úplnější přesvědčení. Kde byla listina?«

»V křišťálové zátce, jak jsme předpokládali,« odvětila paní Mergyová.

»A tato křišťálová zátka?«

»V předmětu, pro kterýž Daubrecq před několika dny přišel do své pracovny v domě v Lamartinově třídě, v předmětu, který jsem mu včera, v neděli, odebrala.«

»A tento předmět?«

»Je balíček tabáku Marylandu, který se povaloval na jeho stole.«

Prasville byl překvapením sotva mocen slova. Naivně zamručel:

»Ah, kdybych to byl věděl! Měl jsem jej desetkrát v ruce, tento balíček!«

»Což na tom!« děla Clarissa. »Hlavní je, že byl objev učiněn.«

Prasville se ušklíbl, což znamenalo, že by ho objev byl mnohem více těšil, kdyby jej byl učinil sám. Pak se otázal:

»Takže tedy vy máte onu listinu?«

»Ano.«

»Zde?«

»Ano.«

»Ukažte mi ji.«

A když Clarissa váhala, pravil jí:

»Oh, prosím vás, nebojte se ničeho. Ona listina vám náleží a dám vám ji zpět. Ale, pochopíte, že nemohu učiniti onu návštěvu u presidenta, dokud se nepřesvědčím.«

Clarissa se otázala pana Nicolea pohledem, který Prasville zpozoroval, pak řekla:

»Zde je.«

Chopil se s jistým pohnutím papíru, pohlédl na něj a téměř ihned pravil:

»Ano… ano… pokladníkovo písmo… poznávám je. A podpis předsedy Společnosti… Rudý podpis… Ostatně mám jiné důkazy… Na příklad, utržený kousek, doplňující levý horní cípek tohoto lístku.«

Otevřel svou pokladnu a ze zvláštní schránky vyňal malinký útržek papíru, který přiložil k levému rohu listiny.

»Je to tak, oba útržky se hodí dokonale k sobě. To je nesporný důkaz. Zbývá již jen zjistiti samotný drull hedvábného tohoto papíru.«

Clarissa zářila radostí. Nebylo možno ani pomysliti, že tuto ženu po dlouhé týdny mučily nejděsnější útrapy, že její srdce se dosud jimi chvělo a krvácelo.

Zatím co Prasville přiložil list na okenní tabulku a prohlížel papír, pravila k Lupinovi:

»Požadujte, aby byl Gilbert zpraven ještě dnes večer. Jest dojista ubožák děsně nešťasten.«

»Ano,« děl Lupin. »Ostatně se můžete obrátiti na jeho obhájce.«

Pokračovala:

»A pak bych ráda Gilberta ihned zítra viděla. Ať si Prasville pomyslí co chce.«

»Ovšem. Ale nejprve je nutno míti odpověď Elyssjí.«

»Myslím, že se nenaskytnou žádné nesnáze!«

»Ne. Vidíte, že se ihned poddal.«

Prasville pokračoval ve svém badání, porovnávaje pomocí zvětšovacího skla list sedmadvacíti s malým útržkem. Pak je prohlížel proti světlu, potom vyňal ze své schránky jiné dopisní papíry a pozoroval jeden z nich opět na skle okna.

»Tak, už je to hotovo,« pravil, »důkaz je proveden. Odpusťte mi, drahá přítelkyně, je to jemná práce… Vykonal jsem někoilk šetření… neboť… proč bych to neřekl… nedůvěřoval jsem… a ne bez důvodu…«

»Co tím chcete říci?« zašeptala Clarissa.

»Chvilečku… Nejdříve musím dáti jeden rozkaz.«

Zavolal svého sekretáře.

»Telefonujte, prosím vás, ihned presidentovi, že prosím za odpuštění, ale že z příčin, které vysvětlím, se stala audience zbytečnou.«

Zavřel dveře a navrátil se do své pracovny.

Clarissa a Lupin zde stáli jako u vyjevení, pohlížejíce naň s úžasem a nechápajíce, co se to náhle stalo. Zbláznil se? Byl to nějaký manévr od něho, lest, nedodržení slova? Zamítal nyní, když měl listinu, dodržeti své závazky?

Ale Prasville podal listinu Clarisse.

»Můžete si ji zase vzíti.«

»Vzíti…?«

»A navrátiti ji Daubrecquovi.«

»Daubrecquovi?«

»Pakliže ji snad raději nespálíte.«

»Co pravíte?«

»Pravím, že na vašem místě bych ji spálil.«

»Proč to pravíte? To je pošetilost.«

»Naopak, to je rozvážnost.«

»Ale proč? Proč?«

»Proč? Vysvětlím vám, proč. Listina, seznam sedmadvacíti – a pro to máme nesporné důkazy – byla napsána na listě dopisního papíru, náležejícího předsedovi Společnosti, na papíře, jehož mám v této krabici několik vzorků. Nuže – všechny tyto vzorky mají ve své tkáni tovární známku, malý lotrinský křížek, téměř neviditelný, ale v průsvitu papíru dobře rozpoznatelný. A list, kterýž mně vy přinášíte, nemá této známky.«

Lupin cítil, že jím od paty až k hlavě zachvívá nervosní chvění, a neodvážil se pohlédnouti na Clarissu, jejíž děsnou úzkost dobře cítil. Slyšel ji zmateně zakoktati:

»Je tedy nutno mysliti… že byl Daubrecq oklamán?«

»Nikdy!« vybuchl Prasville. »Vy jste byla oklamána, má drahá přítelkyně. Daubrecq má pravou listinu, již uloupil z pokladny umírajícího.«

»Ale tato?«

»Je padělaná.«

»Padělaná?«

»Vyloženě padělaná. Je to Daubrecquova lest. Oblouzena křišťálovou zátkou, jíž si pohrával před vašima očima, hledala jste jen tuto zátku, ať v ní bylo užavřeno cokoliv… kousek papíru, zatím co on si klidně ponechal…«

Prasville se přerušil. Clarissa postupovala drobnými krůčky jako ztuhlá, pohybem automatické loutky a vypravila ze sebe:

»Tedy?«

»Tedy co, milá přítelkyně?«

»Odmítáte?«

»Ano, jsem naprosto nucen…«

»Odmítáte vykonati ono poslání?«

»Hleďte, což je to možné? Přec nemohu nátlakem naprosto bezcenného dokumentu…«

»Nechcete…? Nechcete…? A zítra ráno, za několik hodin, Gilbert…«

Byla děsně bledá, její tvář byla zrůzněna, podobna tváři umírajícího člověka. Její oči se široce rozevřely a zuby jí počaly drkotati.

Lupin, obávaje se zbytečných a nebezpečných slov, která by mohla pronésti, chopil ji za rámě a pokusil se ji odvésti. Ale odstrčila ho prudce, učinila ještě dva, tři kroky, zavrávorala téměř již klesajíc, ale pak se náhle vztyčila záchvatem energie a zoufalství, chytila Prasvillea za ruku a vykřikla:

»Půjdete tam… ihned tam půjdete, je to nutno… musíte zachránit Gilberta!«

»Prosím vás, drahá přítelkyně, upokojte se.«

Ostře se zasmála.

»Upokojiti se… zatím co Gilbert má zítra ráno… Ah ne, ne, bojím se, to je strašné… Ale běžte tam, bídníku! Vymozte mu milost… Což nechápete? Gilbert… Gilbert… je mým synem! mým synem, mým synem!«

Prasville vykřikl. Ostří nože zablyštělo se v Clarissině ruce a pozdvihlo se, aby se ponořilo v její vlastní hruď. Ale pohyb nebyl dokonán. Pan Nicole zachytil ruku v letu a odzbrojil Clarissu, donutil ji k nehybnosti a děl vřelým hlasem:

»Šílíte… Vždyť jsem vám přísahal, že ho zachráním… Žijte přec pro něho… Gilbert nezemře… Což je možno, aby zemřel, když jsem vám přísahal?«

»Gilberte… můj synáčku!« stenala Clarissa.

Prudce ji objal, přitiskl ji k sobě a přiložil jí ruku na ústa.

»Dosti! Mlčte… Prosím vás, mlčte… Gilbert nezemře!«

S neodolatelnou silou ji odváděl jako zkrocené odbojné dítě, ale v okamžiku, kdy otevíral dveře, obrátil se k Prasvilleovi:

»Počkejte na mne, pane,« poroučel panovačným tónem. »Stojíte-li o onen seznam sedmadvacíti… onen pravý seznam, pak čekejte. Za hodinu, nejdéle za dvě budu zde a pak si to dojednáme.«

A prudce dodal, obraceje se ke Clarisse:

»A vy, madame, ještě trochu odvahy. Poroučím vám to ve jménu Gilbertově.«

Šel pomalým krokem chodbou, schodištěm, podpíraje, téměř nadnášeje Clarissu jako bezvládnou loutku. První nádvoří, pak druhé, posléze ulice…

Zatím Prasville, nejprve překvapený událostmi, nabýval opět své chladné krve a přemýšlel. Přemýšlel o jednání páně Nicoleově, nejprve obyčejného to statisty, hrajícího u Clarissy roli rádce, k němuž se utíkáme v životních krisích, a pak náhle vystupujícího z područí, objevujícího se v celém světle, rozhodného, rozkazujícího, plného dvahy, překypujícího smělostí, schopného rozvrátiti všechny překážky, které mu osud nastraží.

Kdo tak mohl jednati?

Prasville se zachvěl. Ještě se ani neujasnila v jeho mozku otázka, když se již vztyčila určitá na ni odpověď. Objevily se všechny důkazy, jedny přesnější druhých a všechny nezvratné.

Jediná věc působila Prasvilleovi rozpaky.

Tvář pana Nicolea, jeho vzhled, neměly ani nejmenší podobnosti, byť i sebe vzdálenější, s fotografiemi Lupina, které Prasville měl. Byl to zcela jiný muž, jiné postavy, jiného těla, mající rysy tváře, tvar úst, výraz pohledu, pleť, vlasy, naprosto rozlišné od údajů a popisu slavného dobrodruha. Ale což Prasville nevěděl, že Lupinova síla spočívá právě v téměř zázračné schopnosti proměn? Nuže! nebylo pochyby!

Rychle vyšel ze své kanceláře. Potkal inspektora policejní stráže, zastavil ho a pravil:

»Jdete z ulice?«

»Ano, pane generální tajemníku.«

»Potkal jste pána a dámu…«

»Ano, před několika minutami v prvním dvoře.«

»Poznal jste je?«

»Myslím, že ano.«

»Nuže, není minuty času na zbyt. Vezměte s sebou šest inspektorů. Jeďte na náměstí. Pátrejte po panu Nicoleovi a střezte dům. Pan Nicole se musí navrátit domů.«

»A navrátí-li se, pane generální tajemníku?«

»Zatkněte ho. Zde je zatykač.«

Vrátil se do své kanceláře a na zvláštní formulář napsal jméno.

»Zde je; policejního ředitele zpravím sám.«

Inspektor byl udiven.

»Ale, pan tajemník mluvil o panu Nicoleovi?«

»Nu – – – a?«

»Zatykač zní na jméno Arsena Lupina.«

»Arsen Lupin a pan Nicole jsou jednou a touže osobou.«

XII.

POPRAVIŠTĚ.

»Zachráním ho, zachráním ho,« opakoval neúnavně Lupin v automobilu, odvážejícím je po strašném tom zklamání. »Opakuji vám, že ho zachráním.«

Clarissa ho neposlouchala, byla jako omámená onou příšernou smrtí, která ji činila nevnímavou pro vše ostatní. A Lupin jí vysvětloval svůj plán, spíše jen aby přesvědčil sama sebe, než aby ujistil o něm Clarissu

»Ne, ne, partie není ještě ztracena. Zbývá nám mocná páka, dopisy a dokumenty, které bývalý poslanec Vorenglade nabídl Daubrecquovi a o nichž tento mluvil s vámi včera ráno v Nice. Ony dopisy a listiny odkoupím Stanislavovi Vorengladovi – za každou cenu. Pak se vrátíme na Prefekturu a řeknu Prasvilleovi: »Běžte k presidentovi… Použijte naší listiny, jako by byla pravá, a zachraňte Gilberta před smrtí, byt byste i zítra, až Gilbert bude zachráněn, doznal, že je padělaná… Běžte – nebo… otisknu zítra ráno v novinách listy a dokumenty Vorengladovy. Vorenglade bude zatčen a téhož dne večer zavrou i vás – Prasvillea…!«

Lupin si mnul ruce.

»To půjde!… Tak to půjde… Věděl jsem to ihned, že to tak půjde. Objevilo se mi to tak jistě a jasně. A poněvadž jsem v Daubrecquově tobolce našel Vorengladovu adresu… na cestu, řidiči, boulevard Raspail!«

Dojeli na určenou adresu. Lupin vyskočil z vozu a vyběhl do třetího poschodí.

Služka mu odpověděla, že pan Vorenglade je nepřítomen a že se navrátí až zítra na večer.

»A nevíte, kde je?«

»Pán je v Londýně.«

Vstoupiv opět do auta, nepronesl Lupin ani slova. Clarissa se též meotázala ani slovem, tak jí bylo vše lhostejné a tak se jí již smrt jejího syna zdála jistou.

Dali se dovézti až na náměstí Clichy. Ve chvíli, kdy Lupin vcházel do svého bytu, vyšli z bytu domovnice dva muži. Byl tak zamyšlen, že jich ani nezpozoroval. Byli to lidé Prasvilleovi, střežící dům.

»Nepřišel žádný telegram?« otázal se svého sluhy.

»Ne, patrone,« odvětil Achilles.

»Žádné zprávy od Le Ballu a Grognarda?«

»Žádné, patrone.«

»To vše je přirozené,« děl, obraceje se ke Clarisse. »Je teprve sedm hodin a auto tu nemůže býti dříve než v osm neb devět. Prasville počká… Zatelefonuji mu, aby počkal.«

Když domluvil, zavěsil naslouchátka. Náhle zaslechl za sebou zasténání. Clarissa stála u stolu a čtla večerní noviny.

Vznesla ruku k srdci, zakolísala a padla.

»Achille, Achille,« volal Lupin na svého sluhu… »Pomoz mi uložiti ji na postel… A pak jdi a přines ze skříně lahvičku č. 4., s uspávacím prostředkem.«

Nožem pootevřel jí zuby a násilím jí vlil polovinu obsahu lahvičky do úst.

»Dobře,« děl. »Tak se nešťastnice vzbudí až zítra… po všem…«

Pohlédl do novin, kteréž byla Clarissa čtla a které dosud držela v zaťaté ruce:

Byly dány rozkazy k vykonání nejdůkladnějších opatření pro popravu Gilberta a Vaucheraye, neboť se vyskytuje neustálá možnost, že se Arsen Lupin pokusí vyrvati své druhy zasloužené smrti. Od půl noci budou všechny cesty kolem vězení Santé střeženy vojskem. Je známo, že poprava bude vykonána na prostranství před vězením na boulevardu Arago.

Podařilo se nám dostati zprávy o morálním stavu obou odsouzených. Vaucheray, cynický jako vždy, očekává osudné rozuzlení s velkou odvahou. »Hrome«, pravil, »moc mne to nebaví, ale když už to musí být, pak se budu držet…« A dodává: »Na smrt kašlu. Jen to mne znepokojuje, že mi srazí hlavu. Ah! kdyby jen patron našel způsob, jímž by mne poslal přímo na onen svět tak, abych neměl času říci: švec! Patrone, prosím vás, trochu strychninu! «

Klid Gilbertův je ještě působivější, zvláště pomyslíme-li na jeho vzrušení před soudem. Chová neochvějnou důvěru v Arsen Lupinovu všemohoucnost. »Patron na mne přede všemi zavolal, abych se nebál, že je tu, že ručí za vše! Nuže…a já se nebojím… Až do posledního dne, do poslední hodiny, až na samé úpatí popraviště naň spoléhám. Poněvadž ho znám, patrona! Ah, s ním se nemusíme báti ničeho. Co slíbil, to splní! A kdyby mi už srazili hlavu, přijde mi ji zase pevně nasaditi na ramena. Arsen Lupin nechat zemřít svého malého Gilberta? Ale, dovolte, to je směšné!«

V tomto nadšení je dost dojímavého a cosi, čemu nechybí jistá dávka vznešenosti. Uvidíme, zda Arsen Lupin zasluhuje takové naprosté a slepé důvěry.

Lupin mohl článek sotva dočisti, tak mu kanuly z očí slzy zármutku, lítosti a úzkosti.

Ne, nezasluhoval důvěry svého malého Gilberta. Ovšem, vykonal nemožné, ale jsou okolnosti, kdy je nutno býti silnějším než osud – a tentokráte byl osud silnějším než on. Hned od prvního dne a po celý ten politováníhodný případ dály se události proti jeho předpokladům, proti samé logice. Clarissa a on, ačkoliv oba sledovali týž cíl, ztratili týdny, bojujíce jeden s druhým. Pak, když sjednotili své síly, udály se rychle za sebou děsné pohromy: únos malého Jacquesa, zmizení Daubrecquovo, jeho zajetí ve věži Dvou Milenců, zranění Luoinovo, jeho nečinnost a pak špatné manévrování, které odloudilo Clarissu a za ní i Lupina daleko na jih, k Italii. A pak tato svrchovaná katastrofa, udavší se tehdy, kdy po siláckých kouscích vůle a zázracích zatvrzelosti se mohli domnívati, že dosáhli zlatého rouna – vše se zhroutilo. Seznam sedmadvacíti neměl více ceny než bezvýznamný cár papíru.

»Zbraně dolů!« děl Lupin. »Porážka je hotova. Pomstím se jen pěkně na Daubrecquovi, vždyť přemoženým jsem já – neboť Gilbert zemře…«

A plakal dále, ale ne z lítosti neb vzteky, ale ze zoufalství. Gilbert zemře! Ten, jehož nazýval maličkým, nejlepší z jeho druhů, ten zajde v několika hodinách navždy. Nemohl ho zachrániti. Byl v koncích se svou silou. Ani se již o nic nepokusil. A také proč?

Což nevěděl, že lidská společnost se pomstí dříve neb později, že hodina odplaty vždy udeří a že není zločince, který by ušel rozsudku? Ale oč více hrůzy bylo v tom, že onou obětí byl nešťastný Gilbert, nevinný zločinem, za který měl zemříti! Nebylo v tom něco tragického, což napřed označovalo Lupinovu neschopnost?

A přesvědčení jeho o této nemohoucnosti bylo tak dokonalé, že se ani již nevzrušil, když dostal Le Ballův telegram: »Nehoda motoru. Zlomená součástka. Dosti dlouhá správka. Přijedeme zítra ráno.«

Přicházelo mu to jako poslední důkaz toho, že osud již řekl své slovo. Nepomýšlel již na boj proti rozhodnutí osudu.

Pohlédl na Clarissu. Spala klidným spánkem a v onom zapomnění všeho, v oné nevědomosti viděl cosi tak záviděníhodného, že byl náhle sám zachvácen zbabělostí, chopil se lahvičky ještě do poloviny naplněné uspávacím nápojem a vypil narkotikum do poslední kapky.

Šel do svého pokoje, natáhl se na lože a děl sluhovi:

»Jdi si lehnout, Achille a nevzbuď mne pod žádnou podmínkou.«

»Tedy, patrone,« děl Achilles, »s Gilbertem aVaucherayem není nic?«

»Ne.«

»Podlehnou?«

»Podlehnou.«

Čtvrt hodiny poté Lupin usnul.

Bylo deset hodin večer.

*

Této noci bylo kolem vězení hlučno. V jednu hodinu s půlnoci byla rue de la Santé, boulevard Arago a všechny ulice vedoucí k vězení, obsazeny policisty, kteří propouštěli každého teprve po dlouhém výslechu.

Mimo to se spustil prudký liják a nezdálo se, že by bylo mnoho milovníků podobného divadla. Zvláštním nařízením bylo nakázáno zavříti všechny hostince ve tři hodiny a dvě setniny pěchoty obsadily chodníky a dvě jiné stály pro případ potřeby pohotově na boulevardu Arago. Mezi vojskem procházeli městští strážníci, státní policisté, úředníci Prefektury, vše to zmobilisováno nad obvyklá opatření.

Gouillotina byla stavěna za ticha uprostřed prostranství na nároží boulevardu a ulice a bylo slyšeti příšerný hluk kladiv.

Ale asi ve čtyři hodiny počal houstnouti dav lidí a ačkoliv pršelo, lidé zpívali. Volali po lampiónech a aby byla už zdvižena opona a zoufali, že následkem posunutého kordonu stráží bylo sotva viděti sloupy guillotiny.

Přejelo několik vozů, přivážejících oficielní osobnosti černě oděné. Dav tleskal nebo pískal, takže jej oddíl jízdní stráže rozehnal a vyprázdnil prostranství alespoň na tři sta metrů v okruhu. Dvě další setniny vojska obsadily místo.

A náhle nastalo velké ticho. Neurčitý jas vzlínal z temnot prostoru.

Déšť najednou ustal.

Uvnitř vězení, na konci chodby cel odsouzených k smrti, rozmlouvaly tiše černě oděné osoby.

Prasville hovořil s prokurátorem Republiky, jenž mu sděloval své obavy.

»Ale ne, ale ne,« tvrdil Prasville, »ujišťuji vás, že se to odbude bez nehody.«

»Nehlásily zprávy komisariátů nic zvláštního, pane generální tajemníku?«

»Nic. A nemohly nic ohlásiti z toho důvodu, že držíme Lupina.«

»Je to možné?«

»Ano. Známe jeho útulek. Dům na náměstí Clichy, v němž obývá a do něhož se navrátil včera v sedm hodin večer, je střežen. Mimo to znám plán, který si sestrojil, aby zachránil oba své soudruhy. Ten plán jsem mu v poslední chvíli zmařil. Není se nám tedy čeho obávati. Spravedlnost půjde svou cestou.«

»Snad toho jednoho dne bude litovati,« děl Gilbertův obhájce, jenž zaslechl poslední slova.

»Vy tedy, drahý mistře, věříte v nevinnost svého chráněnce?«

»Pevně, pane prokurátore. Zemře nevinný.«

Prokurátor se odmlčel. Ale po chvíli, jako by odpověděl na své vlastní myšlenky, doznal:

»Tenhle proces byl veden s překvapující rychlostí.«

A obhájce opakoval vzrušeným hlasem:

»Zemře nevinný!«

A hodina nadcházela.

Začli s Vaucherayem a ředitel věznice otevřel dveře cely.

Vaucheray vyskočil s lože a pohlížel očima zvětšenýma hrůzou na vstupující muže.

»Vaucherayi, přicházíme vám oznámiti…«

»Mlčte, mlčte!« zašeptal. »Žádná slova. Vím, oč jde. Pojďme.«

Zdálo se, jako by spěchal, aby se to co nejrychleji skončilo, tak se podvoloval obvyklým přípravám. Ale nepřipustil, aby se s ním mluvilo.

»Jen žádná slova… Co? vyzpovídat se? To nestojí za to. Zabil jsem. Zabijí i mne. To je pravidlo. Jsme si kvit.«

Ale přec se na chvíli zarazil:

»Poslyšte, jde kamarád také?«

A když se dozvěděl, že Gilbert jde s ním na popraviště současně, zaváhal dvě tři vteřiny, pohlédl na přítomné, zdál se býti hotov něco říci, pak pohodil hlavou, pokrčil rameny a posléze zabručel:

»To je dobře… Půjdeme společně… kde všem čertům.«

Gilbert již nespal, když vstoupili do jeho komůrky.

Sedě na loži vyslechl děsná slova, pokusil se povstati, rozechvěl se od paty k hlavě jako zmítaná kostra a vzlykaje sklesl zpět na lůžko.

»Ah! má ubohá mamá…! má ubohá mamá,« zastenal.

Chtěli se ho vyptávati na jeho matku, o níž až dosud nemluvil, ale náhlý odpor přeřval jeho pláč a zvolal:

»Nezabil jsem – nechci zemříti, nezabil jsem!«

»Gilberte,« řekli mu, »potřebujete odvahy.«

»Ano… ano… ale když jsem nezabil, proč mám zemříti? nezabil jsem, přísahám vám… nezabil jsem… nechci zemříti… nezabil jsem… nesmíte…«

Jeho zuby mu jektaly tak silně, že slova nebyla srozumitelná. Poddal se, vyzpovídal se, vyslechl mši a pak mnohem klidnější a mírnější děl hlasem děcka, které již neodporuje:

»Řekněte mé matce, že jí prosím za odpuštění.«

»Vaší matce?«

»Ano… Otiskněte má slova v novinách… Ona pochopí… Ona ví, že jsem nezabíjel! Ale prosím jí za odpuštění za vše zlé, které jsem udělal a které jsem mohl udělati. A pak…«

»A pak, Gilberte?«

»Nuže, chci, aby »patron« věděl, že jsem neztratil důvěry v něho.«

Prohlížel si přítomné jednoho po druhém, jako by měl šílenou naději, že »patron« snad je tento zde, převlečen, nepoznatelný a připravený odnésti ho ve své náruči.

»Ano,« pravil jemně a s jakousi nábožnou uctivostí, »ano, mám i v tomto okamžiku důvěru… Ať se toho dozví, že ano?… Jsem jist, že mne nenechá zemříti… jsem si jist…«

A na jeho ztrnulých očích tušili, že vidí Lupina, že ho tuší kdesi ve stínu číhajícího, hledajícího místo, kudy by ho mohl osvoboditi. A nic nebylo pohnutlivějšího nad toto divadlo: ono dítě, oblečené v kazajku smrti, s pouty na nohou i rukou, uprostřed tisíců střežících je mužů, již již v neúprosných rukou katových a přec ještě doufající.

Úzkost tísnila srdce. Oči se zalévaly slzami.

»Ubožák,« zašeptal kdosi.

Prasville, pohnut jako ostatní a vzpomínaje na Clarissu, opakoval tiše:

»Ubožák…!«

Gilbertův obhájce plakal a neustával říkati osobám, které stály vedle něho:

»Nevinný zemře…«

Ale hodina nadešla, přípravy byly skončeny. Dali se na pochod.

Obě skupiny se sešly na chodbě.

Vaucheray, když spatřil Gilberta, se ušklíbl.

»Poslouchej, maličký, patron nás opustil.«

A dodal větu, jíž nemohl mimo Prasvilla nikdo rozuměti:

»Patrně vstrčí raději sám do kapsy výtěžek křišťálové zátky.«

Sestoupili po schodech dolů. Zastavili se v kanceláři, aby vyplnili formality. Pak prošli dvorem. Byla to děsně nekonečná cesta…

A náhle z rámu otevřené brány objevil se matný den, dešť, ulice, silhouetty dlomů a v dáli hluk, chvějící se v tichiu příšerném…

Šli podél zdi až k nároží boulevardu.

Ještě několik kroků. Vaucheray couvl. Uzřel…!

Gilbert šel se skloněnou hlavou, podporován jedním strážcem a knězem, který mu dával líbati kříž.

Guillotina se tyčila…

»Ne, ne,« odmítal Gilbert, »nechci… nezabíjel jsem… Pomoc, pomoc!«

Zoufalý jeho výkřik se ztratil v prostoru.

Kat pokynul. Chytli Vaucheraye, pozdvihli ho, vlekli téměř během.

A tu se stala ta podivná věc: ozval se výstřel, výstřel, který vyšlehl z protějšího domu.

Pomocníci se rázem zastavili.

Břímě, které vlekli, se jim zhroutilo v rukou.

»Co je? Co je?« ozvaly se hlasy.

»Je zraněn…«

Krev vytryskla z Vaucherayova čela a stékala po obličeji.

Zabreptal:

»Tu je to… do prostředka, díky, patrone, díky… neuříznou mi hlavu… díky, patrone… oh, jaký je to chlapík…!«

»Dorazte ho… doneste ho k…« volal nějaký hlas ve zmatku.

»Ale vždyť je mrtev!«

»Popravte ho, doražte ho…«

V malé skupině úředníků, zřízenců a strážníků nabyl zmatek vrcholu, každý rozkazoval.

»Popravte ho…! Ať se vyplní spravedlnost… Není práva couvnouti… byla by to zbabělost… Popravte ho!«

»Ale vždyť je mrtev!«

»To nevadí… Je nutno, aby rozsudek spravedlnosti byl vykonán. Popravte ho…«

Kněz namítal, zatím co dva strážci a dva strážníci střežili Gilberta. Zatím katovi pacholci chopili se mrtvoly a nesli ji ke guilotině:

»Jděte pryč!« zvolal uděšeně popravčí chraplavým hlasem… »jděte! A pak, toho druhého napřed! Vzhůru! Pospěšte!«

Nedokončil. Zazněl druhý výstřel. Otočil se kolem své osy a padl stenaje:

»To nic není – zraněn do ramene… Dále… Dejte ho sem!«

Ale pacholci utíkali, vykřikujíce zděšením. Kolem guillotiny se vyprázdnilo. A policejní prefekt, jenž sám zachoval si trochu chladné krve, zavelel hlučným hlasem, sjednotil své lidi a hnal zpět k věznici jako bezhlavé stádo směs úředníků, odsouzence, kněze, všechny ty, kteří před třemi minutami vyšli branou k popravišti.

Zatím hlouček policistů a vojínů, pohrdajících nebezpečím, se vrhl na dům, malý, starý dům o třech poschodích, jehož přízemí bylo zabráno dvěma krámy, v této době zavřenými. Hned po první ráně uzřeli nezřetelně v jednom okně druhého poschodí muže s puškou v ruce, obklopeného oblakem dýmu.

Vystřelili několikráte z revolverů, ale nezasáhli ho. Klidně vystoupil na stůl, zacílil podruhé, zamířil a ozval se druhý výstřel.

Pak zmizel v pokoji.

A dole, když nikdo neodpověděl na zazvonění, rozbíjeli dveře, které v několika minutách se rozlétly.

Rozběhli se na schodiště, ale téměř ihned poté narazili na překážku. V prvním poschodí byly nahromaděny nejrůznější kusy nábytku, postele, křesla, skříně, skutečná to barikáda tak dokonale spletená, že bylo třeba čtyř nebo pěti minut, než si prorazili cestu.

A těch ztracených pět minut stačilo, aby učinilo marným každé pronásledování. Když doběhli do druhého poschodí, zaslechli hlas křičící shora:

»Tudy, přátelé! Ještě osmnáct stupňů! Prosím za odpuštění, že jsem vás vyrušoval!«

Vyběhli těch osmnáct stupňů – a jak rychle! Ale nad třetím poschodím byla půda, již bylo možno dosáhnouti jen žebříkem a padacími dveřmi. A uprchlík vytáhl žebřík a zavřel padací dveře.

*

Nezapomeneme na rozruch, způsobený tímto neslýchaným činem, na zvláštní vydání listů, na prodavače novin, pobíhající ulicemi a vykřikující podrobnosti, na rozruch celého města, zmítaného pohoršením a – řekněme – úzkostlivou zvědavostí.

Ale na prefektuře dostoupil rozruch vrcholu. Rozruch se všech stran. Zprávy, depeše, dotazy, telefonické rozmluvy se stíhaly.

Posléze v jedenáct hodin dopoledne sešli se hodnostáři v kabinetě policejního prefekta. Prasville byl přítomen a policejní ředitel podával zprávu o svém vyšetřování.

Zněla asi takto:

Včerejšího večera, něco před půlnocí, bylo zazvoněno v domě na boulevardu Arago. Domovnice, jež spala v bytě v přízemí za krámem, otevřela dveře. Muž, který vstoupil, pravil, že je poslán policií v nutné záležitosti, týkající se zítřejší popravy. Pak ji přepadl, spoutal a dal do úst roubík a odnesl do jejího bytu.

Deset minut poté byli pán a dáma obývající v prvním poschodí a právě se navrátivší domů z divadla, taktéž přemoženi týmž člověkem a uzavřeni každý do jednoho z prázdných krámů. Obyvatel třetího poschodí podlehl témuž osudu, ale ve svém bytě, do něhož se neznámý vloudil úplně bez hluku.

Druhé poschodí bylo prázdné a tam se neznámý zařídil.

Byl pánem domu.

»Tohle,« děl policejní prefekt, »tohle není hloupé. Jenže divím se, že mohl tak lehko upláchnouti.«

»Prosím, pane prefekte, abyste povážil, že byl úplným pánem celého domu od jedné hodiny s půlnoci až do pěti ráno a mohl se tedy připraviti k útěku.«

»Jak se udál jeho útěk?«

»Přes střechy. Domy sousední ulice, rue de la Glaci?re, nejsou příliš vzdáleny a mezi střechami se naskýtá pouze tři metry široká ulička. Mimo to je střecha protějšího domu o metr nižší.«

»Nuže?«

»Náš muž vytáhl žebřík, jenž sloužil k příchodu na půdu, a použil ho za lávku. Jakmile se dostal na druhou stranu, stačilo mu, aby vklouzl jedním vikýřem nebo oknem podkrovní světničky do domu v rue Glaci?re a odešel pak klidně s rukama v kapsách. A tak se jeho útěk, rozvážně připravený, udál zcela lehce a bez nejmenší překážky.«

»Ale vy jste přece učinil svá opatření.«

»Ovšem, ta, která jste mi předepsal, pane prefekte. Moji zřízenci ztrávili včera večer tři hodiny prohledáváním všech okolních domů, aby se předsvědčili, že se do nich nevloudila žádná cizí a podezřelá osoba. Ve chvíli, kdy vyšli z posledního domu, dal jsem uzavříti kordon. A v těchto pár minutách se musil náš muž vlouditi do domu.«

»Výborně! Výborně! A nemáte ovšem žádných pochyb! Je to Arsen Lupin?«

»Nepochybně. Vždyť běželo o jeho druhy. A pak… pak… jediný Arsen Lupin mohl vymysliti takový čin a vykonati jej s takovou neuvěřitelnou odvahou.«

»Ale pak…?« zamručel pan policejní prefekt.

A obraceje se k Prasvilleovi pokračoval:

»Ale pak, pane Prasville, toto individuum, o němž jste mi mluvil a které v souhlase s panem policejním ředitelem dáváte střežiti od včerejška večera v jeho bytě na náměstí Clichy… není Arsen Lupinem?!«

»Ano, jest, pane prefekte. O tom není pochyb.«

»Proč ho tedy nezatkli, když vyšel dnešní noci ze svého bytu?«

»Nevyšel.«

»Oh, to se stává zapleteným.«

»Velmi jednoduché, pane prefekte. Jako všechny domy, v nichž najdeme stopy Arsena Lupina, tak i dům na náměstí Clichy má dva východy.«

»A to jste nevěděl?«

»Nevěděl. Zjistil jsem to před chvílí, když jsem prohledával byt.«

»A v bytě nebyl nikdo?«

»Nikdo. Sluha Lupinův, jistý Achilles, odejel dnes ráno, odváděje dámu, která zůstávala u Lupina.«

»Jméno té dámy?«

»Neznám je,« odvětil Prasville po nepostřehnutelném váhání.

»Ale znáte jméno, pod nímž bydlil Arsen Lupin?«

»Ano. Byl to profesor a literární historik pan Nicole. Zde je jeho visitka.«

Když Prasville dokončoval svou větu, přišel sluha oznámiti policejnímu prefektovi, že se má spěšně odebrati do Elysejí, kdež je již i předseda Rady.

»Jdu,« pravil.

A dodal mezi zuby:

»Osud Gilbertův bude rozhodnut.«

Prasville pravil jako namátkou:

»Myslíte, že mu bude udělena milost, pane prefekte?«

»Nikdy! Po událostech dnešní noci by to bylo děsnou naší porážkou. Od dnešního rána je nutno, aby Gilbert zaplatil svůj dluh.«

V téže chvíli vložil sluha Prasvilleovi do rukou navštívenku. Tento na ni pohlédl, zachvěl se a zašeptal: »Tisíc hromů! Ten je smělý…!«

»Co je?« tázal se policejní prefekt.

»Nic, nic, pane prefekte,« tvrdil Prasville, jenž si chtěl pro sebe sama zachovati čest, dokončiti tuto záležitost. »Nic… trochu neočekávaná návštěva… výsledek jejíž budu míti to potěšení s vámi co nejdříve sděliti.« A šel, mumlaje s udiveným pohledem:

»Opravdu ne… opravdu, ten je smělý – a jak smělý…!«

Na navštívence, již držel v ruce, stálo:

M. Nicole,

profesor a literární historik.

XIII.

POSLEDNÍ BITVA.

Když se Prasville navracel do svého kabinetu, poznal v čekárně pana Nicola, sedícího na lavičce s ohnutým hřbetem, chorobným vzezřením, s bavlněným deštníkem, naraženým kloboukem a jedinou rukavicí.

»Je to on,« děl si Prasville, jenž se po okamžik obával, aby mu Lupin neposlal jiného pana Nicola. »A přichází-li osobně, to značí, že netuší svého odhalení.«

A po třetí pravil:

»Tak nebo tak, je smělý až – až!«

Zavřel dveře svého kabinetu a zavolal svého sekretáře:

»Pane Lartigue, přijmu teď poněkud nebezpečnou osobu, kteráž pravděpodobně vyjde z mého kabinetu jen s pouty na rukou. Jakmile ji uvedete, učiňte veškerá opatření, zavolejte tucet strážníků a postavte je na stráž v předsíni vašeho kabinetu. Rozkaz můj je jednoduchý: na první zazvonění všichni vstoupíte, revolvery v rukou a obklopíte onu osobu. Rozuměl jste?«

»Ano, pane generální tajemníku.«

»Ale jen žádné otálení. Najednou vrazit do pokoje, pohromadě a browningy v rukou. Na ostro, že ano? Uveďte pana Nicola, prosím vás.«

Jakmile osaměl, ukryl Prasville pod několika listinami tlačítko elektrického zvonku, umístěné na psacím stole a za několik mocných svazků položil dva revolvery úctyhodných rozměrů.

»Tak – a teď pozorně! Má-li listinu, vezmeme mu ji, nemá-li jí, vezmeme jeho. A možno-li, vezmeme oba dva. Lupini a seznam sedmadvacíti v jediném dni, a pak hlavně po dnešním skandálu, to by mne hezky povzneslo.«

Někdo zaklepal. Zvolal:

»Vstupte!«

A povstávaje:

»Vstupte přec, pane Nicole.«

Pan Nicole vstoupil do místnosti bázlivým krokem a usedl na okraj židle, kteráž mu byla nabídnuta. Pak pravil:

»Přicházím… abych… pokračoval v naší včerejší rozmluvě… Omluvíte mne, pane, že jsem se zpozdil…«

»Pardon… dovolíte na chvilečku…«

Vyšel rychle do předsíně a zastihnuv ještě svého sekretáře, dodal:

»Zapomněl jsem, pane Lartigue. Prohledejte chodby a schodiště… možná, že má s sebou společníky…«

Vrátil se do pokoje, klidně a pohodlně se posadil, jako by se připravoval na dlouhou rozmluvu, kteráž ho velmi zajímá, a začal:

»Pravil jste, pane Nicole?«

»Pravil jsem, pane generální tajemníku, že prosím za omluvení, že jsem vás nechal včera večer čekati. Zabránily mi v tom různé události… Nejprve paní Mergyová…«

»Ano, paní Mergyová, již jste musil odvésti…«

»Ano – a již jsem musil ošetřovati. Pochopíte zoufalství té nešťastnice. Její syn Gilbert byl tak blízek smrti! A jaké smrti…! V oné chvíli jsme mohli spoléhati jedině na nějaký zázrak… nemožný! I já jsem již resignoval před neodvratným… Je to tak, že ano, kdýž se osud proti vám spikne, posléze člověk pozbude naděje.«

»Ale,« namítl Prasville, »zdálo se mi, že vaším úmyslem, kdýž jste mne opouštěl, bylo vyrvati Daubrecquovi jeho tajemství, ať to stojí již cokoliv?«

»Zajisté, ale Daubrecq nebyl v Paříži.«

»Ah!«

»Ne, cestoval v mém automobilu.«

»Vy máte tedy automobil, pane Nicole?«

»Ano tak při příležitosti, starou, nemoderní mašinu, obyčejnou káru… Cestoval tedy automobilem, či lépe na střeše automobilu, pěkně zabalen v koši, do kterého jsem ho zavřel. A auto, běda, nemohlo přijeti dříve, až po popravě. Tedy…«

Prasville pozoroval pana Nicola uděšeným pohledem, a kdyby byl měl ještě nějakých pochyb o pravé identitě oné osoby, byl by je tento způsob jednání s Daubrecquem jistě rozptýlil. Hrome! Zavříti někoho do koše a odvážeti ho na stříšce automobilu…! Jen Lupin si mohl dovoliti takovou fantasii, a jen Lupin sám to mohl doznati s takovou prostotou, bez rozpaků.

»Nuže?« děl Prasville, »k čemu jste se rozhodl?«

»Hledal jsem jiný prostředek.«

»Jaký?«

»Ale, pane generální tajemníku, zdá se mi, že to víte právě tak dobře jako já.«

»Cože?«

»Panečku, což jste nebyl při popravě?«

»Ano?«

»Nuže, pak jste viděl Vaucheraye a kata zasažené výstřely, jednoho smrtelně a druhého lehce. A můžete směle mysliti…«

»Ah!« uklouzlo Prasvilleovi zděšeně. »Vy doznáváte, že jste to vy střílel dnes ráno…?«

»Hleďte, pane generální tajemníku, přemýšlejte. Mohl jsem si vybírati? Seznam sedmadvacíti, vámi prohlédnutý, se ukázal padělkem. Daubrecq, jenž měl pravý seznam, mohl býti v Paříži až několik hodin po popravě. Nezbýval mi tedy jiný prostředek, abych Gilberta zachránil a vymohl jeho milost – musil jsem odložiti popravu alespoň o několik hodin.«

»Ovšem…«

»Že ano! Srážeje ono hanebné zvíře, onoho zatvrzelého zločince Vaucheraye a zraňuje kata, způsobil jsem rozruch a paniku. Učinil jsem Gilbertovu popravu hmotně i morálně nemožnou a tak jsem získal oněch několik nezbytných hodin…«

»Ovšem…« opakoval Prasville.

A Nicole pokračoval:

»Že ano! To poskytuje všem, vládě, náčelníkovi státu a mně, času k přemýšlení a umožňuje poněkud jasnější pohled na otázku. Ne, jen si pomyslete na to: poprava nevinného! Hlava nevinného, jež klesá pod ostřím guillotiny! Což jsem mohl k tomu svoliti? Za nic na světě! Musil jsem jednati. Jednal jsem. Co si o tom myslíte, pane generální tajemníku?«

Prasville si myslil mnoho věcí a zvláště to, že pan Nicole dokazuje, jak si byl již sám řekl, svou čertovskou smělost, takovou drzost, že se opravdu znovu naskýtala otázka, zda možno zaměňovati Lupina s Nicolem a Nicola s Lupinem.

»Myslím, pane Nicole, že k zabití člověka, jehož chceme zabíti na vzdálenost stopadesáti kroků a k zranění jiného člověka, jehož chceme jen zraniti, je zapotřebí zatrolené zručnosti.«

»Mám trochu cviku,« děl pan Nicole skromně.

»A myslím, že váš plán může býti jen plodem dlouhých příprav.«

»Ale kdež, to se mýlíte! Bylo to náhlé. Kdyby mne můj sluha, či spíše sluha mého přítele, jenž mi půjčil svůj byt na náměstí Clichy, nebyl vzbudil, aby mi řekl, že kdysi byl příručím v obchodě v onom domě na boulevardu Arago, že je v domě málo nájemníků a že by tam bylo možno o něco se pokusit… pak byl teď Gilbert o hlavu kratší… a paní Mergyová byla pravděpodobně mrtva.«

»Ah…? Myslíte?«

»Jsem si tím jist. A proto jsem přijal nápad onoho věrného sluhy. Ah, jenže vy jste mi značně překážel, pane generální tajemníku!«

»Já?«

»Ano. Vy jste měl ten nepříjemný nápad postaviti přede dveře mého domu dvanáct svých lidí. Musil jsem vystoupiti po schodišti pro služebnictvo do pátého poschodí, jíti chodbou do vedlejšího domu a vyjíti tamtudy. Co to za zbytečné plýtvání silami!«

»Prosím za odpuštění, pane Nicole. Podruhé…«

»A dnes ráno, v osm hodin, když jsem očekával auto, přivážející mi Daubrecqua v jeho koši, musil jsem stát na nároží náměstí Clichy, aby auto nezastavilo před mým domem a vaši strážníci se nevmísili do mých záležitostí. Jinak byli Gilbert a Clarissa opět ztraceni.«

»Ale,« pravil Prasville, »zdá se mi, že tyto události… smutné události, jsou nanejvýš o dva, tři dny oddáleny. K jejich dokonalému zaplašení bylo by třeba….«

»Skutečného seznamu, pravé listiny?«

»Ano – a snad jí nemáte…«

»Mám.«

» Authentickou listinu? «

»Authentickou listinu, nesporně pravou.«

»S Lotrinským křížkem?«

»S Lotrinským křížkem.«

Prasville se odmlčel. Prudké pohnutí ho nyní uchvacovalo, když se pouštěl v souboj s protivníkem, jehož mocnou svrchovanost znal, a chvěl se při pomyšlení, že Arsen Lupin, ohromný Arsen Lupin tu sedí před ním, klidný, mírný, sledující svůj cíl s takovou chladnokrevností, jako by měl v rukou všechny zbraně a měl co činiti s úplně bezbranným protivníkem.

Neodvažuje se napadnouti ho přímo, téměř zastrašen, děl Prasville vyhýbavě:

»Tedy vám ji Daubrecq dal?«

»Daubrecq nedává ničeho. Vzal jsem ji.«

»Tedy násilím?«

»Můj bože, ne,« děl pan Nicole, usmívaje se. »Ale, ovšem, byl jsem odhodlán ke všemu, a když byl Daubrecq za mého vedení vyňat z koše, v němž tak rychle cestoval a v němž byl živen vždy několika kapkami chloroformu, připravil jsem vše, aby mohl tanec ihned počíti. Oh, žádné zbytečné mučení… Žádné zbytečné utrpení… Ne… Prostou smrt… Špičku dlouhé jehly, umístěnou na prsa na místě srdce a pozvolna ponořovanou… pozvolna a klidně, mírně. Nic jiného. Ale onu jehlu by byla vedla paní Mergyová… Chápete.? matka nezná slitování… matka, jejíž syn má zemříti… »Mluv, Daubrecqu, nebo jde to hlouběji… Nechceš mluviti? Nuže, o milimetr… a pak ještě o jeden.« A srdce operovaného ustává tlouci, srdce cítí blízkost hrotu jehly… A ještě milimetr… a ještě jeden… Ah, přísahám vám, že by byl promluvil, bandita! A skloněni nad ním, očekávali jsme jeho probuzení, chvějíce se nedočkavostí, t
ak jsme spěchali… Chápete, pane generální sekretáři…? Bandita, natažený na pohovce, dobře spoutaný, prsa obnažená a pokoušející se vymaniti se z opojení chloroformu. Oddychuje rychleji… Dýchá… Nabývá vědomí… Jeho rty se pohybují… A Clarissa již šeptá:

»To jsem já… já, Clarissa… chceš odpověděti, bídníče?«

Položila svůj hrot na prsa Daubrecquova, na místo, kdež se pohybuje srdce jako zvířátko, skryté pod kůží. Ale pravila mi:

»Jeho oči chci viděti… pryč s brýlemi.«

A já ovšem také jsem chtěl viděti ty oči, kterých jsem dosud neznal… chci viděti jejich úzkost a chci v nich čísti, dříve než uslyším ono slovo, tajemství, vytrysknuvší z nitra zděšené bytosti. Chci je viděti! Jsem dychtiv je uzříti. Již to, co činíme, paní vzrušuje. Zdá se mi, že až uzřím, protrhne se závoj. Poznáme! Je to tušení. Je to nejasné tušení pravdy, které mnou zmítá. Skřipec je dole, ale zbývají ještě velké, neprůhledné brýle. A prudce je strhuji. A náhle, otřesen roztodivným zřením, oslepen náhlým, vzešlým jasem a směje se, směje se div si nevyvrátím čelist, slyšíte, jediným vrtnutím palce, slyšíte, jediným rýpnutím palce, hopla, vyloupl jsem mu jeho levé oko…!«

Pan Nicole se opravdu smál, a jak byl řekl, smál se, div si nevyvrátil čelist. A nebyl to již ubohý, bojácný venkovan, zamlklý a temný, ale chlapík plný síly, vznětu, jenž celé to vypravování hrál s působivým vzletem a jenž se nyní smál ostrým smíchem, který Prasville nemohl vyslechnouti bez pocitu nevolnosti.

»Hopla! Vyleť, markýzi! Z důlku, Azore! Proč dvě oči, to je moc! Hopla! Ale ne, Clarisso, hleďte, co se to kutálí na koberci… Pozor, Daubrecquovo oko! Pozor na hada!«

Pan Nicole, jenž byl povstal a napodobil honbu pokojem, usedl, vyňal z kapsy jakýsi předmět, zatřepal jím v dlaních jako s kuličkou, vyhodil jej do výše jako míč, a vstrčil jej opět do kapsy a děl chladně:

»Levé oko Daubrecquovo.«

Prasville byl zničen. Kam mířil jeho prapodivný návštěvník? Co znamenala celá tato historka? Zbledl a pravil:

»Vysvětlete mi…«

»Ale vše je vysvětleno, jak se mi zdá. A je tak shodné se skutečností věcí, tak shodné se všemi domněnkami, které jsem si proti své vůli sestrojil před jistým časem a které by mne rozhodně byly dovedly k cíli, nebýti toho čertovského Daubrecqua, jenž mne tak zručně obloudil. Eh, ano, přemýšlejte… Sledujte postup mých dohadů: »Poněvadž není možno listinu objeviti nikde mimo Daubrecqua, je jisto, že se nenalézá mimo něj. A poněvadž není ani v jeho šatech, je skryta ještě mnohem hlouběji, v něm samém, abychom mluvili jasněji: v jeho těle, pod jeho kůží…«

»Snad v jeho oku?« děl Prasville uštěpačně.

»V jeho oku, pane generální tajemníku, vy jste řekl správně ono slovo!«

»Cože?«

»Opakuji, v jeho oku, A je to pravda, která mi měla už dávno vzejiti a neměla mi býti odhalena až náhodou. A proto Daubrecq věda, že Clarissa nalezla u něho dopis, jímž u anglického továrníka objednával: »vyhloubili křišťál takovým způsobem, aby povstalou dutinu nikdo netušil«, Daubrecq musil rozvážně odvrátiti podezření i její pátrání. A proto dal zhotoviti podle dodaného vzoru křišťálovou zátku »uvnitř vyhloubenou«. A za tou zátkou jsme se, vy i já, hnali po měsíce, a onu zátku jsem našel v onom balíčku tabáku, zatím co bylo třeba…«

»Zatím co bylo třeba…« otázal se Prasville vzrušeně.

Pan Nicole se dal do smíchu.

»Zatím co bylo prostě třeba vydloubnouti Daubrecquovi oko, ono oko, »vyhloubené takovým způsobem, že povstalou dutinu nikdo netušil«, ono oko – které je zde.«

A pan Nicole vyňal opět onen předmět z kapsy a poklepal jím několikráte o stůl; byl to zvuk tvrdého předmětu.

Prasville, vyjeven téměř, zašeptal:

»Skleněné oko!«

»Můj Bože, ano!« zvolal pan Nicole, jenž se nyní smál báječným smíchem, »skleněné oko! Kousek skla, nebo, chcete-li kousek křišťálu, který si ten brigant dal do důlku místo vyhaslého oka a který chránil za dvojí hradbou brýlí a skřipce a jenž obsahoval talisman, s nímž pracoval Daubrecq se vší jistotou.«

Prasville sklonil hlavu a položil ruku před obličej, aby zakryl své zrudnutí: měl téměř seznam sedmadvacíti. Ležel před ním na stole.

Ovládaje své vzrušení, pravil volně:

»Je tam ještě?«

»Myslím, že ano,« tvrdil pan Nicole.

»Jakže, vy myslíte?«

»Neotevřel jsem schránku. Je to čest, již vám chci ponechati, pane generální tajemníku…«

Prasville vztáhl ruku, chopil předmět a prohlížel si jej. Byl to kus křišťálu, napodobující věrně přírodu, s všemi podrobnostmi zřítelnice, duhovky, rohovky.

A ihned zpozoroval na zadní straně otevírající se částku. Oko bylo duté.

A uvnitř kulička svinutého papíru:

Rozprostřel ji a rychle, nezdržuje se ani zkouškou jmen, písma a podpisu, pozdvihl ruku a otočil papír proti jasu dne, vnikajícího okny.

»Je tam lotrinský kříž?« otázal se pan Nicole.

»Je,« odvětil Prasville. »Tento seznam je pravý.«

Váhal chvíli a zůstal tak s pozdviženýma rukama, rozvažuje, co má počíti. Pak složil papír, vstrčil jej zpět do dutiny křišťálu a pak nechal celku zmizeti ve své kapse.

Pan Nicole, jenž na něho pohlížel, děl:

»Jste přesvědčen?«

»Ano, naprosto.«

»Tedy jsme se domluvili.«

»Ano, to souhlasí.«

Nastalo ticho, za kterého se oba muži pozorovali. Pan Nicole zdál se očekávati pokračování v rozmluvě, Prasvile, jenž v úkrytu za knihami držel ruku na revolverech a druhou na zvonku, Prasville cítil, jak se v něm vzmáhá radost nad svým postavením. Byl majitelem listiny! Byl pánem Lupinovým!

»Pohne-li se,« myslil, »podržím ho v šachu svým revolverem a zavolám. A napadne-li mne, vystřelím.«

A situace se tnu zdála tak rozkošnou, že ji protahoval s rafinovaností milovníka vzrušení.

Posléze pan Nicole pokračoval:

»Poněvadž jsme za jedno, pane generální tajemníku, myslím, že zbývá jen, abyste si vy pospíšil. Poprava má býti zítra?«

»Zítra.«

»Pak počkám zde.«

»Počkáte zde?«

»Ano, na odpověď presidentovu.«

»Ah, někdo vám má přinésti jeho odpověď?«

»Ano.«

»A kdo to je?«

»Vy, pane generální sekretáři.«

Prasville zavrtěl hlavou.

»Na mne nemůžete počítati, pane Nicole.«

»Opravdu?« děl pan Nicole udiveným tónem. »Mohu snad zvěděti proč?«

»Změnil jsem své mínění!«

»Tak z ničeho nic?«

»Ano, tak prostě! Myslím, že tak, jak nyní věci jsou, po skandálu dnešní noci, je nemožno pokusiti se o něco v Gilbertův prospěch. A pak, pochůzka do Elysejí v tomto smyslu vystupuje jako skutečné vydírání, jemuž se ovšem rozhodně odmítám propůjčiti.«

»Jak je libo, pane. Tyto vaše skrupule, ačkoliv pozdní, neboť jste jich včera neznal, vás ctí. Ale když je tak naše úmluva, pane generální sekretáři, úmluva, již jsme uzavřeli, zrušena, pak mi vraťte seznam sedmadvacíti.«

»Proč pak?«

»Abych se obrátil na jiného zprostředkovatele.«

»Nač? Gilbert je ztracen.«

»Ale ne, není! Naopak, myslím, že po nehodě této noci, po smrti jeho spoluvinníka bude lehčeji lze dosíci milosti pro něho, neboť každý to uzná spravedlivým a lidským. Vraťte mi tu listinu.«

»Ne.«

»Hrome, pane, nemáte ani dobrou paměť, ani příliš jemné svědomí. Vy nevíte, k čemu jste se včera zavázal?«

»Včera jsem se něčím zavázal panu Nicoleovi!«

»Nuže?«

»A vy nejste pan Nicole.«

»Opravdu? a kým jsem?«

»Mám vám to sděliti?«

Pan Nicole neodpovídal, ale dal se do jemného smíchu, jako by se zvláštním zadostiučiněním konstatoval zvláštní obrat rozmluvy, a Prasville pocítil nejasný nepokoj před tímto záchvatem veselosti. Sevřel rukojeť své zbraně a tázal se, zda nemá zavolati o pomoc.

Pan Nicole přisunul svou židli až k psacímu stolu, opřel se oběma lokty o papíry, pohlédl svému protivníku pevně do tváře a ušklíbl se:

»Tak, pane Prasville, vy víte, kdo jsem, a máte tolik odvahy hráti se mnou takovouhle hru?«

»Ano, mám tolik odvahy,« děl Prasville, vydržev náraz bez zachvění.

»Což dokazuje, že mne považujete, mne Arsena Lupina… řekněme to jméno… ano, Arsena Lupina… že mne považujete za s dostatek pitomého, abych se vám vydal na milost a nemilost?«

»Můj Bože!« zažertoval Prasville, poklepávaje si na vestu, do níž vstrčil křišťálové oko, »nenahlížím, co byste mohl nyní učiniti, pane Nicole, nyní, když v Daubrecquovu oku je seznam sedmadvacíti.«

»Co mohu učiniti?« opakoval pan Nicole ironicky.

»Ano, eh, ano! talisman vás již nechrání a vy sám nemáte více ceny než člověk, jenž se sám odvážil do srdce Policejní prefektury, mezi několik tuctu silných chlapíků, kteří jsou připraveni hned za dveřmi a několik set jiných, kteří přijdou na první znamení.«

Pan Nicole pokrčil rameny a pohlédl na Prasvillea s velkou útrpností.

»Víte, co se stane, pane generální sekretáři? Tedy i vám celá ta historka vstoupla do hlavy? Jakmile jste se stal majitelem listiny, sklesl jste náhle na tutéž duševní úroveň jako Daubrecq nebo d’Albufex. Ve vašem duchu není již myšlenky na to, abyste ji odnesl svým představeným, aby byl zničen tento ferman hanby a rozvratu. Ne… ne… opájí vás náhlý svod, náhlé pokušení a zachvácen závratí pravíte si: »Je tu, v mé kapse. Jí jsem všemohoucím. Jí nabudu bohatství, naprosté moci bez hranic. Což abych jí užil pro sebe? Což abych nechal zemříti Gilberta, zemříti Clarissu Mergyovou? A abych dal zavříti toho hlupáka Lupinu? Abych chopil za vlasy tuto příležitost k štěstí?«

Naklonil se k Prasvilleovi a velmi jemně, tónem přátelské důvěrnosti mu pravil:

»Nedělejte to, drahý pane, nedělejte to.«

»Pročpak?«

»Poněvadž to není ve vašem zájmu, věřte mně.«

»Opravdu?!«

»Ne! Nebo, chcete-li to opravdu udělati, račte se dříve podívati do seznamu sedmadvacíti, kterýž jste mi uloupil, a uvažujte chvíli o jménu třetí osoby.«

»Ah! A jméno této třetí osoby?«

»Je jménem jednoho z vašich přátel.«

»Kterého?«

»Bývalého poslance Stanislava Vorenglada.«

»A co dále?« děl Prasville, jenž se zdál ztráceti část své jistoty.

»A co dále? Otažte se, zda jisté pátrání, byť i povrchní, by se neskončilo tím, že by za tímto Stanislavem Vorengladem objevilo kohosi, kdož se s ním rozdělil o jistý hezký výtěžek?«

»A jenž se jmenuje?«

»Louis Prasville.«

»Co to žvaníte?« zakoktal Prasville.

»Nežvaním, mluvím. A pravím vám, že demaskoval-li jste vy mne, že i vaše maska příliš dobře nedrží a že to, co za ní vidíme, není příliš hezké!«

Prasville povstal. Pan Nicole udeřil prudce pěstí do stolu a zvolal:

»Dosti hloupostí, pane! Už dvacet minut obcházíme jako kočka kolem horké kaše. To stačí. Ukončeme to teď. A nejdříve nechejte své revolvery na pokoji! Myslíte, že mi ty hračky nahánějí strachů? Dosti! Ukončeme! Spěchám!«

Položil na Prasvilleovo rámě ruku a děl úsečně:

»Jestliže se do doby jedné hodiny nevrátíte od presidenta s několika řádky, potvrzujícími, že dekret milosti je podepsán, jestliže za hodinu a deset minut nevyjdu já, Arsen Lupin odsud živ a zdráv, úplně volný a svoboden – pak tohoto večera dostanou čtyři přední listy Paříže čtyři dopisy, vybrané z korespondence, vyměněné mezi Stanislavem Vorengladem a vámi, korespondence, již mi Vorenglade dnešního jitra prodal. Zde je váš klobouk, vaše hůl a váš svrchník. Jděte, čekám!«

Stalo se to podivuhodné a přec snadno vysvětlitelné, že Prasville nečinil nejmenších námitek a nepočal ani nejmenšího náběhu k boji. Měl náhle hluboké a úplné tušení toho, jak věci stojí, toho, čím je ve své všemohoucnosti ona osobnost, již jmenovali Arsenem Lupinem. Ani nepomyslil na námitky – což byl až dosud myslil – že ony dopisy byly zničeny Vorengladem, nebo že by se je Vorenglade neodvážil vydati, neboť by tím, tak řečeno, zatratil i sebe. Ne! Neřekl ani slova. Cítil se stísněným v tenatech, která žádná moc nemohla protrhnouti. Zde bylo možno jen povoliti. Povolil.

»Za hodinu,« opakoval pan Nicole.

»Za hodinu,« děl Prasville, »přesně za hodinu.«

Přec však dodal:

»Ony listy mi budou vráceny za Gilbertovu milost?«

»Ne.«

»Jakže ne? Je to zbytečno…?«

»Budou vám vráceny dva měsíce po dni, kdy moji přátelé a já dopomůžeme k útěku Gilbertovi, k čemuž dopomůže nedbalé střežení, které následkem daných rozkazů bude takým, jakým…«

»To je vše?«

»Ne! Jsou ještě dvě podmínky.«

»Jaké?«

»Okamžité doručení šeku na čtyřicet tisíc franků.«

»Čtyřicet tisíc franků!«

»Toť suma, za niž prodal Stanislav Vorenglade ony listy. Zcela spravedlivé…«

»A dále?«

»Za druhé vaše demise, odstoupení do půl léta s místa, které zaujímáte.«

»Mé odstoupení! Ale proč?«

Pan Nicole měl velmi vznešený pohyb:

»Poněvadž je nemorálním, aby jedno z nejvyšších míst policejní prefektury bylo zastáváno mužem, jehož svědomí není příliš čisté. Dejte si zaopatřiti místo poslance, ministra nebo domovníka, to je jedno, cokoliv vám váš úspěch v Daubrecquově aféře dovolí požadovati, ale generální tajemník prefektury – ne, to ne! Hnusí se mi to.«

Prasville chvíli přemýšlel. Náhlé zničení jeho protivníka by ho bylo děsně těšilo, ale nadarmo namáhal svůj mozek… co mohl počíti?

Zamířil ke dveřím a pravil:

»Pane Lartigue!?«

A pak tišeji, ale tak, aby to pan Nicole zaslechl, dodal:

»Pane Lartigue, propusťte své strážníky. Je tu jistý omyl. A ať nikdo nevejde do mé kanceláře, dokud se nevrátím. Ten pán zde na mne počká.«

Vrátil se, vzal klobouk, hůl a svrchník, který mu pan Nicole podával, a vyšel.

»Moje poklona, pane,« mručel Lupin, když se dveře zavřely. »Ukázal jste dokonalou korrektnost… ale já také… s poněkud příliš zřejmou pointou opovržení… a poněkud příliš brutality. Ale co, tyhle záležitosti musí býti odehrány na tureckém bubnu. Nutno ohlušiti nepřítele. A pak, při našem svědomí, s takovými lidmi nutno jednati s vysoka. Pozdvihni hlavu, Lupine! Jsi championem uražené morálky. Buď hrdý na své dílo. A teď si sedni a spi! Zasloužíš toho.«

Když se Prasville navrátil, zastihl Lupina tvrdě spícího, takže mu musil zaklepati na rameno, aby ho probudil.

»Hotovo?« otázal se Lupin.

»Hotovo. Dekret milosti bude ihned podepsán. Zde je psaný slib.«

»A čtyřicet tisíc?«

»Zde je šek.«

»Dobře. Zbývá mi jen vám poděkovati.«

»A ony listy?«

»Dopisy Stanislava Vorenglada budou vám navráceny za zmíněných podmínek. Ale jsem šťasten, že vám mohu ihned a na znamení vděčnosti dáti ony čtyři dopisy, které jsem chtěl dnes večer zaslati novinám.«

»Ah,« děl Prasville, »vy jste je měl u sebe?«

»Byl jsem tak jist, pane generální sekretáři, že se dohodneme!«

Vyňal ze svého klobouku těžkou obálku, zapečetěnou pěti červenými pečetěmi a až do té doby přišpendlenou za podšívkou, podal ji Prasvilleovi, jenž ji rychle uložil do kapsy.

Pak pravil ještě:

»Pane generální sekretáři, nevím, kdy budu míti zase to potěšení. Ale potřebujete-li mi učiniti nějaké sdělení, dejte do malého oznamovatele Journalu několik řádek. Adresa: Pan Nicole… Poroučím se vám.«

A odešel.

Sotvaže Prasville osaměl, měl dojem, jako by se probouzel ze snu, v němž vykonal nepochopitelné činy a o nichž jeho vědomí nemělo žádného přehledu. Chtěl právě zazvoniti, aby vrhl překvapující zprávu do světa, když někdo zaklepal na dveře a jeden ze sluhů rychle vstoupil.

»Co je?« otázal se Prasville.

»Pane generální tajemníku, pan poslanec Daubrecq žádá o rozmluvu v naprosto nutné záležitosti.«

»Daubrecq!« zvolal Prasville udiveně. »Daubrecq zde! Uveďte ho!«

Daubrecq nečekal na rozkaz. Vřítil se do pokoje, udýchán, s oděvem v nepořádku, s páskou na levém oku, bez límce a nákrčníku, s vzezřením uprchlého blázna, a dveře ještě nebyly zavřeny, když chopil Prasvillea svými obrovskými chapadly.

»Máš listinu?«

»Ano.«

»Koupil jsi ji?«

»Ano.«

»Za milost Gilbertovi?«

»Ano.«

»Je to podepsáno?«

»Ano.«

Daubrecquovi unikl pohyb vzteku.

»Hlupáku! Hlupáku! On to provedl! Ze zášti ke mně, že ano? A teď se pomstíš?«

»S jistou radostí, Daubrecqu! Vzpomeň si na mou malou přítelkyni z Nicy, na tanečnici z Opery… Teď budeš ty tančit…!«

»Tedy vězení?«

»To nestojí za to,« děl Prasville. »Jsi na suchu. Bez listiny, bez ochrany, zhroutíš se sám. A já budu přihlížeti k tvé zkáze. To je mou pomstou!«

»A to si myslíš?« vykřikl Daubrecq zoufale. »Myslíš, že mne zardousíš jako kuře, že nemám drápy a tesáky, abych kousal? Ach, můj milý, jsem-li na tom tak zle, pak se mnou poletí ještě někdo… a to bude pan Prasville… soudruh a společník Stanislava Vorengladea, kterýžto Stanislav Vorenglade mi dá všechny důkazy proti tobě, načež tě hodinu poté dám vsadit do vězení. Ah! mám tě, můj chlapíčku. Podle těch dopisů půjdeš… a nadejdou ještě hezké dny pro poslance Daubrecqua! Co? Směješ se, myslíš, že ony dopisy neexistují?«

Prasville pokrčil rameny.

»Ano; existují! Ale Vorenglade jich už nemá…«

»Od kdy?«

»Od dnešního jitra. Před dvěma hodinami je prodal za čtyřicet tisíc franků. A já jsem je koupil za tutéž cenu.«

Daubrecq se dal do děsného smíchu.

»Bože, to je směšné! Čtyřicet tisíc franků! Ty jsi zaplatil čtyřicet tisíc franků?! Panu Nicole, ne? Jenž ti prodal listinu sedmadvacíti? Nuže, chceš, abych ti řekl pravé jméno pana Nicole? Je to Arsen Lupin!«

»Vím to.«

»Snad. Ale což nevíš, ty trojnásobný hlupče, že přicházím od Stanislava Vorengladea a že tento Stanislav Vorenglade je už po čtyři dny mimo Paříž? Ah! Ah! to je dobré! Prodal mu starý papír! A čtyřicet tisíc franků! Ale ty hlupče!«

Odešel, otřásaje se smíchem a zanechávaje Prasvillea naprosto zničeného.

Tedy Arsen Lupin neměl žádných důkazů, a když hrozil, když nakazoval a když jednal s ním, s Prasvillem, s onou drzou povýšeností – bylo vše komedií, blufem!

»Ale ne… ne, to není možné,« opakoval si generální tajemník… »Mám zapečetěnou obálku… je zde…, jen ji otevříti…«

Neodvažoval se ji však otevříti. Obracel ji, prohlížel, vážil… A pochyby se tak rychle loudily do jeho mozku, že nebyl nikterak překvapen, když ji otevřel a nalezl v ní čtyři čisté archy papíru.

»Ano,« pravil si, »nemám dosti sil na takové chlapíky. Ale ještě to není skončeno.«

Vskutku, ještě to nebylo skončeno. Jednal-li Lupin s takovou odvahou, bylo jisto, že ony dopisy existovaly a že zamýšlel je od Vorengladea zakoupiti. Ale poněvadž nebyl Vorenglade v Paříži, bylo Prasvilleovým úkolem předejíti prostě Lupina u Vorengladea a dostati od Vorengladea za každou cenu nebezpečné listy.

Kdo přijde první, bude vítězem.

*

Prasville vzal opět svůj klobouk, hůl a svrchník, sestoupil, vsedl do auta a dal se dovézti do Vorengladeova bytu.

Tam mu bylo řečeno, že očekávají bývalého poslance v šest hodin večer, kdy má přijeti rychlíkem z Londýna.

Byly dvě hodiny odpoledne.

Měl tedy Prasville dosti času k připravení svého plánu.

V pět hodin přišel na Severní nádraží a rozestavil vpravo i vlevo, v čekárnách i kancelářích tři neb čtyři tucty svých lidí.

Tak mohl tedy býti klidným.

Pokusí-li se pan Nicole dostati se k Vorengladeovi, bude Lupin zatčen. A pro jistotu bude zatčena každá osoba, podezřelá, že by mohla býti Lupinem, nebo Lupinovým vyslancem.

Pak vykonal Prasville pečlivou obhlídku po celém nádraží. Nenalezl nic podezřelého. Ale deset minut před šestou pravil inspektor Blanchon, jenž ho doprovázel:

»Hleďme, Daubrecq!«

Byl to vskutku Daubrecq a pohled na jeho nepřítele tak rozrušil generálního tajemníka, že by ho byl dal téměř zatknouti. Ale jak? Jakým právem? Na jaký zatykač?

Ostatně Daubrecquova přítomnost dokazovala tím nezvratněji, že teď vše záleží na Stanislavu Vorengladeovi. Vorenglade měl dopisy. Kdo je dostane? Daubrecq? Lupin? nebo on, Prasville?

Lupin zde nebyl a nemohl zde býti. Daubrecq nebyl protivníkem. Nebylo tedy pochyby o rozuzlení: Prasville nabude svých dopisů a tak unikne hrozbám Daubrecquovým i Lupinovým a nabude proti oběma silných prostředků.

Vlak přijížděl.

Podle Prasvilleova rozkazu nařídil nádražní komisař, aby nebyl nikdo vpuštěn na perron. Prasville tedy šel sám před hloučkem svých lidí, vedených vrchním inspektorem Blanchonem.

Vlak zastavil.

Téměř ihned zpozoroval u dveří kupé první třídy, as uprostřed vlaku, Stanislava Vorengladea.

Bývalý poslanec sestoupil, pak podal ruku, aby pomohl sestoupiti staršímu pánovi, jenž s ním přijel.

Prasville přiběhl k němu a děl živě:

»Musím s tebou mluviti, Vorenglade.«

V témž okamžiku volal již Daubrecq, jemuž se podařilo také projiti:

»Pane Vorenglade, dostal jsem váš dopis. Jsem vám k disposici.«

Vorenglade pohlédl na oba muže, poznal Prasvillea, poznal Daubrecqua a usmál se:

»Ah! ah! zdá se mi, že můj návrat byl nedočkavě očekáván. Oč běží? O jisté dopisy, že ano?«

»Ale ovšem… ano,« odvětili oba muži, tísnící se k němu.

»Příliš, pozdě,« prohlásil.

»Cože? Co? Co pravíte?«

»Pravím, že jsou prodány.«

»Prodány? Ale komu?«

»Zde tomu pánovi,« odvětil Vorenglade, ukazuje na svého spolucestujícího, »pánovi, který usoudil, že záležitost ta stojí za trochu námahy, a přijel mi v ústrety až do Amiensu.«

Starý pán, stařec, zahalený v kožešinách a shrbený, opírající se o hůl, pozdravil.

»Toť Lupin,« pomyslil si Prasville, »beze všech pochyb, to je Lupin.«

Poohlédl se po svých lidech, hotov je zavolati. Ale starý pán vysvětloval:

»Ano, zdálo se mi, že ony dopisy stály za několik hodin jízdy a výdej za dva zpáteční lístky.«

»Dva lístky?«

»Ano, pro mne a pro mého přítele.«

»Vašeho přítele?«

»Ano. Rozloučili jsme se před několika minutami a chodbou se dostal až na předek vlaku. Velmi spěchal.«

Prasville pochopil; Lupin byl tak opatrný, že vzal s sebou druha, jemuž svěřil ony listy, které nyní byly už v bezpečí. Rozhodně bylo vše ztraceno. Lupin držel pevně svou kořist. Zbývalo se jen pokloniti a splniti vítězovy podmínky.

»Budiž, pane,« děl. »Až nadejde čas, pak se uvidíme. Na shledanou, Daubrecqu, ty o mě uslyšíš.«

A dodal, odváděje Vorengladea:

»Co se tebe týče, Vorenglade, hraješ nebezpečnou hru.«

»A proč, můj Bože?« děl bývalý poslanec.

Odcházeli. Daubrecq neřekl ani slova a zůstával nehybný, jako přibitý k zemi.

Stařec se k němu přiblížil a zašeptal:

»Poslouchej, Daubrecqu, potřebuješ povzbuzení, staroušku. Snad trochu chloroformu?«

Daubrecq zaťal pěsti a temně zamručel.

»Ah…« děl starý pán, »vidím, že mne poznáváš. Tedy si vzpomeneš na onu rozmluvu před několika měsíci, kdy jsem přišel do tvého domu na Lamartinově třídě žádati od tebe podporu v Gilbertův prospěch? Tehdy jsem ti řekl: »Pryč se zbraněmi. Zachraň Gilberta a nechám tě na pokoji. Ne-li, vezmu ti seznam sedmadvacíti a jsi na suchu.« Nuže, myslím, že jsi na suchu. Vidíš, co to je, nepohodnouti se s tím dobrým panem Lupinem. Jednoho, toho neb onoho dne, ztratíš vše, až na košili. Ať ti to slouží za odstrašující příklad. Ah, zapomněl jsem ti vrátit tvé portefeuille. Odpusť, že jsem mu trochu ulehčil. Byla v něm mimo pěkný svazek bankovek stvrzenka ze skladiště, v němž jsi uložil nábytek z Enghienu, kterýž jsi mi odebral. Myslil jsem, že ti musím uspořiti námahu zbaviti se ho sám za nějakou směšnou cenu. Bude to už právě tak hotovo. Ne, ne, neděkuj mi. Není zač. S bohem, Daubrecqu! A potřebuješ-li dvace
t nebo padesát franků, aby sis koupil jinou křišťálovou zátku, tak jsem tady já. S bohem, Daubrecqu!«

Odešel.

Neučinil ani padesát kroků, když zazněl výstřel. Obrátil se.

Daubrecq si roztříštil lebku.

»De profundis –« zamručel Lupin a smekl.

Měsíc později, Gilbert, jehož trest byl změněn v doživotní nucenou práci, uprchl s ostrova Ré, v předvečer téhož dne, kdy měl býti odvezen na Guyanu.

Byl to záhadný útěk, jehož nejmenší podrobnosti zůstaly nevysvětlitelnými a kterýž spolu s výstřely na boulevardu Arago přispěly k proslavenosti Arsena Lupina.

*

»Celkem vzato,« děl mi Lupin, když mi byl dovyprávěl různé části této historky, »celkem, vzato, žádný jiný podnik nebyl pro mne tak zlý a nestál mne tolik námahy jako tohle zatrolené dobrodružství, které, chcete-li, nazveme: »Křišťálová zátka, nebo jak nesmíme nikdy ztratit odvahu.« Za dvanáct hodin, od šesti hodin zrána do šesti večer napravil jsem šest měsíců nepřízně, omylů, tápání a porážek. Těch dvanáct hodin počítám mezi nejkrásnější a nejslavnější svého života.«

»A co se stalo s Gilbertem?«

»Vzdělává svou zemi, dole v Alžíru, pod svým pravým jménem, jménem Antonína Mergy. Oženil se s Angličankou a má syna, jehož chtěl nazvati Arsenem. Dostávám od něho často dopisy, uctivé a krásné. Hleďte, ten přišel dnes, čtěte: Patrone, kdybyste věděl, jak je dobrým býti počestným člověkem, vstáti ráno s dlouhým dnem práce před sebou a ulehnouti večer znaven prací… ale vy to víte, že ano? Arsen Lupin má svůj způsob, býti počestným člověkem, poněkud zvláštní, neobvyklý. Ale což, u posledního soudu bude miska jeho dobrých činů tak zatížena, že lehce vyváží to druhé. Miluji vás, patrone. Je to hodné dítě,« dodal Lupin zamyšlen.

»A pani Mergyová?«

»Bydlí u svého syna i s malým Jacquesem.«

»Navštívil jste ji?«

»Nenavštívil.«

»Cože?«

Lupin váhal několik vteřin, pak mi pravil, usmívaje se:

»Můj milý příteli, odhalím vám tajemství, které mne učiní ve vašich očích směšným, ale víte, že jsem byl vždy sentimentální jako realista a naivní jako bílá husa. Nuže, onoho večera, kdy jsem přišel ke Clarisse Mergyové, abych jí oznámil, co se za celý den přihodilo – část jí byla ostatně již známa – cítil jsem hluboce dvě věci. Nejprve, že pociťuji pro ni city mnohem hlubší, než jsem myslil; pak a naopak, že ona má ke mně city, jimž nechybí ani na opovržení, závisti a odporu.«

»Bah, ale proč?«

»Proč? Poněvadž Clarissa Mergyová je velmi počestná žena… a já jsem jen Arsen Lupin.«

»Ah!«

»Můj bože, ano, sympatický bandita, romantický a rytířský lupič, celkem vzato, ne zlý člověk… vše, co chcete… ale to nezabrání, aby skutečně počestná žena přímého charakteru a vyrovnané povahy neviděla ve mně… nevím… prostého šibala.«

Chápal jsem, že rána byla mnohem hlubší, než doznával, a pravil jsem:

»Tedy, vy jste ji miloval?«

»Myslím sám,« děl žertovným tónem, »že jsem jí požádal o její ruku. Že ano… vždyť jsem zachránil jejího syna. Tak… jsem si tedy představoval… Ale ta sprcha, – vrhlo to mezi nás chlad…Od té doby…«

»Ale zapomněl jste na ni, od té doby?«

»Oh zajisté! Ale jak nesnadno! A abych položil mezi nás nepřekonatelnou překážku, oženil jsem se.«

»Tedy vy jste ženat! Vy, Arsen Lupin?«

»Co nejženatěji a co nejzákonitěji na světě. Jedno z největších jmen Francie. Jediná dcera… Ohromné jmění… Cože, vy neznáte tuto příhodu? Ta přece stojí za to.«

A bez váhání začal Lupin, který se rozpovídal, vyprávěti historku své ženitby s Andělou; de Sarzeau-Vendôme, princeznou z Bourbon-Condé, dnes sestrou Marií Augustou, pokornou jeptiškou v klášteře dominikánském…§

Ale hned po prvních slovech se náhle odmlčel, jako by ho jeho vypravování náhle nezajímalo, a zamyslil se.

»Co je s vámi, Lupine?«

»Se mnou? Nic!«

»Ale ano… Ale ano, hleďte, vždyť se usmíváte… Smějete se Daubrecquově skrýši, jeho oku, že ano?«

»Na mou věru – ne!«

»Nuže?«

»Nic, pravím vám… nic, pouze vzpomínka…«

»Příjemná vzpomínka?«

»Ano… ano… dokonce rozkošná. Bylo to za noci, v zátoce pod ostrovem Ré, na rybářské bárce, když jsem s Clarissou odvážel Gilberta… Byli jsme sami, na zádi člunu… A vzpomínám si… Mluvil jsem… říkal jsem slova a slova… vše, co jsem měl na srdci… A pak… pak nastalo ticho, které mate a odzbrojuje…«

»Nuže?«

»Nuže, přísahám vám, že to byla žena, již jsem k sobě přivinul… Oh, ne na dlouho, na několik vteřin… Ale což na tom! Přísahám vám, že to nebyla jen vděčná matka nebo rozesmutnělá přítelkyně; ale žena, chvějící se a vzrušená žena…«

Zasmál se:

»A která příštího dne uprchla, aby mne více nespatřila.«

Znovu se zamlčel. Pak zašeptal:

»Clarisso… Clarisso… v onen den, kdy budu znaven a zklamán, půjdu k vám, do malého bílého domku, v němž na mne čekáte, Clarisso… v němž na mne jistě čekáte, tím jsem si jist!«

Konec.